V kni­ze Wan­go­vi vs. svět se ame­ric­ký sen žije a hned se zase rozpadá.

Srpen 2008, Trump Tower v Duba­ji. Chris­ti­na Agu­i­le­ra zpí­vá pro stov­ky hos­tů, kte­ří mezi­tím hodu­jí na dor­tu poprá­še­ném zla­tý­mi hob­lin­ka­mi, aby si pak domů odnes­li výsluž­ku zahr­nu­jí­cí mimo jiné zbru­su nový iPod. 

„Stá­la jsem ve fron­tě pro slu­žeb­né a čeka­la na své vyži­té mitsu­bis­hi uvíz­lé v moři bent­leyů, v moři pře­byt­ku,“ vzpo­mí­ná Jade Chan­go­vá, kte­rá byla pozvá­na jako novi­nář­ka luxus­ní­ho maga­zí­nu, na oka­mžik vzni­ku pří­bě­hu Wan­go­vých. „Po ces­tě domů jsem se oto­či­la na svou kama­rád­ku a řek­la jí ‚všech­no se zhrou­tí‘. Pama­tu­ju si, že jsem pře­mýš­le­la nad pří­bě­hem, kte­rý bych chtě­la vyprá­vět — pří­bě­hem zasa­ze­ným do bodu zlo­mu. A záro­veň jsem chtě­la napsat pří­běh při­stě­ho­val­ců, kte­rý by byl tro­chu jiný než ty, kte­ré už jsem slyšela.“

O dva týd­ny poz­dě­ji zkra­cho­va­la ban­ka Lehman Bro­thers a finanč­ní trh Spo­je­ných stá­tů a násled­ně celý svět upa­dl do recese.

V kni­ze Wan­go­vi vs. svět se ame­ric­ký sen žije a hned se zase roz­pa­dá. Mili­o­nář Char­les Wang zakou­ší svůj vlast­ní lehma­nov­ský moment poté, co ban­ka zaba­vi­la jeho kos­me­tic­kou fir­mu. A tím Chan­go­vá začí­ná celý příběh:

Char­les Wang měl vztek na Ameriku.
Char­les Wang měl vlast­ně spíš vztek na dějiny.
Kdy­by k smr­ti odhod­la­ní Japon­ci nena­pad­li Čínu, kdy­by mili­on ― ne, mili­ar­da pomý­le­ných stu­den­tů a nevol­ní­ků neu­dě­la­la modlu z pleša­tě­jí­cí­ho aka­de­mi­ka, kte­rý papouš­ko­val názo­ry rus­kých poma­ten­ců a nedo­ká­zal dostát svým sli­bům, tak by tu Char­les nestál. Nezí­ral by z okna své­ho milo­va­né­ho síd­la v Bel-Air, nedr­žel by v ruce aspi­rin a neče­kal, až ti vypo­čí­ta­ví kre­té­ni z ban­ky ― z té ban­ky, kte­rá kdy­si kle­če­la na mra­mo­ro­vých kole­nou a lez­la mu do zad­ku ― při­jdou a zaba­ví mu jeho život.

Wan­go­vi jsou ztě­les­ně­ním Ame­ri­ky a záro­veň vším, čím Ame­ri­ka není. Na jis­té úrov­ni se jejich pří­běh pro­mar­ně­né­ho bohat­ství stá­vá kla­sic­kou road sto­ry, ces­tou ze zápa­du na východ. Ilu­ze pří­sluš­nos­ti, kte­rou zís­ka­li díky ohrom­né­mu bohat­ství, se vytrá­cí, jakmi­le vyje­dou na sil­ni­ci. „Tak co, odkud jste?“ ptá se zdra­vot­ník poté, co vyváz­nou z auto­ne­ho­dy, a když otře­se­ná Gra­ce trvá na tom, že je z L. A., ošet­řo­va­tel opa­ku­je: „Ne, já mys­lím jako vůbec.“ 

Jade Chan­go­vá, novi­nář­ka pochá­ze­jí­cí z Los Ange­les, sama sebe popi­su­je jako 100% Číňan­ku, 100% Ame­ri­čan­ku a 100% Asi­at­ku, vše dohro­ma­dy. Přes­to­že román není auto­bi­o­gra­fic­ký, v his­to­rii Wan­go­vých se zrca­dlí osud její vlast­ní rodi­ny. Ani ta nepři­je­la do Ame­ri­ky hle­dat lep­ší život jako typič­tí imigranti.

