Co tě kdysi přivedlo k potřebě něco tvořit?
Rodnému Ružomberku jsme s kamarádem kvůli jeho provinčnosti a šedivosti ze srandy říkali „Nevjork“ nebo „Paříž východu“. I když se toho u nás v devadesátkách moc nedělo, tak přes stokrát kopírované, odřené kazety, přes televizi, satelit a později i internet se k nám zajímavá kultura přece jen dostávala. Sám ten deficit byl inspirativní. Když jsme chtěli mít alternativní scénu, museli jsme si ji většinou udělat sami. Měli jsme streetartovou crew, hráli v cizích zkušebnách na cizí nástroje, na vlastní jsme totiž neměli peníze. V jedné zkušebně jsme si zřídili galerii, později jsme založili netlabel pro vydávání vlastní hudby. Katalog na badracords.eu čítá přesně jedno pilotní kompilační album. Já jsem se už tehdy staral i o vizuální stránku těch aktivit. Vzpomínám na tohle punkové období rád. Tehdy jsem si uvědomil, že ze všeho nejvíc mě baví něco vytvářet.

Co to bylo za tvorbu?
Nejdřív to byly především pokreslené sešity na gymnáziu, pak přišlo krátké období graffiti, pak jsem chtěl být opravdový výtvarník a učinil jsem jeden ne příliš promyšlený pokus dostat se na vysokou uměleckou školu. Na grafickém oboru Akademie umění v Banské Bystrici mě nechtěli, tak jsem všechno to tvoření na několik let pověsil na hřebík.

A co bylo dál?
Studium geografických informačních systémů taky nedopadlo, zbyla možnost zkusit pracovat. Našel jsem si místo ve spediční firmě v Ružomberku. Na dálku jsme organizovali kamionovou dopravu. Získal jsem v tom nějakou praxi, a když se mé tehdejší přítelkyni rýsovala možnost pracovat v Brně, začal jsem tady hledat práci taky. Jí to nevyšlo, já nakonec skončil ve velké nadnárodní dopravní firmě. Spedici jsem v Brně dělal ještě asi tři roky.

Vůbec si tě v takovém oboru nedovedu představit.
Bylo to šílené, ale jsem rád, že jsem si procvičil jazyky. Ta firma kromě menších zásilek zajišťovala třeba i kompletní dopravu dílů do továren Peugeot Citroën po celé Evropě. Časem mi došlo, že mne nebaví věčně se stresovat, že se někde v Lyonu zastaví výroba, protože místo dílů do převodovek doputují na linku nohy k biliárovým stolům, což se jednou opravdu stalo.

Uf, a jak se něco takového vyžehlilo?
Myslím, že se to tehdy nakonec řešilo vrtulníkem, protože i tak to bylo levnější než milionové pokuty za zastavení výroby. V bezesných nocích mi docházelo, že jestli mě někdy něco opravdu bavilo, tak to bylo kreativní vyjadřování. Začal jsem přemýšlet, jestli by se něčím takovým případně nedalo uživit. Na nově založeném oboru vizuální komunikace na UTB ve Zlíně zrovna měli den otevřených dveří, byl jsem se tam podívat, líbilo se mi tam, přijímačky vyšly a tentokrát jsem i dostudoval.

Začal jsem přemýšlet, jestli by se něčím takovým případně nedalo uživit.

Ale to studium nebylo zaměřené na grafický design…
Nebylo, zabývali jsme se spíš designem ve virtuálním prostoru, návrhy webů, aplikacemi. Po škole jsem si pár měsíců odkroutil v jedné obyčejné reklamce, takže když jsi mi zavolal, že v Hostu hledáte grafika, že ti na mě dal tip můj bývalý pedagog, byla to pro mě spása! Do Brna jsem se dostal úplně náhodou, ke knížkám taky. A do obojího jsem se zamiloval. Takže dnes můžu bez váhání říct, že knižní design je pro mě zajímavý, i když jsem ho nestudoval.

Čím?
Na knihách mě asi nejvíc baví jejich fyzičnost, finálnost. Je to médium, které můžu vzít do ruky, a na to, abych si ho vychutnal, nepotřebuju žádné další rozšíření, displej, internet, elektřinu, vůbec nic. Vždycky jsem byl velký čtenář a přemýšlel jsem o tom, jak jsou knihy upravené.

