Proč tedy dětem čtu?

1) Jsme přitom spolu. Opravdu spolu. Ne jenom vedle sebe. Naladíme se na stejnou vlnu. Myšlenky mi neutíkají jinam. Kolik hodin denně jsou děti ve školce a já v práci? S kolegyní v kanceláři ve skutečnosti trávím několikanásobně víc času než s rodinou. Ano, číst kolegyni by mě asi taky bavilo, ale nejdřív dětem, prosím.

2) Můžu beztrestně skočit do pyžama v devět hodin večer. Přece nepolezu do postele v džínách. A když už jsem v těch peřinách, tak můžu taky s úplně čistým svědomím usnout dávno předtím, než se začnou vysílat filmy s hvězdičkou. A upřímně, vidět na budíku, že mám vstávat za devět hodin, je nepopsatelné blaho. Zvláště po období, kdy moje druhá pracovní směna měla nelidskou pracovní dobu 23.00—03.00.

3) Když čtu dětem, nemůžu uklízet byt. Nemůžu dávat nádobí do myčky, nemůžu věšet prádlo, nemůžu sklízet ze stolu a drhnout sporák po večeři. Prostě nemůžu. Čtu.

4) Knížky nevyzařují modré světlo, nedochází jim v nejnapínavějším okamžiku baterie, neztrácí se jim napájecí zdroje, nemají zásuvku kdesi za postelí, kam by dosáhla jen Saxana, a nenabíhají v nich přitroublé reklamy na věci, jejichž existenci se snažíte před dětmi utajit, co nejdéle to půjde.

5) Děti se zklidní a líp se jim pak usíná. Teda pokud jim zrovna nečtete knížku o prdění (Kdo si prdnul u dvora), při které chytají záchvaty smíchu.

6) Dětem se zlepšuje slovní zásoba a vyjadřovací schopnosti. Sice riskuju, že mě v šesti letech při pokusu o výchovu argumentačně rozmetají na kousky, ale pořád se můžu utěšovat, že to dělám pro ně.

7) Můžu beztrestně upustit ventil mateřské lásce. Už to není jen to, co cítím, když děti spí. Mateřská láska je to, co mě nutí číst poslední sloku této knížky přesně tolikrát, kolik mám dětí. (Jedno přání)

8) Čtení stimuluje fantazii. Někdy až moc. Na otázku, co bys chtěla k Vánocům, jsem právě dostala odpověď: „Mluvící lítací kočku. Ale opravdovou!“ (Zmáťa a Záhada) No, hodně štěstí, Ježíšku.

Mám podezření, že malým dětem složité nepřipadá nic, to jen nám se o tom složitě mluví.

9) Můžeme mluvit o složitějších tématech. Jenže co je to složitější téma? Mám podezření, že malým dětem složité nepřipadá nic, to jen nám se o tom složitě mluví. Ano, když čteme knížku, kde je jedním z témat smrt blízkého člověka, tak tajně bulím do rukávu. Zároveň ale cítím neskutečný vděk za to, že jsme všichni pohromadě. Tu čirou radost z přítomnosti bychom si měli ordinovat častěji. (Sněhová sestřička)

10) Pomáhá mi to bezbolestně překonávat sebe samu. Dobrovolně bych nikdy nešla na fotbal. Nikdy. Prostě ne. Nesnáším zvuk stadionu, to pískání, troubení a řev. Vadí mi, jak ti miniaturní panďuláčci pobíhají po nekonečném pažitu. Ale syn fotbal miluje, takže mu čtu tuto knížku. (Fotbaláci) A baví mě to! Neaspiruju na to, že pochopím pravidla ofsajdu, ale celkem nenásilně s ním sdílím jeho vášeň a ani kvůli tomu nemusím na ten děsuplný stadion. Aspoň zatím.

11) Cestujeme, a nemusíme se cítit provinile kvůli uhlíkové stopě. Stačí jen pořádná mapa (Mapy) a jedeme!

12) Vychovávám nové čtenáře. Nakladatelství nebudou krachovat, knihkupci nebudou muset zavírat krámy. Prostě zachraňuju svět. A to je něco, za co by se nemusel stydět lecjaký superhrdina.

