Dětství a dospívání

Henning Mankell se narodil roku 1948 ve Stockholmu. Když mu byly necelé dva roky, odstěhoval se s otcem do městečka Sveg na severu Švédska, kde jeho otec Ivar Mankell získal místo soudce. Zde Henning strávil své dětství — a právě ty dlouhé, temné zimní dny považuje za nejšťastnější období svého života.

Nebyli jsme bohatí, ale ani nám nic nechybělo.

Jeho dětství bylo poznamenané tím, že vyrůstal bez matky, pouze s otcem. Ten ho už od mala vedl k četbě. Malý Henning s nadšením hltal knihy o objevování Afriky. Afrika — to bylo to nejexotičtější místo, jaké si vůbec dovedl představit. Konec světa. V jeho dětské fantazii se klády plující po řece, která protékala Svegem, měnily na krokodýly v Kongu. A on si byl jistý, že se tam jednou podívá.

Poznal také moc, kterou má fantazie. Uvědomil si, že jsou chvíle, kdy představivost přestává být tvůrčí činností a stává se prostředkem k přežití.

V mysli jsem si pro sebe stvořil jinou matku, aby mi nahradila tu, která odešla. Tehdy jsem ze sebe vydal to nejlepší, fantazie měla stejnou sílu jako reálný svět.

Vyrůstal v bytě nad soudní síní, takže nebylo divu, že se začal zajímat o právní systém. Vždyť jeho autíčka občas posloužila k tomu, aby se předvedl průběh nehody, jindy se zase dětem prodloužily prázdniny, protože Henningův otec vyšetřoval vraždu. Ve Svegu se odehrávají i čtyři Mankellovy romány, ve kterých je protagonistou chlapec Joel.

Henninga Mankella studia brzy omrzela a v šestnácti letech vyrazil na zkušenou do Paříže. Dva roky pak pracoval jako dělník na švédské lodi, která dopravovala uhlí a železnou rudu z Evropy do Ameriky.

To byla moje opravdová univerzita. Romantický sen o útěku, jako z pera Josepha Conrada, ale i nuda a dlouhá chvíle.

V roce 1973, krátce poté, co jeho otec zemřel, mu vyšla první kniha — The Stone Blaster. Mankell se v ní zabývá švédskou společností a potřebou solidarity s ostatními.

Ve stejném roce si splnil svůj velký sen a odjel do Afriky.

Africké dobrodružství

Neumím to vysvětlit, ale když jsem v Africe vystoupil z letadla, měl jsem zvláštní pocit, že jsem doma.

Od té chvíle Mankell trávil v Africe značnou část svého života. V roce 1986 se stal součástí vedení divadla Avenida v Maputo, hlavním městě Mosambiku. Tvrdí, že život v Africe mu dal novou perspektivu pohledu na Švédsko i na Evropu.

Jsem jako umělec, který musí stát blízko u plátna, aby mohl malovat, ale pak musí poodstoupit, aby viděl, co namaloval. Afrika mi to dovolila. Některé věci můžete vidět jenom z dálky.

Afrika ho také inspirovala k mnoha dílům, ať už beletristickým, nebo zaměřeným na pomoc potřebným. Trilogie o africké dívce Sofii například odrážela nejpalčivější problémy černého kontinentu, se kterými se lidé potýkají den co den — bída, nemoci, AIDS. Mankellovi se prostřednictvím vlastní tvorby i různých osvětových a charitativních iniciativ podařilo na tyto věci účinně upozornit a boj za lepší budoucnost Afriky se pro něj stal doslova srdeční záležitostí. Mankell vytrvale kritizuje lhostejný postoj západní společnosti vůči problémům Afriky, je členem řady institucí, které se snaží apelovat na státy, aby se chopily iniciativy a tuto situaci změnily. Pořádá veřejné sbírky, financuje organizace, které lidem v Africe pomáhají.

Afrika mě naučila jedno — že nejhorší na tom všem je, že tohle utrpení je naprosto zbytečné. Mohli bychom to zastavit hned zítra. Žádné dítě by už nemuselo umřít na malárii. Za peníze, které na Západě utratíme za krmivo pro psy, by bylo možné naučit všechny děti na celém světě číst a psát.

Kurt Wallander

Od roku 1979 se datuje Mankellova více než dvacetiletá spolupráce s nakladatelstvím Ordfront. Mankell zde publikoval jednu knihu za druhou až do chvíle, kdy se se svým redaktorem a blízkým přítelem Danem Israelem rozhodli založit vlastní nakladatelství — Leopard Förlag.