Které žánry připravuješ snadno a rád a které obálky ti naopak dávají zabrat?
Snad u každého žánru jsem si nějakou knížku vychutnal, šlo to samo, a u jiné jsem se nadlouho zasekl. Docela mě baví navrhovat obálky odborné a populárně-naučné literatury. Úprava těchhle titulů obvykle snese odvážnější výtvarnější řešení než žánrová beletrie. Ta je kumšt! Po stopadesáté pocákat krví nějakou severskou kriminálku, udělat to tak, aby si knížku čtenář na pultech okamžitě zařadil a aby ta obálka byla zároveň čímsi zajímavá a odlišná od záplavy podobných titulů, tomu se říká výzva!

Prozradíš nějakou perličku, tajnou inspiraci, nějaký fígl ze své tvorby?
Relativně nedávno u nás vyšla knížka Všichni jsou trapný od Simony Bohaté. Ten příběh se odehrává za normalizace na Žižkově. Vydal jsem se do Prahy a chtěl si na obálku vyfotit nějaké motivy z vnitrobloků a průjezdů, známých žižkovských pavlačových domů, kde žijí i hrdinové téhle knížky. Křižoval jsem Žižkov celý den, ale ta typická zátiší jsou buď dávno pryč, anebo jsem se k nim přes zamčená vrata nemohl dostat. Na poslední chvíli jsem objevil na zdi jednoho činžáku bezvadný obtisk strženého sousedícího domu. Ten výjev mi připadal správně poetický a pro román příznačný, píše se v něm totiž o zániku celých ulic v osmdesátých letech a proměnách genia loci. Jenže k tomu baráku se nešlo postavit z takového úhlu, aby záběr stál za řeč, takže jsem se do Brna nakonec vrátil s prázdnou.

Ale na obálce ten motiv přece je!
Ano, protože v okolí naší redakce, takzvaném brněnském Bronxu, teď probíhá dost divoká gentrifikace. Strhává se tady hodně starých domů, v každé proluce stojí jeřáb, takže motiv, který se mi tak líbil na Žižkově, jsem nakonec objevil cestou do práce. Kupodivu se zde našel i plac, abych se mohl správně postavit. Na knížce o Praze je nakonec barák z Brna, takže to není úplně autentické, ale nikomu to říkat nebudeme, že?

Jistě, je to tajemství; pojďme na závěr probrat i tvou autorskou tvorbu. Líbí se mi tvůj zájem o elektronickou hudbu, pro mne dost tajemný, menšinový žánr…
Grafický design mám rád, baví mě, ale beru ho spíš jako řemeslo, kterému jsem se za léta praxe vyučil a které mě živí. Mou skutečnou vášní, tím co mne naplňuje, je hudba, tou bych se ovšem uživil těžko.
Konkrétně na elektronické hudbě mě baví její neomezené možnosti. Libovolný zdroj zvuku je možné použít v kompozici a jakkoliv, donekonečna, ho dál transformovat a mutovat až ke kýženému cíli, naplnění své představy. Moje produkce se pohybuje od zadumaného ambientu až po různé variace techna. Hodně mě baví práce s terénními nahrávkami. Jsem také součástí zdejšího AVA kolektivu, který v Brně organizuje velmi zajímavé hudební akce z téhle oblasti.

Říkáš, že fotíš divná městská zátiší, mně se ty fotky moc líbí, ale ještě víc se mi líbí, že motivy dokážeš najít klidně cestou do redakce.
Jeden čas mě hodně bavila UrbEx fotografie, dokumentace opuštěných budov, chátrajících továren a tak dále, ale takových lokalit ubývá, za těmi zajímavými je potřeba cestovat daleko a času je málo. Taky mi vadí, že z UrbExu se pomalu stává mainstreamová kratochvíle. Tak jsem si řekl, že raději budu hledat poezii v méně nápadných a méně atraktivních brněnských ulicích. A ona tady je a pořád jí nacházím hodně! Někde jsem četl, že dobrou fotku uděláte jenom tomu, co sami dobře znáte. Na focení lidí jsem příliš introvertní a co jiného znám líp než ulice, které už léta denně křižuju? Nějaké moje práce je možné vidět na blogu okolnosti3.tumblr.com.