Jedním z blíženců Zuzany Navarové byla také Hana Svanovská, editorka knihy. Dnes pečuje o literární pořady na křesťanské rozhlasové stanici Radio Proglas. Pochází z hudební rodiny, zpěvu se sama, čistě amatérsky, věnuje ve sboru Brno Gospel Choir.

Jak kniha vznikala? Byla v plánu už za života zpěvačky, nebo to byla inciativa přátel po jejím odchodu?
Myslím si, že kdyby Zuzana žila, tak by především tvořila a teprve v nějaké tvůrčí pauze by možná přemýšlela o vydání svých textů. O pietní počin se rozhodně nejednalo ani tehdy, ani teď, byť první vydání Andělské počty shodou okolností připadlo na Zuzaniny nedožité padesáté narozeniny. Já její hudbu i texty pořád cítím jako něco živého a myslím, že podobně jsou na tom její další posluchači.

Můžete podrobněji představit, na co se zájemci mohou v knize těšit?
Mohou se těšit na třiatřicet textů, které napsala pro svoji kapelu Koa mezi lety 1998 až 2004. Dále v knize najdou její vzpomínky na kolegy muzikanty, které v roce 2000 vyšly v jednom dnes už neexistujícím brněnském časopise. A samozřejmě několik rozhovorů, vzpomínek jejích přátel (Viktora Preisse, Terezy Boučkové, Jana Rejžka aj.) a taky pohled hudebního kritika. Nesmím zapomenout na krásné fotografie Richarda Procházky.

Svazek nezahrnuje písně, které Navarová vytvořila se skupinou Nerez. Proč?
Možná bude některým připadat zvláštní, že jsme je nezařadili, ale to si Zuzana už za života výslovně nepřála. Odpověď na to stručně podává ona sama v jednom z rozhovorů zařazených na konci knihy. V soukromí, alespoň co o tom prozradila mně, nevzpomínala na éru Nerezu jako na své lidsky nejšťastnější období. I když ta zpětná skepse k této části vlastní tvorby je, podle mého soudu, s odstupem trochu přehnaná.

Neměla ráda, když se někdo jakkoli vyvyšoval nebo vytahoval nad druhé.

„Nestrašila duchovnem, ale byla pevně zakotvená v nespecifikované víře,“ píše se v jednom z doprovodných textů…
Ano, její víra byla sice „nespecifikovaná“, ale bylo za tím velmi poctivé hledání a taky neustálé vzdělávání se, její texty o Bohu mají vždy uvěřitelný kulturní kontext. Myslím, že jedno z kouzel jejího psaní bylo mimo jiné v tom, že sice dovedla vypsat v textech své nejniternější záležitosti, ale zároveň u toho nikoho neotravovat se svým soukromím, stačily jí prostě náznaky. To je jeden z důvodů, proč jsou její texty tolik nadčasové.

Vzpomenete si na nějaký detail, příhodu z osobního života, který by Zuzanu Navarovou charakterizoval?
Pamatuju si třeba, jak neměla ráda, když se někdo jakkoli vyvyšoval nebo vytahoval nad druhé. Nebude to vůči mně samotné zrovna lichotivé, ale pamatuju si, jak mi dala pěkně „co proto“, když jsem osazenstvo u jednoho letního táboráku — tehdy s čerstvým magisterským diplomem v kapse — sáhodlouze poučovala o jakémsi literárním problému. Ona sama totiž vydržela dost dlouho poslouchat a pak pravila: „Hani, ty jsi opravdu strašně chytrá. Má to ale jednu chybu: my už to všichni víme!“ Občas si na to vzpomenu, když potřebuju ukrotit sama sebe. Byla to skvělá lekce.

Krátce, tři její písně, které máte nejraději. Já mám rád právě Andělskou a asi nebudu sám.
No jistě, Andělská je určitě jedna z jejích písní nejlepších, to souhlasím. Já osobně mám nesmírně ráda ještě Píseň pro labutě a taky Rosu. Co se týče Rosy, myslím, že takhle půvabný, něžný a zároveň sociálně kritický portrét ženy „nejstaršího řemesla“ hned tak někde nenajdeme. Člověk se u toho může nahlas smát, ale vevnitř ho mrazí, je v tom i určitý typ tragiky.

Připravil Martin Stöhr


Foto: Richard Procházka