13) Vystupuju ze své bubliny. Člověk má tendenci vybírat si podobné věci. Nevzdalovat se ze své komfortní zóny. Moc dobře to ví nejen Google, ale třeba i vaše drogerie. A platí to i v literatuře. Když se mi něco líbilo, hledám něco podobného, u čeho je velká pravděpodobnost, že mi to zase přinese podobný čtenářský zážitek. Když ale čtu dětem, respektuju (do jisté míry) jejich výběr. Je pravda, že některé knihy se pak záhadně ztratí, aby už nebyly v nabídce, ale i tak se občas dostanu tam, kde jsem ještě nikdy nebyla. Například do špatného strojového překladu neumětelsky převyprávěného odvaru z disneyovského filmu. Ale i to je dobře. Aspoň vím, proč chodím do práce.

14) Je to levné. Samozřejmě knížky něco stojí. Často slyším stýskání, že jsou dokonce nehorázně drahé. Jsou ale rozhodně levnější než většina trendy zboží, kterým své děti obklopujeme. Nevycházejí z módy jako trička s potiskem. Nevybíjejí se jim permanentně baterky jako autíčkům na dálkové ovládání. A mezi sourozenci se rozhodně dědí snáz než zimní bundy.

15) Učím děti naslouchat a být tolerantní. Teoreticky. Když se řežou polštářem o to, kterou knížku budeme dneska číst („Už zas semenáčka? To není spravedlivý! Semenáček byl včera!“ — Kdo roste v parku), mívám někdy cukání pustit jim televizi. Bohužel ji nemáme.

16) Je to vhodné pro všechny. I pro děti, co nemají rády čtení. Prý takové fakt existují. Neumím si představit dítě, které by bylo postavené před volbu „tak co, zhasnout a spát, nebo si budeme ještě půl hodiny číst?“ a zvolilo by první možnost.

17) Dělám to pro sebe. Trpím permanentní frustrací z nedostatku času na čtení (pro sebe). Třeba se jednou všichni někde sesedneme a budeme si číst každý svoji knížku. Jen aby mi po těch letech nepřišlo, že ty moje mají málo obrázků.

18) Doženu resty ze základky. Některé knížky jsou prostě tak skvělé, že jsem nad nimi konečně pochopila, jak co funguje. Ať už jde o lidský mozek (Alenčin sen), nebo ropný vrt (Pod zemí, pod vodou). Jen víc takových!

19) Učím děti empatii. Kdo jim řekne, že je toho na mě někdy moc a že potřebuju, aby mi pomáhaly? Že si chci napustit vanu a nedělat absolutně nic? Naštěstí na většinu obtíží existuje spolehlivý lék — vhodná kniha, která palčivé téma nenápadně propašuje do vaší domácnosti. Třeba to děti na příkladu ztrhané medvědí maminy pochopí snáz. (Moje maminka je nejsilnější na světě)

20) Čtu líp než většina béčkových dabérů všech těch podivných seriálů o mluvících autech a barevných obludkách. Při troše hlasové průpravy (manžel je slovesný režisér v rozhlase, takže my jsme za vodou) a při vhodném výběru literatury — chce to akční scény, drama, barevné obrázky, velká písmena a hodně vykřičníků — obalamutíte i zarputilého vyznavače nekonečné YouTube zábavy. Ano, i komiks (Pták a Veverčák) lze předčítat dětem před spaním. Jen je třeba si nějak rozumně sesednout a sem tam na něco ukázat prstem. Dítěti nahoře na palandě to z křesla nepřečtete, ale proč se vlastně nenacpat všichni do jedné postele?

Učím děti kriticky pracovat s informacemi a čerpat z více zdrojů.

21) Učím děti kriticky pracovat s informacemi a čerpat z více zdrojů. Tak třeba téma ztracených ponožek lze uspokojivě vysvětlit pomocí vědecky prokázané existence lichožroutů, je ovšem nutné přihlédnout i k zahraničním teoriím pracujícím s konceptem černé díry (pod pračkou). (Neobyčejná dobrodružství deseti ponožek)

22) Když budu mít štěstí, možná se se svým čtením probojuju do desítky nejkrásnějších zážitků z dětství. (Ale člověk nikdy neví, třeba mi pak puberťáci vyčtou, že jsem jim vůbec nečetla.)

23) Čti a bude ti čteno! Pamatuju si, jaké to bylo, když mi četli před spaním. Je to už dávno, ale bylo to úžasné! A stále je! Stačí jen na chvíli předat knihu někomu jinému. Jen škoda, že vždycky tak rychle usnu.

24) Dětem čtu, protože si prostě nemůžu pomoct. Každý máme nějakou tu obsesi. Některé jsou poměrně společensky prospěšné.