Je ti dva­cet tři let, to pro vět­ši­nu lidí není věk, kdy napí­šou téměř šes­ti­setstrán­ko­vý román. Co tě ved­lo k tomu, že ses do psa­ní kni­hy pustil?
Moje máma mi vždyc­ky říka­la, že když jsem za ní popr­vé při­šel s tím, že chci být spi­so­va­tel, byly mi tři roky a ješ­tě jsem ani neu­měl psát. Já si to samo­zřej­mě nepa­ma­tu­ju, tak­že jest­li si to celé vymys­le­la, tak je to na ni – ale upřím­ně bych to své­mu tří­le­té­mu já úpl­ně s kli­dem věřil. Já pros­tě psal odjak­ži­va, oprav­du, co se pama­tu­ju. Dodnes mám někde na dně skří­ně scho­va­ný svůj prv­ní výtvor (komiks o super­ha­vra­nech), kte­rý jsem dal dohro­ma­dy, když mi bylo něja­kých pět let, a od té doby jsem pros­tě nikdy nepře­stal vymýš­let příběhy.
Díky téhle obse­si jsem taky pro­pa­dl hra­ní vyprá­vě­cích RPG her; jako spous­ta mých vrs­tev­ní­ků jsem v dět­ství trá­vil nespo­čet rodin­ných výle­tů hra­ním „dra­čá­ku“ a celý prv­ní stu­peň gym­ná­zia jsem se hodi­na­mi mate­ma­ti­ky pro­kou­sá­val s kníž­kou pra­vi­del „jed­na­šest­ky“ na klí­ně. Dáva­lo mi to pří­le­ži­tost svo­je pří­běhy sdí­let s kama­rá­dy a spo­leč­ně se u nich bavit. A dosud mě to nepus­ti­lo, i když už jsme s kama­rá­dy od té doby pře­šli na tro­chu sofis­ti­ko­va­něj­ší sys­témy a her­ní svě­ty. A díky tomu vlast­ně vzni­kl i Pro­jekt Kro­nos.
Já jsem původ­ně vůbec nechtěl psát román. Bylo mi teh­dy asi osm­náct a pát­ra­li jsme s kama­rá­dy, se kte­rý­mi jsem hrál tyhle vyprá­vě­cí RPG, po něja­kém novém her­ním svě­tě, ve kte­rém bychom moh­li hrát. A já jsem při­šel s tím, že bych pře­ce mohl něja­ký svět vymys­let úpl­ně od píky. Teh­dy se mi zača­ly v hla­vě rýso­vat úpl­ně prv­ní nástře­ly toho, jak by vesmír Pro­jek­tu Kro­nos měl vypa­dat: měst­ské pro­stře­dí; špi­na­vý svět, kte­rý hrá­če zvlád­ne pře­kva­pit i nadchnout a záro­veň jim bude při­pa­dat důvěr­ně zná­mý; a samo­zřej­mě şehi­ro­vé, kolem kte­rých se celá kni­ha točí – ti byli původ­ně „povo­lá­ním“, kte­ré si hrá­či moh­li zvo­lit při vytvá­ře­ní svých postav, šlo vlast­ně o tako­vé „měst­ské mágy“.
Něja­kou dobu jsem se piplal s vytvá­ře­ním pra­vi­del, ale postup­ně jsem čím dál víc sklouzá­val k tomu, že jsem mís­to her­ních mecha­nik sepi­so­val krát­ké povíd­ky o růz­ných posta­vách, kte­ré se mi při tom psa­ní v hla­vě pros­tě tak nějak vylíh­ly. To je něco, co v pří­ruč­kách s pra­vi­dly pro vyprá­vě­cí RPG najde­te zce­la běž­ně, slou­ží to jako inspi­ra­ce, názor­né ukáz­ky… Gas­zo­va scé­na s pěti mrt­vo­la­mi byla prv­ní z nich. Dal­ší bylo před­sta­ve­ní Jaso­na ali­as Daw­ne­ra a jako tře­tí při­šla kon­fron­ta­ce agen­ta Foxe s paci­en­tem nula. Psal jsem si ty scé­ny ruč­ně na zad­ní strán­ky seši­tů ve ško­le, dal jsem je pře­číst pár kama­rá­dům, líbi­lo se jim to… A já si najed­nou uvě­do­mil, že s těmi posta­va­mi chci pro­žít celý pří­běh. A skon­či­lo to jako šes­ti­setstrán­ko­vý román – a to jsme tepr­ve na začátku.

