Anno, píšeš poezii, odbor­né pub­li­ka­ce, záro­veň ale jako archi­tekt­ka popu­la­ri­zu­ješ svůj obor tře­ba v roz­hla­se pro­střed­nic­tvím krás­ných glos. Co z toho je ti nejbližší?
Nej­bliž­ší je mi prá­vě to pro­po­jo­vá­ní archi­tek­tu­ry a poezie. Stro­hé a odbor­né tex­ty o archi­tek­tu­ře sice také píšu, ale není to tako­vá zába­va. Na dru­hou stra­nu samot­ná poezie mi ote­ví­rá nepří­jem­ná téma­ta a je pro mě někdy až tíži­vá. Když se mi ale ty dvě věci spo­jí, jako tře­ba v poe­tic­kých tex­tech o archi­tek­tu­ře, kte­ré píšu pro Vlta­vu, mám z toho nej­vět­ší radost. Mohu si tam hrát s bás­nic­ký­mi obra­zy a při­tom říct spous­tu informací.

Dočka­jí se tře­ba i tyhle tex­ty někdy kniž­ní­ho vydá­ní? Pod­le mě by to stá­lo za to…
Dou­fám, že ano. Už jich mám doce­la dost, pra­cov­ně ten­to sou­bor nazý­vám Já, archi­tek­tu­ra.

Tak­že se ti pro­lí­na­jí téma­ta skr­ze žánry?
Urči­tě. Do poezie vstu­pu­je motiv měs­ta a archi­tek­tu­ra se nao­pak stá­vá lyric­kým sub­jek­tem — oží­vá, pro­ží­vá a zamýš­lí se nad svo­jí existencí.

O čem kni­ha Nemís­ta měst ve zkrat­ce je?
Čte­ná­ři v ní najdou něko­lik pří­stu­pů k tomu, jak lze nemís­ta měst chá­pat. Roz­dě­li­la jsem nemís­ta do něko­li­ka kate­go­rií, aby se mi s nimi lépe pra­co­va­lo a byla uchopitelná.
Sna­ži­la jsem se popsat všech­no, co sto­jí v opo­zi­ci k mís­tu — ztra­ce­ná, sklád­ko­va­cí, míje­ná, dočas­ná nebo vir­tu­ál­ní mís­ta. Mohou to být kru­ho­vé objezdy, zane­dba­né boky řek, opuš­tě­né továr­ny, mís­ta, kudy jen pro­jíž­dí­me nebo kte­rá jsou tu jen na chvil­ku a pak zase zmi­zí. Kaž­dé kapi­to­le před­chá­zí povíd­ka s pří­bě­hem něko­ho, kdo v daném nemís­tě žije nebo k němu má vztah.

Nemís­ta jsou spí­še ved­lej­ším pro­duk­tem toho vše­ho lid­ské­ho pachtění. 

V kni­ze píšeš, že nemís­ta měst jsou stej­ně sta­rá jako měs­ta sama, že k nim neod­lu­či­tel­ně pat­ří. Napa­dá mě tedy tako­vá mož­ná hlou­pá otáz­ka: co bylo dřív, mís­to, nebo nemís­to města?
Člo­věk se už ze své pod­sta­ty sna­ží vytvá­řet pře­de­vším mís­ta. Nemís­ta jsou spí­še ved­lej­ším pro­duk­tem toho vše­ho lid­ské­ho pachtě­ní. Před­stav si, že si posta­víš pěk­ný dům a udě­láš kolem něj krás­nou zahra­du. Ale i ta parád­ní stav­ba bude mít kde­si vza­du scho­va­ný sklad plný nepo­třeb­ných věcí a pavou­ků. Stej­ně tak i zahra­da bude mít kde­si v rohu kom­post, kam vyho­díš pose­ka­nou trá­vu nebo shni­lá jabl­ka. Jsou to nemís­ta tvé zahra­dy, kte­rý­mi se sice chlu­bit nebu­deš, ale pro fun­go­vá­ní domu jsou nezbyt­ná. Něco jiné­ho by bylo, kdy­by kom­postem byla celá zahra­da. To už by bylo špat­ně. Uži­teč­nost nebo nebez­peč­nost nemíst spo­čí­vá v jejich měřít­ku. Nelze je eli­mi­no­vat a mít veřej­ný pro­stor pod abso­lut­ní kon­t­ro­lou, ale záro­veň jich nesmí být moc, aby neby­la hníz­dem zločinu.