V roce 1991 Mankell vydává první díl série o Kurtu Wallanderovi, Mördare utan ansikte (Vrah bez tváře, česky Olympia, 2002).

Nějaký čas jsem pobýval mimo Švédsko. Po návratu jsem si uvědomil, že tu bují rasismus, a rozhodl jsem se, že o tom napíšu. Rasismus je podle mého názoru zločin, a tak jsem si řekl: OK, napíšu kriminální román. Pak jsem zjistil, že budu potřebovat policistu, sáhl jsem po telefonním seznamu a vybral jméno Wallander.

Inspektor Wallander začal dobývat svět. Mankellova činorodost neznala mezí, vydával jednu knihu o Wallanderovi ročně a mezitím stihl psát i jiné romány pro dospělé i pro děti a divadelní hry. Henning Mankell vytvořil v komisaři Wallanderovi jednu z nejzajímavějších postav současného detektivního světa. V roce 2008 začala BBC vysílat devadesátiminutové epizody podle knih Henninga Mankella ze série o komisaři Wallanderovi v hlavní roli s Kennethem Branaghem. V červenci 2012 měly premiéru další tři díly. Mankellovy knihy adaptovala i švédská společnost Yellow Bird.

Poté co se Mankell s Wallanderem rozloučil, vrhl se do psaní jiných románů a divadelních her. V roce 2008 vyšel thriller Kinesen (česky Číňan, Host, 2011), který byl publikován zároveň v sedmi zemích. Kromě detektivní zápletky v sobě nese i společenskou a politickou problematiku — zachycuje bouřlivou transformaci Číny v průběhu posledních dvaceti let a dopady, jaké to má jak na ni samotnou, tak i v globálním měřítku.

Volný trh dal Číně větší svobodu a umožnil jí obrovský ekonomický růst. To však mělo za následek i rostoucí rozdíly v čínské společnosti a sociální nespravedlnost. Komunistická strana je vinna strašnými zločiny, ale přece jen umožnila miliardě Číňanů, aby se vymanili z bídy. Dodnes ji mnoho lidí vnímá jako ochránce solidarity.

Nejnovější kniha Henninga Mankella se jmenuje Minnet av en smutsig angel (Paměti špinavého anděla) a ve Švédsku vyšla v srpnu 2011. Henning Mankell žije střídavě ve Švédsku a v Mosambiku, angažuje se v divadle Avenida i v různých charitativních organizacích a věnuje se psaní.

Světový úspěch

Věhlas Mankellových knih dosáhl celosvětových rozměrů. Dosud se po celém světě prodalo přes čtyřicet milionů knih, jeho tituly byly přeložené do jednačtyřiceti jazyků. V roce 2008 byl Mankell devátým nejprodávanějším autorem na světě. Za své dílo získal řadu prestižních cen, jeho divadelní hry patří ve Švédsku k nejuváděnějším. Dvakrát získal Cenu švédské akademie autorů detektivní literatury a obdržel různá uznání ve Skandinávii, ostatních evropských zemích i Americe. Jeho knihy se dočkaly nejednoho filmového zpracování. V roce 2008 získal Mankell čestný doktorát na St. Andrews University ve Skotsku.

Německé vydání knihy Neklidného muže se hned po vydání objevilo na vrcholu žebříčku Spiegelu, americké vydání Číňana se okamžitě ocitlo na žebříčku The New York Times a Amazonu.

Otázky a odpovědi Henninga Mankella

Co Vás přivedlo ke psaní?

Můj otec mě vždy ke čtení vedl, takže jsem hodně četl. Měl jsem velkou fantazii a rychle jsem se naučil, že představivost může fungovat i jako nástroj k přežití, stejně jako pro kreativitu. A myslím, že to je právě tehdy, kdy se mi daří nejlépe, když síly imaginace mají stejnou hodnotu jako realita. Když mi bylo šest let, moje babička mě naučila psát a stále si vybavuji ten neuvěřitelný pocit, když jsem napsal slovo, vytvořil větu, odvyprávěl příběh. První věcí, kterou jsem napsal, bylo stránkové shrnutí Robinsona Crusoa. Bohužel už ho nemám, ale to byl ten okamžik, kdy jsem se stal spisovatelem.

Jak je možné, že máte tolik čtenářů?