Obec­ně mám se psa­ním tako­vý ten milost­ně-nená­vist­ný vztah.

Pro­jekt Kro­nos jsi nej­pr­ve pub­li­ko­val na inter­ne­tu. Co tě k tomu ved­lo a jak pak došlo k tomu, že jsi kni­hu poslal do nakladatelství?
Asi kaž­dý, kdo se kdy pokou­šel vydat kni­hu, vám řek­ne, že je to těž­ké. Vyža­du­je to ohrom­né množ­ství vytr­va­los­ti a síly vůle (a při­ro­ze­né­ho talen­tu pro vnu­co­vá­ní se), a jak­ko­li bych hroz­ně rád řekl, že jsem v téhle zkouš­ce obstál, není to tak. Popr­vé jsem se Pro­jekt Kro­nos pokou­šel udat někdy začát­kem roku 2014 a vzdal jsem to po pár měsí­cích – dvou třech zamí­ta­vých odpo­vě­dích a pár desít­kách e‑mailů, na kte­ré jsem nikdy nedo­stal odpo­věď. Ono to tak pros­tě cho­dí, ale pro začí­na­jí­cí­ho auto­ra s hla­vou plnou ide­á­lů to není leh­ké ustát.
Dlou­ho jsem pak pře­mýš­lel, co s tím. Ale kama­rá­dům a zná­mým se kni­ha oprav­du líbi­la, i když byla teh­dej­ší ver­ze o dost jiná než ta, kte­rá teď vychá­zí; a já ji pros­tě nechtěl nechat ležet ladem v šuplí­ku. Bylo mi teh­dy dva­cet a řekl jsem si, že ten sen o vyda­né kníž­ce může pře­ce ješ­tě počkat. V psa­ní mi nako­nec vždy šlo hlav­ně o to psát pří­běhy a sdí­let je s lid­mi, kte­ří o ně stojí.
A tak jsem si sedl, vytvo­řil web, ilu­stra­ce a pro­vi­zor­ní e‑book ver­ze. Bylo to udě­la­né doslo­va na kole­ni a díru do svě­ta jsem neu­dě­lal, ale ten pří­běh si tak našel ces­tu k dal­ším lidem, kte­ří si ho chtě­li pře­číst a kte­ré bavil.
A pokud jde o vydá­ní kníž­ky v Hos­tu, to je bez debat jed­na z nej­ú­žas­něj­ších věcí, kte­rá se mi v živo­tě kdy sta­la. A hroz­ně rád bych řekl, že jsem si to tvr­dě vymakal, ale hoř­ko­slad­kou prav­dou je, že jsem byl pros­tě ve správ­ném baru o správ­ném sil­vestrov­ském veče­ru a nara­zil tam na tu správ­nou redak­tor­ku. Ta sly­še­la o mém „webo­vém romá­nu“ od své sest­ry a nabíd­la mi, ať pošlu ruko­pis do Hos­ta žánro­vé­mu redak­to­ro­vi. A už to jelo. 

Jak dlou­ho jsi na kni­ze pra­co­val a co bylo při prá­ci na tex­tu nej­těž­ší? Bylo pro tebe psa­ní spí­še zába­vou, nebo ses u něj trá­pil a musel se do toho nutit?
Když se to vez­me od prv­ní­ho škrá­ban­ce v seši­tu po posled­ní úpra­vy, trva­lo to něja­ké čty­ři roky. Ale během té doby jsem ten pří­běh už něko­li­krát nechal ležet ladem s tím, že ten­to­krát už je oprav­du hoto­vý – jen abych ho o půl roku poz­dě­ji začal zuři­vě přepisovat.
Při psa­ní mám jed­no­du­ché pra­vi­dlo: pokud se do toho nutím, nechám toho. Pod tla­kem se mi píše mizer­ně. A už moc dob­ře vím, že když to musím lámat přes kole­no, mohl bych to ve finá­le stej­ně celé rov­nou sma­zat. Ale nau­čil jsem se psát po scé­nách, jed­no jak dlou­hých. Když napíšu za den jed­nu scé­nu, jsem spo­ko­je­ný, ať už má deset strá­nek, nebo tři věty.
A nej­těž­ší na tom celém bude asi škr­tá­ní. Ono je snad­né při­jít s něčím, co do pří­bě­hu při­dat – ale občas je těž­ké uznat, že něco jiné­ho musí pryč. Během psa­ní Pro­jek­tu Kro­nos jsem takhle postup­ně sma­zal tři vel­ké kapi­to­ly, kaž­dá měla oko­lo pade­sá­ti strá­nek hoto­vé­ho tex­tu, a to všech­no muse­lo letět do koše, pro­to­že to zkrát­ka nefun­go­va­lo jako celek. Teď samo­zřej­mě vím, že jsem udě­lal dob­ře – a ty „nové“ kapi­to­ly pat­ří v kni­ze zpra­vi­dla k mým nej­ob­lí­be­něj­ším –, ale ten moment, kdy si musí­te natvr­do říct „tohle musí pryč“, ten je ze vše­ho nejtěžší.
Obec­ně mám se psa­ním tako­vý ten milost­ně-nená­vist­ný vztah. Občas je to peklo, když při­jde zásek v záplet­ce, dějo­vý kiks, kte­rý nedo­ká­žu opra­vit, nebo scé­na, kte­rá pořád ne a ne fun­go­vat tak, jak bych chtěl. To pak vrá­žím do zdí, kudy cho­dím, jak se to sna­žím vymys­let. Ale nic se nevy­rov­ná tomu, když to pak koneč­ně jed­nou při­jde, všech­no to zaklap­ne do sebe a vy kou­ká­te na moni­tor a říká­te si „jo, to je ono“.

