Spisovatel Bogdan Trojak, narozen v roce 1975 na česko-polském pomezí, na přelomu milénia hvězda české lyriky (Cena Jiřího Ortena, Magnesia Litera za poezii), později například autor písňových textů pro Lenku Dusilovou či prozaických „crazy-memoárů“ Brněnské metro. Už léta se věnuje vinařství, zaměřuje se na „autentická“ biovína, v pražském Karlíně vede domovskou vinárnu Veltlin. V posledním čase se také angažuje s Ondřejem Kobzou v Café Neustadt. A po více než dekádě se do literatury vrací knihou pro děti s ilustracemi mladé výtvarnice Lenky Křikavové. „Tyto básně o baštění jsou opravdu k sežrání“ avizuje knihu rubrika vánočních tipů Reflexu…

V informačním sloupku na nové knize jsem se o tobě dočetl strašné věci; například že tě kdysi v těšínském podchodu krmila bláznivá Markéta, nebo že tě strašil „děsivý panáček z krupicového těsta“ Brutfaňok.
Tu Markétu jsem si rozhodně nevybájil! Ona zametala nejenom v podchodu těšínského nádraží, jak zpívá Jarek Nohavica, ale i jinde. To bylo v dobách, kdy se mimina nechávala v kočárcích před samoobsluhou a nikdo se ničeho neobával. Byl jsem velmi tlusté, ba přímo nesmírně otylé batole a Markéta si mě oblíbila. Když moje maminka nakupovala, obdarovávala mě zbytky pečiva, kterými jinak krmila jen holuby. Markéta si na hygienu moc nepotrpěla, mně její ušmudlané ruce nevadily, maminka se však na ni zlobívala. No, muselo to být ale velmi poetické.

To tedy muselo, ale kdo to je Brutfaňok? Prý s tebou žije dodnes…
Brutfaňoky — původně i brutti gnocchi, byl pokrm italských stavitelů železnic na Těšínsku. Bylo to těžké, mazlavé jídlo ze žitné mouky, jezevčího sádla a medu lesních včel. Dokyselovalo se tradičně kyselinou mravenčí z obřích mravenců z hory Čantoryje. Pro Italy z Lombardie byl takový oběd prakticky nestravitelný. Horalky, které italské dělníky krmily, říkaly brutfaňokům původně žernovčok — Lombarďané je ale pro jejich nepoživatelnost překřtili na i brutti gnocchi, tedy ošklivé, nedobré noky. Když jsem jako malé dítě nechtěl spát a křičel jsem v postýlce, strašila mě babička právě oním brutfaňokem, ale v podobě panáčka, který mi, pokud nezavřu ústa, zaskočí v krku a udusí mě... Je pravda, že se mi dodnes zjevuje ve snu.

Na poli dětské poezie panuje svoboda a autor může bez obav zapnout trysky fantazie i absurdity…

Nevyhneme se otázce, téměř povinné: Co jsi jako dítě vyrůstající na česko-polském pomezí rád četl?
Vyrostl jsem na Tuwimovi a dalších polských autorech, co psali pro děti. Julian Tuwim je geniální. Nečetl jsem lepší dětskou báseň, než je jeho Lokomotiva. Velmi se mi vryla Alenka v říši divů. Četl jsem ji nejprve polsky a pak česky. Ale hned po sobě — to už mě zajímalo hloubat o jazycích. A miloval jsem verneovky. Indiánky vůbec.

Tuwima neznám, pověz kousek „lokomotivy“, klidně jen popaměti!
Stoi na stacji lokomotywa, 
Ciężka, ogromna i pot z niej spływa: 
Tłusta oliwa. 
Stoi i sapie, dyszy i dmucha, 
Żar z rozgrzanego jej brzucha bucha: 
Buch - jak gorąco! 
Uch - jak gorąco! 
Puff - jak gorąco! 
Uff - jak gorąco! 

Uf, Bardzo ładnie, panie Bogdanie, tylko co z naszymi czeskimi czytelnikami, czy oni to zrozumieją?!
No cóż, myślę że oni tego mogą skopiować do Tłumacza Google!!

Raději pojďme jinam; co tě ve středním věku - a po kariéře „vážného“ literáta - přivedlo k psaní pro děti? Vlastní děti? Vlastní hravost? Ta ve tvé tvorbě myslím nechyběla nikdy.
Vlastní děti a zároveň zmíněná hravost. A svoboda, která na poli dětské poezie myslím panuje. Člověk není tolik svázaný a může bez obav naplno zapnout trysky fantazie i absurdity.

Kolega spisovatel Petr Stančík v přípisu ke tvé knižní novince konstatuje, že „jídlo je ta druhá nejpříjemnější věc na světě - hned po čtení“. Souhlasíš? Proto jsi knihu tak tematicky sevřel?
Jídlo je jistě velmi příjemná věc. Všichni rodiče ale vědí, jak těžké někdy je přesvědčit ratolest, aby něco pojedla. Děti se pořád v něčem nimrají, cosi plivají pod stůl, něčím se patlají. Je to děs. Napadlo mě, že když napíšu vtipné básničky o jídle, budou možná děcka lépe papat. Zároveň tam je ten příběh tlustého pána, který se přejídal, takže to má apelovat i na ty děti, které rády sladké a nezdravé věci.

