Vik­to­rie Hanišová

Kni­hy, kte­ré pře­klá­dám, vět­ši­nou pat­ří mezi fik­ci, což by mi teo­re­tic­ky mělo pomoct se nad dějem povznést a nepři­pus­tit si ho tolik k srd­ci. To, co se v kni­ze popi­su­je, se oprav­du nesta­lo, tak bych se tím pře­ce nemě­la trá­pit. Jen­že to tak není, pro mě je důle­ži­těj­ší, jest­li kni­ha půso­bí auten­tic­ky, než jest­li zachy­cu­je sku­teč­né udá­los­ti. Zatím jsem si zabre­če­la u dvou pře­klá­da­ných knih, jed­na­lo se o Sta­rý krajPoled­ní hodi­nu Dör­te Han­se­no­vé, v obou pří­pa­dech se jed­na­lo o smrt dítě­te. Při vzpo­mín­ce na popis, jak němec­ké mat­ce při útě­ku před Rudou armá­dou z Východ­ní­ho Prus­ka umrz­ne mimin­ko v kočár­ku, ona ho odsta­ví u sil­ni­ce a napo­sle­dy uhla­dí peřin­ku, je mi do bre­ku i teď. U romá­nu Dív­ka, žena, jiné Ber­nar­di­ne Eva­ris­to­vé, kte­rá vyjde teď na pod­zim, nebre­čím, spíš se občas roz­či­lu­ju. Jak by taky ne, kni­ha je mozai­kou pří­bě­hů dese­ti vel­mi oso­bi­tých žen­ských postav, kte­ré u čte­ná­ře záko­ni­tě budí roz­díl­né sym­pa­tie. Zatím­co mi někte­ré ženy při­pa­da­jí zábav­né, inte­li­gent­ní a pří­pad­ně i násle­do­vá­ní­hod­né, jiné mi dost lezou na ner­vy. Co mně ale vždyc­ky — a to tře­ba i po desá­tém čte­ní, kte­ré­mu se žád­ný pře­kla­da­tel nevy­hne — při­jde napros­to str­hu­jí­cí, je finá­le. Posled­ní stra­na romá­nu sku­teč­ně tne do živého!

Tere­za Mar­ko­vá Vlášková

Já jsem postu­pem času zjis­ti­la, že emoč­ně vypja­té scé­ny pro­ží­vám spí­še jako čte­nář. V pra­xi to zna­me­ná, že si u nich pobre­čím, když dosta­nu do ruky ori­gi­nál, ale v prů­bě­hu pře­klá­dá­ní se nad ně povzne­su a sou­stře­dím se na co nej­věr­něj­ší pře­vod do své mateř­šti­ny. Jako bych byla pou­hý pozo­ro­va­tel, neza­u­ja­tý spo­lustrůj­ce osu­du kniž­ních postav. Fun­gu­je to i jako tako­vá zpět­ná kon­t­ro­la vlast­ní prá­ce — pokud se pak na daném mís­tě zno­vu roz­bre­čím, když po sobě pře­klad čtu, vím, že jsem odved­la dobrou prá­ci. Pořád ale pla­tí, že se mi tako­vé scé­ny zarý­va­jí pod kůži hlou­bě­ji než běž­né­mu čte­ná­ři, pro­to­že kaž­dou kni­hu ve výsled­ku pře­čtu mini­mál­ně pět­krát. Navíc si ty „nej­o­š­k­li­věj­ší“ scé­ny mnoh­dy vyžá­da­jí důklad­nou rešer­ši. Zatím jsem kvů­li prá­ci podrob­ně­ji stu­do­va­la napří­klad někte­ré kon­cen­t­rač­ní tábo­ry, sexu­ál­ní zne­u­ží­vá­ní dětí a dži­há­dis­tic­ké popra­vy a musím říct, že zjiš­tě­ná fak­ta mnou z dlou­ho­do­bé­ho hle­dis­ka čas­to zamá­va­la snad ješ­tě víc než belet­ri­zo­va­ný popis.

Roman Til­cer

Prv­ní kni­ha, kte­rou jsem pro Host pře­lo­žil — Živel Jess Kid­do­vé —, začí­ná suro­vým ubi­tím mla­dé mat­ky před zra­ky její­ho děťát­ka. S hlav­ní hrdin­kou Páté­ho roč­ní­ho obdo­bí N. K. Jemi­si­no­vé se zase sezna­mu­je­me poté, co doma nalez­ne zavraž­dě­né­ho syn­ka. To jsou věci, o kte­rých by člo­věk rad­ši ani nepře­mýš­lel, ale když je má pře­lo­žit, musí si je opa­ko­va­ně pře­hrá­vat ve zpo­ma­le­ném zábě­ru. Nic pěk­né­ho, ale řekl bych, že pokud jde o jed­not­li­vé pří­pa­dy těles­né­ho nási­lí, doká­že­me se s jeho exis­ten­cí nějak vyrov­nat, pro­to­že se s podob­ný­mi zále­ži­tost­mi setká­vá­me (byť nepří­mo) takřka na den­ním pořád­ku. Mno­hem hor­ší pro mě je, když se dají do sou­vis­los­ti s myš­len­ko­vým či sys­té­mo­vým nási­lím. To nebý­vá tolik vidět a člo­věk se vět­ši­nou uklid­ní tím, že jeho se nic tako­vé­ho netý­ká, jeli­kož je to už his­to­rie nebo se to ode­hrá­vá někde dale­ko. Ale tře­ba zmi­ňo­va­ná Jemi­si­no­vá zpra­co­vá­vá toto téma vel­mi půso­bi­vě, a když jsem strá­vil v jejím fikč­ním (a při­tom jako­by důvěr­ně zná­mém) svě­tě něko­lik měsí­ců, nevy­hnu­tel­ně na mě dých­la bez­na­děj a pod­ko­pa­la mou víru v lid­stvo. Jsem moc rád, že jsem nepře­klá­dal všech­ny tři svaz­ky tri­lo­gie Zlo­me­ná země hned za sebou a pro­lo­žil si je něčím leh­čím, pro­to­že jinak by se doza­jis­ta dosta­vi­la nebez­peč­ná otu­pě­lost, kdy nelze fun­go­vat jinak než si neu­stá­le při­po­mí­nat, že život vlast­ně postrá­dá smy­sl a všech­no je jen tako­vá hra.