Ony nám totiž tyhle pří­běhy říka­jí hod­ně o tom, kým jsme coby lid­stvo. Nepří­mo nám vyprá­vě­jí, kým jsme byli těs­ně před kon­cem svě­ta, a uka­zu­jí nám, čím se stá­vá­me po něm.

Budouc­nost lid­stva nevy­pa­dá v Pro­jek­tu Kro­nos zrov­na růžo­vě — celo­svě­to­vá kata­stro­fa, soci­ál­ní vylou­če­ní, záhad­ná nemoc —, mys­líš, že tako­vé zítř­ky nám reál­ně hrozí?
Ony posta­po­ka­lyp­tic­ké a dysto­pic­ké pří­běhy jsou obec­ně oblí­be­né téma, a neje­nom v lite­ra­tu­ře. Může­me se bavit o kla­si­kách žán­ru jako Pla­ne­ta opic nebo fil­mo­vý Šíle­ný Max, o kul­tov­ních video­hrách jako série Fallout nebo nověj­ší The Last of Us či tře­ba o tako­vých kni­hách, jaký­mi jsou 1984, Brad­bury­ho 451 stup­ňů Fahre­nhe­i­ta nebo Huxley­ho Pře­krás­ný nový svět.
V kaž­dém z těch pří­bě­hů hra­je ona pochmur­ná budouc­nost lid­stva jinou roli, ale ve všech vytvá­ří cosi stra­ši­del­ně půvab­né­ho a při­taž­li­vé­ho. Ony nám totiž tyhle pří­běhy říka­jí hod­ně o tom, kým jsme coby lid­stvo. Nepří­mo nám vyprá­vě­jí, kým jsme byli těs­ně před kon­cem svě­ta, a uka­zu­jí nám, čím se stá­vá­me po něm. A jed­no mají takřka všech­ny spo­leč­né: ten konec jsme si v nich my lidé při­vo­di­li sami. V Pro­jek­tu Kro­nos je onou udá­los­tí ato­mo­vá válka.
Mys­lím, že prá­vě to nás čte­ná­ře, divá­ky a hrá­če na tomhle žán­ru láká, je to abs­trakt­ní fan­ta­zie, kte­rá je ale záro­veň pří­bě­hem o nás, o lidech, a o našich chy­bách – a je těž­ké se zba­vit toho hlo­da­vé­ho dojmu, že je nám to celé nějak hroz­ně povědomé.
Samo­zřej­mě tím nechci lid­stvu pro­ro­ko­vat neod­vrat­nou zká­zu. Ale jest­li ten konec někdy váž­ně při­jde, budu se hod­ně divit, pokud si za něj nebu­de­me moct sami, ať už tím či oním způ­so­bem. Lid­stvo doká­za­lo na své ces­tě ději­na­mi ohrom­né věci a pře­ko­na­lo dopo­sud kaž­dou pře­káž­ku, kte­rá mu stá­la v ces­tě. Je ale otáz­ka, jest­li doká­že pře­ko­nat samo sebe.