Rodi­če Jade Chan­go­vé jsou Číňa­né, ale potka­li se až na střed­ní ško­le ve Spo­je­ných stá­tech. Obě stra­ny rodi­ny vlast­ni­ly pozem­ky v Číně, o kte­ré je komu­nis­mus při­pra­vil. „Muse­li utéct ze země, jako mno­ho dal­ších,“ vysvět­lu­je. „Vyrost­li na Tchaj-wanu, kte­rý Číňa­né prak­tic­ky kolo­ni­zo­va­li ― moh­lo se mlu­vit pou­ze čín­sky a mno­ho původ­ních oby­va­tel pro Číňa­ny pra­co­va­lo jako kucha­ři či chůvy.“

Mám ráda sati­ru, ale sama ji psát nechci, pro mě je důle­ži­těj­ší psát vel­ko­duš­ně a to pod­le mě sati­ra neumí.

Prá­vě ději­ny Chan­go­vé umož­ni­ly poro­zu­mět tou­ze Char­le­se Wan­ga zís­kat zpět půdu, kte­rá mu po prá­vu nále­ží, a stát se pro­střed­ní­kem jeho hla­su: „Je zlost­ný, vtip­ný, směš­ný, v jis­tých ohle­dech tro­chu hloupý, ale chyt­rý v jiných. Jakmi­le jsem zís­ka­la Char­le­sův hlas, při­šel ke mně i celý zby­tek rodi­ny a romá­no­vé­ho světa.“
Jade Chan­go­vá kni­hu oko­ře­ni­la čín­ský­mi dia­lo­gy pře­psa­ný­mi do latin­ky. „Chtě­la jsem, aby lidé zaži­li způ­sob komu­ni­ka­ce této rodi­ny, aby ta slo­va sly­še­li, aby s nimi v tom autě doo­prav­dy byli. Nic z toho jsem v kni­ze nepře­klá­da­la, ale vše je sro­zu­mi­tel­né z kontextu.“

Zau­ja­lo ji, že někte­ří čte­ná­ři měli pocit, že čín­ské dia­lo­gy text naru­šu­jí, při­tom se v kni­ze obje­vu­je něko­lik růz­ných jazy­ků, kte­rým čte­nář může a nemu­sí poro­zu­mět. Napří­klad Char­le­so­va nej­star­ší dce­ra Sai­na je pro­vo­ka­tiv­ní uměl­ky­ně, kte­rá prá­vě pro­ži­la pád na dno své­ho obo­ru. „Pokud doo­prav­dy rozu­mí­te svě­tu umě­ní, vaše chá­pá­ní pří­bě­hu se změ­ní, stej­ně jako se změ­ní těm, kte­ří rozu­mě­jí módě nebo finan­cím. Všech­ny posta­vy se musí nau­čit chá­pat svět těch dru­hých a vzá­jem­ně věřit svým interpretacím.“

Ačko­li je v romá­nu hod­ně trap­ných situ­a­cí, kte­ré jsou pod­le dení­ku Guar­di­an „nesmír­ně zábav­né“, nikdy nedo­jde k poni­žo­vá­ní. „Nemám zájem do svě­ta uvá­dět něco, co by lidi jak­ko­li zne­va­žo­va­lo,“ říká autor­ka. „Mám ráda sati­ru, ale sama ji psát nechci, pro mě je důle­ži­těj­ší psát vel­ko­duš­ně a to pod­le mě sati­ra neumí.“
Pří­běh je sta­věn z výstřed­nos­tí, nesná­zí, roz­ma­ni­tos­ti pohle­dů a tíhy spo­leč­né his­to­rie, kte­rá občas mezi řád­ky pro­sví­tá s dic­ken­sov­skou vševědoucností:

Po celé zemi zůsta­la spous­ta zaba­ve­ných domů a obcho­dů se sta­že­ný­mi role­ta­mi. V chlad­ných lož­ni­cích a prázd­ných zase­dač­kách či autech pro­mě­ně­ných v domo­vy se lidem honi­ly hla­vou stej­né myšlenky.
Nemohl jsem se zachránit.
Nikdy nevyhraju.
Moje pro­hra bude vždyc­ky obrov­ská a moje trá­pe­ní bude vždyc­ky bez konce.

Tohle je přes­ný pří­klad tíži­vých život­ních situ­a­cí a soci­ál­ní­ho solip­sis­mu, kte­rý vyhnal Vel­kou Bri­tá­nii z Evro­py a dosa­dil Donal­da Trum­pa do Bílé­ho domu. A je to také hlav­ní důvod, proč román Wan­go­vi vs. svět zřej­mě hned tak neztra­tí na aktuálnosti.


Foto: Tere­sa Flowers
Zdroj: https://​www​.the​gu​ar​di​an​.com/​b​o​o​k​s​/​2​0​1​6​/​d​e​c​/​2​2​/​j​a​d​e​-​c​h​a​n​g​-​f​i​r​s​t​-​b​o​o​k​-​t​h​e​-​w​a​n​g​s​-​v​s​-​t​h​e​-​world