Chci tě samozřejmě trochu popostrčit k dalšímu přilehlému tématu. Jsi vinař a vinárník. Jaká vína tě baví?
Mám rád autentická vína. Jiná už ani nepiju. Jsem vinařský purista — myslím si, že víno by mělo být pouze z hroznů. Myslím si, že i to nejobyčejnější selské víno je mnohem lepší než nejlepší průmyslové víno vylepšené aditivy. Miluju poctivé, přemýšlivé vinaře. Víno by nemělo být příliš ústrojné, mělo by být trošku svéhlavé, nemělo by vinaře na slovo poslouchat. Nejzajímavější vína balancují na hraně vady. A vždy jsou plná energie, která způsobuje radost!

Spolu s Ondřejem Kobzou se podílíš na chodu Café Neustadt – pražské „oázy výběrové kávy, prvotřídního klidu, skvělé hudby a bohulibé neposlušnosti“. Co má mít dobrá kavárna? Co je vaší ambicí?
Jako kavárník jsem elév. Donedávna jsem provozoval jenom vinný bar. Kromě prvotřídní kávy a ostatních nápojů ke kavárně neodmyslitelně patří specifická sorta lidí, kteří kavárny navštěvují. Dobrá kavárna by měla mít interesantní stálou klientelu. My s Ondrou děláme kavárnu právě proto, abychom vytvořili místo, kde se potkávají inspirativní, inteligentní a tvůrčí lidi. Je to možná touha navázat na všechny ty Unionky, Louvry a Demínky, kde vznikala moderní česká kultura. Třeba se jednou bude říkat — jo, to byla ta generace Neustadtu.

Pořádáte například hodně autorských čtení…
Autorská čtení nebo besedy plánujeme spustit opět na jaře. Zajímá nás všechno, tedy nejenom klasická beletrie. Jako příklad bych uvedl třeba Jana Arndta, který vydává „odborný“ časopis věnovaný zanikajícímu světu pajzlů a špeluňek, nebo Jiřího Sádla, pozoruhodného botanika, odborníka na pražskou „divočinu“.

A co bude dál s tvým psaním? Do literatury jsi vstoupil jako básník, ale poslední sbírku jsi vydal před třinácti lety, později jsi dezertoval k próze a psaní textů. Chystáš zase něco?
K psaní se vracím, věnuji mu stále více času. V březnu odjíždím skoro na měsíc do Portugalska dokončit sbírku básní, která by měla vyjít ve vašem nakladatelství koncem roku. Dokončím tam snad i další knížku pro děti — tentokrát prozaickou. Pustil jsem se víc do psaní krátkých povídek, které teď pravidelně vycházejí v příloze Hospodářských novin. Napsal jsem delší povídku pro únorové vydání Reportéra atd. Od léta začnu dělat na větší knize o víně. Materiálu mám dost.

Ty nakonec skončíš jako prozaik, není to nakonec osud všech básníků, kteří vyrostou z lyrického věku? Jednu prozaickou knihu jsi už totiž napsal — Brněnské metro.
Tak to si nemyslím. Básník není žádný nedospělec a próza není víc než poezie. Není to žádná vyšší etáž a zralejší disciplína. Próza, především povídka, mě akorát momentálně velmi zajímá, ale na poezii jsem rozhodně nerezignoval. Stejně v těch mých prózách je lyriky myslím přehršel. Platí to také o Brněnském metru — vždyť je to nakonec hlavně o brněnské básnické scéně 90. let. Ta doba mi z odstupem času připadá naprosto úžasná. Ta naprostá svoboda, ten nezkrotný tvůrčí ferment! A zároveň spousta legrace, ale i příšerných příběhů! Snad se mi to alespoň částečně podařilo v Metru zachytit. Je to kniha-eskalátor do hlubin brněnských devadesátek, které pro mě navždy zůstanou nesouměřitelné s žádným jiným obdobím.

Trochu si to bohužel pamatuji; tak vypneme chat a půjdeme někam na svačinu, ne? Co bys dnes doporučil?
V Brně? Nebo v Praze? Jelikož budu dnes muset na Malou Stranu, zašel bych do Café de Paris. Dávám si tam pokaždé stejné jídlo — jejich Entrecôte se skvostnou omáčkou podle tajné receptury. Je to závislost. A v Brně by mě zajímal nový podnik mých kamarádů, kteří provozují také slavný Bar, který neexistuje. Ten nový podnik se jmenuje Čtyři pokoje a funguje dost překvapivě, ale nemůžu dělat reklamu konkurenci.

Připravil Martin Stöhr

Fotogalerie: Křest básnické sbírky Nok a Knedlíček