Dal­ším sil­ným moti­vem tvé kni­hy je samot­né měs­to Atti­o­na. Sou­vi­sí zájem o vztah člo­vě­ka a jeho měs­ta, o pro­stře­dí, kde žije, s tím, že máš vystu­do­va­nou soci­o­lo­gii? Co pro tebe měs­to představuje?
Na rovi­nu? Na ško­le jsem se jed­nou při­hlá­sil na semi­nář o soci­o­lo­gii měs­ta. Vzdal jsem to po dvou před­náš­kách. V jiných ohle­dech pro mě bylo moje stu­di­um vel­kou inspi­ra­cí, tohle byla váž­ně nuda…
Já jsem vyrůs­tal v Rud­né u Pra­hy, to je tako­vé sate­lit­ní měs­teč­ko v okre­su Pra­ha-západ, a do hlav­ní­ho měs­ta jsem začal dojíž­dět až v jede­nác­ti na gym­ná­zi­um. A to měs­to mi úpl­ně učarovalo.
Od té doby už jsem pár jiných vel­ko­měst navští­vil – a inspi­ra­cí pro Atti­o­nu byla pocho­pi­tel­ně pře­de­vším ta ame­ric­ká, jme­no­vi­tě New York –, ale k Pra­ze cho­vám stá­le ty nej­vře­lej­ší city. A prá­vě to jsem se poku­sil do kníž­ky pře­nést. Atti­o­na City není loka­cí, je posta­vou. A Jason k ní má sil­ný vztah, ačko­li to není vztah jako k jiné lid­ské bytos­ti, ale spí­še vztah k ono­mu geniu loci; je to ten pocit, kte­rý vás pře­pad­ne, když se dívá­te na Vlta­vu z želez­nič­ní­ho mos­tu a za vámi řin­čí vlak nebo když vás někdo pole­je pivem na půl­noč­ní náplav­ce. Nebo když tře­tí den za sebou čeká­te na noč­ní tram­vaj na Lazar­ské, ste­pu­je­te mezi ostat­ní­mi dět­mi noci a dochá­zí vám, že v tomhle měs­tě se kaž­dým dnem ode­hrá­vá tolik fas­ci­nu­jí­cích pří­bě­hů, že by se jimi dal popsat vše­chen papír světa.
Málo­kdy si člo­věk najde čas si uvě­do­mit, jak titěr­nou sou­čás­tí svě­ta ve sku­teč­nos­ti je. Ale mám za to, že v noč­ním měs­tě je to vždyc­ky o něco snaz­ší. Měs­ta jsou svě­ty samy pro sebe, svě­ty, kte­ré je snad­né milo­vat, ješ­tě snaz­ší nená­vi­dět, ale je sak­ra těž­ké k nim necho­vat úctu.

V Pro­jek­tu Kro­nos se vysky­tu­je mno­ho odka­zů ke komik­sům a pohrá­váš si s mno­hý­mi klišé, kte­rá k nim pat­ří. Jaký máš ke komik­sům vztah a čím tě ovlivnily?
Já komiksy zbož­ňu­ju. Dokon­ce víc než kníž­ky. Jako malý jsem četl kni­hy jako divý, ale kolem dva­nác­ti jsem o ně najed­nou nějak ztra­til zájem. Zhru­ba v té době mi ale teta poří­di­la k naro­ze­ni­nám komik­so­vé­ho Hitma­na (což je komiks, kte­rý bych já své­mu dva­nác­ti­le­té­mu synov­ci roz­hod­ně nekou­pil) a od té doby jsem těm obráz­ko­vým pří­bě­hům pro­pa­dl, od Návra­tu tem­né­ho rytí­ře a Dlou­hý Halloween přes Per­se­po­lis po Zámek a Klíč a spous­tu, spous­tu dal­ších báječ­ných titulů.
Inspi­ra­ce komiksy je pak v Pro­jek­tu Kro­nos dvo­jí. Na jed­nu stra­nu jde o všech­na ta super­hr­din­ská klišé, ze kte­rých si Pro­jekt Kro­nos uta­hu­je, do kte­rých se stre­fu­je a kte­rým mimo­děk i čas od času sklá­dá poklo­nu. Mým cílem nako­nec vždyc­ky bylo uká­zat, jak by to se super­hr­di­ny asi moh­lo vypa­dat v o něco rea­lis­tič­těj­ším poje­tí. Copak vám napří­klad nikdy nepři­pa­da­lo, že tetič­ka May bere celou tu zále­ži­tost s pavou­čím kos­tý­mem tro­chu moc v klidu?
Ale záro­veň jsem se poku­sil do své­ho sty­lu pře­nést i to, jak se v komik­sech pří­běhy vyprá­vě­jí. Dob­ře vyve­de­ná kom­bi­na­ce obra­zu a něko­li­ka slov občas doká­že vydat za desít­ky popsa­ných strá­nek. Pro­to v Pro­jek­tu Kro­nos vidí­me posta­vám pří­mo do hlav, podob­ně jako bychom jim čet­li myš­len­ky v komik­so­vých bub­li­nách a rámeč­cích. Nepo­tře­bu­je­te sto­hy strá­nek, abys­te popsa­li, jak se posta­va cítí – sta­čí, když čte­ná­ři uká­že­te, co jí v té vte­ři­ně pro­blesklo hlavou.
Podob­ně mě inspi­ro­va­lo to, jak se pří­běh někdy vyprá­ví ve video­hrách, kdy hráč v prů­bě­hu hra­ní sbí­rá útrž­ky pří­bě­ho­vé­ho poza­dí roz­há­ze­né po her­ním svě­tě a sám si je musí posklá­dat do cel­ku. Tak v Pro­jek­tu Kro­nos fun­gu­jí napří­klad doku­men­ty uvá­dě­jí­cí kaž­dou z kapi­tol: samy o sobě nemu­sí vždy říkat mno­ho, ale pokud si je vní­ma­vý čte­nář spo­jí s ostat­ní­mi názna­ky roz­trou­še­ný­mi v celém tex­tu, odha­lí ze záplet­ky mno­hem víc než čte­nář, kte­rý kníž­ku jen prolétne. 

