V Moně, stejně jako předtím v Jezeru, se vám skvěle daří navodit atmosféru místa. To prostředí není nijak konkrétní, přesto mám jako čtenář (a asi ne sám) tendenci dosazovat si do děje konkrétní krajinu. Je to váš záměr? A představujete si při psaní reálně existující místa?
Když jsem v roli čtenáře, samotnou mě baví, když mi autor ponechá prostor pro vlastní představivost, když si text musím sama odpracovat. A ze zkušenosti vím, že i ostatní čtenáři to vnímají podobně. Že je baví, když jim postavíte kulisy, dáte jim do ruky štětce a oni si barvy, odstíny a dekorace mohou doplnit dle vlastní zkušenosti a představ. Já pak nejsem výhradním nositelem správného výkladu; co čtenář, to jiná kniha. To mě baví hodně.
Dokonce jsem při redigování textu společně s redaktorkou Klárou Fleyberkovou ještě všechny záchytné body, které případně mohly svádět k nějakým konkrétním asociacím, záměrně rozmývala a zpochybňovala. Například s historií tajného ženského písma je možné se setkat v různých kulturách; já jsem na to v pramenech narazila v Číně a Japonsku. Zdá se, že je to jistá obecná strategie přežití či přinejmenším psychohygieny; zužovat to na nějaké konkrétní místo nebo dějinné období je nuda. Zajímá mě příběh; jeho reálie jsou vedlejší.

Říkáte, že vás zajímá příběh, ne jeho reálie — to je zajímavé, možná proto vaše příběhy působí tak nadčasově. Já při četbě vašich knih myslím vždycky na budoucnost a trochu se bojím. Jak vidíte budoucnost vy?
Na otázky po budoucnosti obyčejně odpovídám vyhýbavě nebo úporně mlčím, abych nevyděsila tazatele a hlavně sama sebe. Věřím ale v jistou cykličnost dějin — což je ostatně i stěžejní téma Mony — že společenský vývoj má autokorektivní schopnost vyrovnávat extrémy. (To je samozřejmě jen taková replika útěchy, takové vyškrábnutí míče z autu.) Otázkou zůstává, jaká bude cena, kterou budeme muset zaplatit, než se kyvadlo vrátí zpátky.

Rovnováha je pouze fiktivní stav.

Obálka mi přijde dokonale výstižná vzhledem k tomu, jakou atmosféru kniha má. Stejně jako prostředí je těžko uchopitelný i čas, v němž se příběh odehrává. Pro mě osobně má kniha díky tomu obrovský přesah. Kdy se příběh odehrává pro vás osobně?
Nemám konkrétní představu; to balancování mezi přírodním/primitivním a společenským/civilizovaným, mezi svobodou a tradicí se odehrává permanentně. Rovnováha je pouze fiktivní stav; dynamika těch sil je ze své podstaty neklidná. To všechno už tu bylo a zase bude.

Podle mě se jednoznačně nabízí srovnání s Jezerem. Kdy jste Monu začala psát a souvisí s Jezerem třeba ještě jinak, než je zřejmé po prvním přečtení? Nebo spolu ty knihy naopak nesouvisejí vůbec?
Souvisejí spolu spíš vzdáleně. Monu jsem začala psát, když jsem s Jezerem zahájila své cesty po světě. Hlavní hrdinka je dokonce pojmenovaná po jedné konkrétní dívce, která je docela tuctová a skoro nikdo ji nezná. Jinak máte samozřejmě pravdu, že jsou si oba texty dost blízké. Oba hlavní hrdinové si procházejí podobnými dramatickými zážitky, jsou pro ně zásadní a formující stejné postavy…... Vlastně mě trochu děsí, co se jejich prostřednictvím dozvídám o sobě; vždycky to nějak samovolně vyhřezne.

Když píšu, dokážu se dostat do rauše, ale druhý den se zase budím jako tabula rasa.

Říkáte, že vás trochu děsí, co se prostřednictvím psaní dozvídáte sama o sobě. Vždycky se o tom bavím s Viktorií Hanišovou, která píše o dost zvláštních věcech — třeba o vraždě dítěte, přitom má děti doma za zády. Říká, že se od tématu dovede úplně oprostit, že to řeší spíš její čtenáři než ona sama. Vy píšete taky dost, jestli to můžu říct, temně. Zanechává ve vás tohle psaní nějaké stopy?
Ani bych neřekla. Když píšu, dokážu se dostat do rauše, ale druhý den se zase budím jako tabula rasa. Já bych vlastní knihy číst nechtěla, stačí, že je píšu. Řekla bych, že ta temnota má v literatuře trochu očistnou úlohu; že nám slouží k porovnání, abychom si byli vědomi vlastních požehnání. Je to expozice, které je vystaven čtenářův život. V psychologii existuje jev zvaný posttraumatický růst, pozitivní změna kvality života, ke které dochází v důsledku prodělaného traumatu či krize. Je možné, že nám za takový spouštěč poslouží fiktivní trauma literární postavy? Proč jsou tak populární skutečně těžké tituly, jako je Sophiina volba či Nabarvené ptáče? Laskavé bohyně? Rozhodně je méně bolestné si traumatem projít s literární postavou než v životě.

Když si vaše knihy čtu, říkám si, jaké máte oblíbené autory.
To by bylo nadlouho. Celoživotní stálicí je Charles Bukowski. Miluji ostrovní anglosaskou prózu — Ishigura, McEwana, Banvilla, Trevora — pro tu její nedořečenost, víceznačnost, neukecanost, důvěru ve svéprávného čtenáře… Ale já to moc nedokážu definovat jazykem, žánrem ani stoletím; baví mě Ladislav Klíma i Stephen King, Petra Dvořáková i Michal Ajvaz. A desítky dalších.