Myslím, že je to proto, že popisuji lidi, kteří se mění, a proto, že píšu o prostředí, které lidé mohou rozpoznat. Svým psaním se snažím pochopit svět, v němž žijeme. Zajímají mě ty nejzákladnější, hluboké existenciální otázky. Co znamená být člověkem, co charakterizuje svět, ve kterém žiji. Myslím, že vše, co napíši, je více či méně právě o tomto.

Kde a jak získáváte inspiraci a jak pracujete?

Inspiraci beru odevšud. A hodně čtu. Jsem své práci hodně oddán, a když píšu, jsem extrémně disciplinovaný. Jako kreativní člověk se stále „vyprazdňuji“, takže sbírání dojmů se stává mým odpočinkem. Je to jako naplnění loďky vodou místo jejího vylití. Když se loďka začne potápět, nastal čas ji znovu vyprázdnit.

Proč je Kurt Wallander tak populární?

Wallander je postava, která je myslím vnímána jako člověk z masa a kostí. Je to talentovaný detektiv, ale také má problémy, např. svůj boj s počínající cukrovkou nebo nedostatek schopnosti uspokojivě rozvíjet osobní vztahy. Je velmi oddán své práci, ale přesto pochybuje a dělá si starosti s tím, zda dělá správnou věc nebo ne. A někdy touží být jinde, daleko od vší té mizérie. Tak jak čas od času my všichni.

Jak jste začal psát sérii o Wallanderovi a jak Kurt Wallander vznikl?

Wallander se zrodil na základě touhy psát o rostoucím rasismu ve Švédsku v osmdesátých letech minulého století. Rasismus je pro mě zločin, a tak mi přišlo přirozené, že napíši kriminální román. A poté se zrodil nápad s postavou policisty. Jméno Kurt Wallander jsem vybral z telefonního seznamu. A pak to pokračovalo. Když píšu, snažím se reflektovat realitu, v níž žijeme. Realitu, která se stává drsnější a násilnější. Násilí a jeho dopad na lidi okolo je to, co se snažím reflektovat ve Wallanderovi. Ale realita vždy literaturu ještě předčí…

Jste si s Kurtem Wallanderem podobní?

Sdílíme lásku k hudbě a oba máme kalvinistický přístup k práci. Ale jinak Wallandera jako člověka moc rád nemám, ale to nevadí, protože je vymyšlený a existuje jen v mé hlavě.

Máte nějaké literární vzory, a pokud ano, koho?

Augusta Strindberga, Johna le Carrého, starořecké drama a mnoho, mnoho dalších. Macbeth je kupříkladu nejlepší kriminální příběh, co kdy byl napsán.

Jaké to je, žít v Africe i ve Švédsku? Je jedno z těchto míst více domovem než to druhé?

Dělit čas mezi Afriku a Evropu mi umožnilo náhled a odstup, myslím, že mě to udělalo lepším Evropanem. Zmrzlá zimní krajina Härjedalenu a ta vyprahlá mozambická mi občas připomene jedna druhou, právě tak jako suché africké horko mi může připomenut švédskou zimu. Obě místa jsou mým domovem. Ale vždy budu Evropanem.

Co je důležité pro román stejně jako pro dobrý kriminální román?

Když čtu, chci se něco dozvědět. Dávám přednost knihám, které mi připomenou, že mám uvažovat kriticky. Dobrý kriminální příběh je nejenom o zločinu, který má být vyřešen. Mělo by to také být psychologické zkoumání kultury, kterou zobrazuje.

Jaké to je, žít a pracovat v Africe, obzvláště když si uvědomíme drsnou chudobu a současnou situaci ohledně HIV a AIDS?

Chudobu a strádání vidím každý den. Ale také vidím radost a slyším smích. Lidé se mnohem více smějí v ulicích Maputa než v ulicích Stockholmu. Jakoby západní svět svůj smích ztratil někde mezi platbami a kredity. Smích, který si Afričané dokázali uchovat. Moje práce v Teatro Avenida je jednou z největších výzev mého života. Není jednoduché provozovat divadlo v jedné nejchudších zemí na světě, ale uvědomil jsem si tak, že kde je imaginace, tam je bohatství. Není to jenom špatné být chudý, protože potom musíte používat svoji představivost. Nicméně, je frustrující vidět apatii Západu, když jde o to pomoci řešit problémy Afriky s chudobou, negramotností a HIV. Nemohu pomoci každému, ale nemám žádnou výmluvu pro to, abych nepomohl alespoň několika lidem.

Zpracováno podle autorových oficiálních stránek, více informací tamtéž.