Ale když se na to člo­věk podí­vá z tro­chu jiné­ho úhlu, netrá­vím čas pro­se­ze­ný před moni­to­rem sám. Trá­vím ho se svý­mi posta­va­mi. Což, odmys­lí­me-li si ty lehce psy­cho­pa­tic­ké impli­ka­ce, je vlast­ně jako trá­vit ho se svý­mi veli­ce blíz­ký­mi přáteli. 

Kro­mě toho, že píšeš, což je čin­nost z pod­sta­ty samo­tář­ská, také zpí­váš v rocko­vé kape­le J!Scream. Jak se ti daří sklou­bit tyto odliš­né zájmy?
Já jsem jinak vel­ký extro­vert. Prav­da, čas­to­krát se mi sta­ne, že se upro­střed roz­je­té pár­ty pros­tě zved­nu, ukli­dím se někam do kou­ta a půl hodi­ny si čmárám do bloč­ku. Ale když se na to člo­věk podí­vá z tro­chu jiné­ho úhlu, netrá­vím čas pro­se­ze­ný před moni­to­rem sám. Trá­vím ho se svý­mi posta­va­mi. Což, odmys­lí­me-li si ty lehce psy­cho­pa­tic­ké impli­ka­ce, je vlast­ně jako trá­vit ho se svý­mi veli­ce blíz­ký­mi přáteli.
Ale na sklou­be­ní těch­to dvou koníč­ků není nic nároč­né­ho. Výho­da psa­ní je v tom, že nut­ně nevy­ža­du­je pev­ný har­mo­no­gram, pros­tě píše­te, když se k tomu dosta­ne­te. A být sou­čás­tí J!Scream je vel­ká čest, jsou to všich­ni ohrom­ně nada­ní klu­ci a je super moct se s nimi podí­let na nových pís­nič­kách a živých vystou­pe­ních. Číst si pochval­nou recen­zi na kni­hu je úžas­ný pocit, ale potlesk nad­še­né­ho pub­li­ka po roz­je­tém kon­cer­tu tomu nezů­stá­vá nic dlužen.
Navíc se v kape­le do jis­té míry pořád rea­li­zu­ju jako autor: tvo­řím vět­ši­nu tex­tů, a i když mi občas jde pros­tě hlav­ně o to, abych roz­t­les­kal lidi pod pódi­em, někdy mi for­mát hudeb­ní sklad­by dá mož­nost poslu­cha­či nabíd­nout text, kte­rý by jako povíd­ka nefungoval.

A posled­ní, nej­zá­sad­něj­ší otáz­ka – Jason, nebo Luco?
Tak ta je zálud­ná. A pode­zře­le zavá­ní občan­skou vál­kou. Ale váž­ně, na to nejde odpo­vě­dět, to je pro mě úpl­ná Sophii­na vol­ba. Ale tře­ba na to ve dru­hém dílu odpo­věď najdu.