S Hen­nin­gem Man­kellem se znám už dlou­ho. On se mnou ne, je to jed­no­stran­ná zná­most čte­ná­ře a spi­so­va­te­le. Nikdy jsme se nese­tka­li, ačko­liv letos na záři­jo­vém kniž­ním veletr­hu v Göte­bor­gu k tomu chy­běl jen kou­sek. Jen­že nej­slav­něj­ší švéd­ský autor detek­ti­vek svou účast na posled­ní chví­li zru­šil. Všem bylo jas­né, že jsou za tím zdra­vot­ní důvo­dy. Když před více než rokem one­moc­něl rako­vi­nou, ote­vře­ně o svých poci­tech psal do novin a na svých webo­vých strán­kách. Psa­ní pro něj pod­le jeho blíz­kých byla dru­há při­ro­ze­nost, jako kys­lík, kte­rý potře­bu­je k životu.

Svě­to­vě ho pro­sla­vi­ly detek­tiv­ky v hlav­ní roli se zasmu­ši­lým a zarpu­ti­lým komi­sa­řem Wallan­de­rem. Zrov­na mám jed­nu ote­vře­nou ved­le počí­ta­če a pře­klá­dám. Moje pátá v prů­bě­hu čtyř let. Wallan­der se prá­vě blí­ží k rozuz­le­ní celé­ho pří­pa­du. Má za sebou mara­ton porad a kelím­ků s kafem. Asi bych nespo­čí­ta­la, koli­krát už jsem ho za ty roky uklá­da­la do poste­le a zase budi­la, koli­krát se díval z kuchyň­ské­ho okna na roz­ký­va­nou pou­lič­ní lam­pu a koli­krát ho pích­lo špat­né svě­do­mí. Koli­krát chtěl jít do prá­del­ny se špi­na­vým prádlem, ale nešel, koli­krát ho naštva­li novi­ná­ři nebo smě­řo­vá­ní švéd­ské spo­leč­nos­ti a koli­krát si řekl, že už nemů­že. Jsou to tako­vé drob­né refré­ny, kte­ré se opa­ku­jí v celé wallan­de­rov­ské sérii, asi jako se opa­ku­je ruti­na našich sku­teč­ných živo­tů. Někdy až do úmo­ru. Hen­ning Man­kell stvo­řil živé­ho člo­vě­ka. Má své zvy­ky a pře­de­vším zlo­zvy­ky, tápe čas­tě­ji, než by se na detek­ti­va slu­še­lo, ale žene ho nesmír­ná zod­po­věd­nost a vnitř­ní pud člo­vě­ka, kte­rý ví, že je to jen na něm. Díky­bo­hu je výraz­něj­ší než rafi­no­va­né vraž­dy, jimiž obvykle sou­čas­ní švéd­ští spi­so­va­te­lé šper­ku­jí své kri­mi­ro­má­ny. Mož­ná prá­vě pro­to mezi nimi tak vyčnívá.

Hen­ning Man­kell měl šir­ší záběr než jen detek­tiv­ky, psal diva­del­ní hry, kníž­ky pro děti či romá­ny inspi­ro­va­né jeho živo­tem v Mosam­bi­ku. Ale svět už si ho bude pro­vždy pama­to­vat pře­de­vším jako mis­tra detek­ti­vek. Smrt ho dostih­la ve chví­li, kdy byl nesmír­ně una­ve­ný bojem s nemo­cí, ale záro­veň pořád tvo­řil a v hla­vě už měl námět na dal­ší Wallan­de­rův pří­pad. Chtěl ho své­mu komi­sa­ři věno­vat příští rok k pět­a­dva­cá­té­mu výročí.

Hen­ning Man­kell zemřel v Göte­bor­gu 5. říj­na 2015.

© Hele­na Stiessová
(pře­vza­to z por­tá­lu ili​te​ra​tu​ra​.cz)