Tak­že i nemís­ta by měla mít něja­ký svůj řád?
Těž­ko říct, jest­li lze nemís­ta regu­lo­vat. Urči­tě je lépe, když jich je míň než víc, ale jejich úpl­ná absen­ce by zase zna­me­na­la nudu. Je skvě­lé, když se veřej­ný pro­stor navr­hu­je tak, aby k němu oby­va­te­lé měli vztah a sta­ra­li se o něj. Ale zase je dob­ré mít někde něja­ké zákou­tí divo­či­ny, kde si v tom nej­lep­ším pří­pa­dě mohou hrát děti.

Pře­mýš­lím o tom, jak se dnes měs­ta roz­růs­ta­jí do kra­ji­ny a jak mís­ta, kde jsem si hrál jako dítě v divo­či­ně, jsou najed­nou měs­tem. Při­pa­dá mi, že v oko­lí měs­ta je veš­ke­rá kra­ji­na dočas­ná, než ji měs­to pohl­tí, nebo tře­ba jako Leten­ská pláň zůsta­ne prázd­ná, ale i jako tako­vá má svůj účel. Zna­me­ná to, že vše­mu dáva­jí smy­sl jen lidé? Jak se na to díváš jako architektka?
Bez­bře­hé zasta­vo­vá­ní kra­ji­ny v oko­lí měst je pro­blém. Je to nee­ko­no­mic­ké a nee­ko­lo­gic­ké. Měs­ta při­tom mají spous­tu rezerv a prázd­ných míst, i když jsou samo­zřej­mě tako­vá, kte­rá se zasta­vět nesmě­jí, pro­to­že jejich význam je prá­vě v jejich prázd­no­tě a mož­nos­ti vyu­žít je pokaž­dé k něče­mu jiné­mu. Tato mís­ta ozna­ču­ji jako dočas­ná, pro­to­že se v nich mohou ode­hrá­vat dočas­né akti­vi­ty — fes­ti­va­ly, osla­vy nebo demonstrace.

Nezna­me­ná to tedy, že i prázd­ná nemís­ta jsou de fac­to místy?
Nemís­ta roz­hod­ně nejsou trva­lým sta­vem. Z nemíst se stá­va­jí mís­ta a z míst zase nemís­ta. Zále­ží na tom, jak jsou pou­ží­vá­na a jaký k nim má člo­věk vztah. Nicmé­ně i přes­to, že je Let­ná občas růz­no­ro­dě vyu­ží­va­ná, z dlou­ho­do­bé­ho hle­dis­ka ji to nechá­vá nemís­tem, byť v tom nej­lep­ším a nej­u­ži­teč­něj­ším smyslu. 

Něco jiné­ho jsou asi brown­fiel­dy. Vím, že napří­klad v Pra­ze se o nich hod­ně mlu­ví. Proč je tře­ba nechtě­jí deve­lo­pe­ři vyu­ží­vat pri­már­ně, když už jako čás­ti měs­ta kdy­si sloužily? 
Brown­fiel­dy jsou pod­le mě doce­la hoj­ně vyu­ží­va­né. Ale­spoň ty, kte­ré neby­ly tolik kon­ta­mi­no­va­né. Tře­ba v praž­ských Hole­šo­vi­cích jsou z nich vel­mi pří­jem­né loka­li­ty, kde je cítit otisk jiné doby.