Předpokládám, že skoro všem dospělým párům musí být znám prvek vyjednávání, když dojde na různé domácí práce. Například: „Když umyješ nádobí, pověsím prádlo.“ Předpokládám také, že je vcelku běžné, že jeden partner bývá krapet zběhlejší v rétorice, a proto si v těchto diskusích se svou polovičkou dokáže zajistit jisté výhody a svou výmluvností si vydláždit cestu k těm méně náročným (příjemnějším), ne tak nudným činnostem pomocí navození ZDÁNÍ, že jsou tyto činnosti ve skutečnosti velmi náročné/otravné/nudné k smrti. Jakmile se ve vztahu objeví děti, okruh činností, které jsou předmětem přetlačování, se ještě rozšíří. Pak má ta polovina dvojice, která je o kapku šikovnější vyjednávač, mnohem větší šanci si při rozdělování úloh v sektoru služeb, jako je přebalování, uspávání či možnost si ráno trošku přispat, vyjednat příznivější směnný kurz.

Jak jsem řekl, předpokládám, že je to vcelku normální nebo alespoň ne zcela nenormální. A jak všichni, kdo někdy četli tento blog, v tuhle chvíli už moc dobře vědí, v našem manželství to nejsem tak docela já, kdo je tím lepším vyjednávačem. Tak například jsem až donedávna netušil, že je možné při koupi auta smlouvat. Domníval jsem se, že je to, jako byste se snažili smlouvat v supermarketu. Pak jsem se dozvěděl, že smlouvání v supermarketu je možné, a od té doby trpím bolestmi na hrudi a necitlivostí v levé polovině těla.

Zato moje žena je poměrně zdatná, čirou náhodou a bohužel, jak jako prodejkyně, tak jako nákupčí. Strategie „Nemohl bys to udělat? Vždyť ti to jde tak DOBŘE!“ je například stále velmi účinná minimálně třikrát do týdne. A jen tak mimochodem — celé léto jsem se cachtal v brouzdalištích ledových jako rampouchy v iglú, než mi došlo, že nic takového jako alergie na studenou vodu nejspíš vůbec neexistuje. Naučil jsem se s tím žít. Jednak nemám na výběr, a navíc spoléhám na to, že moje žena respektuje rčení, že s velkou mocí přichází i velká zodpovědnost. Ale především si uvědomím až dlouho po činu, že mě obalamutila. (Protože mi prostě hodně věcí jde DOBŘE a je naprosto přirozené, že mi to TU A TAM někdo připomene!)

Takže si tady nechci stěžovat. Fakt ne. Jen říkám, že u nás v kuchyni byly čtyři děti a jedno z nich otevřelo zapnutou myčku, což by samo o sobě nemělo představovat problém, protože by se myčka měla automaticky vypnout. Jenže se stalo něco, v čem se svědectví dětí poněkud rozcházejí, takže když do kuchyně přišli všichni dospělí, celá podlaha byla zatopená vodou. A v ní tři z dětí. A některé z nich navíc našlo celé balení křupavého chleba, jehož obsah následně pečlivě rozprostřelo přes celou vodní plochu a uhnětlo z něj jednolitou hmotu o konzistenci tmelu, kterou posléze umně oblepilo všechny židle a nejméně jedno další dítě a nechalo zaschnout.

Takže.

Nechci tvrdit, že by mě má žena a ostatní přítomní dospělí PODVEDLI. Neříkám, že snad zneužili mé DŮVĚŘIVOSTI, nebo něco takového.

Ale má žena si povzdechla a řekla: „No, miláčku, mohl bys to tady vytřít a uklidit, abychom se my ostatní… (hluboký povzdech) …mohli ujmout toho nejhoršího a dát nabíjet iPad?“

A uvědomuji si, že už to bylo trochu přes čáru. Jsem dospělý muž, v jistých kruzích velmi respektovaný. Nebo alespoň trochu respektovaný. Nebo alespoň… no… ovládám alespoň základy jakéhosi řemesla. A jsem průměrně inteligentní. Tedy podle toho, o jakém průměru se bavíme. Každopádně se najdou lidé, kteří by se dobře zamysleli, i dvakrát, než by se mě pokusili obalamutit. Možná jich není zrovna moc, ale téměř určitě přinejmenším pár. A možná by se nad tím nezamysleli dvakrát, ale minimálně jednou. A opravdu si uvědomuji, že tohle už bylo přes čáru!

Nebo možná ne vyloženě přes čáru. Netvrdím, že jsem si zpočátku nemyslel, že jsem to vlastně já, kdo z tohoto vyjednávání vyšel vítězně, protože jsem si to myslel. Má žena to zkrátka prodala tak, že mi celá ta záležitost s iPadem připadala strašně náročná. Až jsem z toho skoro měl výčitky svědomí. Ale už jsou pryč přes dvacet minut a nebudu vám lhát: začíná mi to být docela podezřelé.

A pak mi děti řekly, že když to udělám, slibují mi, že si sní zmrzlinu v jiném pokoji.

V té chvíli to vážně znělo spravedlivě. Nikdy si od nikoho z téhle povedené rodinky nekoupím auto.

PS: ZODPOVĚDNOST. S velkou mocí přichází velká ZODPOVĚDNOST!


Pro přehled a účast v soutěži o knihy Co by můj syn měl vědět o světě a Medvědín sledujte facebook našeho nakladatelství.