Před několika lety jste vydala experimentální prózu Koho vypijou lišky. Kam jste se od té doby jako autorka posunula?
Stejně jako u Lišek pro mě dál základem zůstává silný příběh. Nepotřebuju přitom, aby byl patrný na první pohled. Velkou změnou pro mě byla délka textů, Lišky jsou minimalistické, složené z kapitol o padesáti slovech, teď jsem u klasické povídky. To je velký rozdíl. Při psaní jsem se musela naučit pracovat s větším celkem, rozvíjet motivy příběhu, jít více do hloubky, dát postavám nějaký větší vývoj. Zároveň je pro mě důležitá sugestivnost vyprávění, potřebuju, aby čtenář moje postavy viděl, dotýkal se jich prostřednictvím textu, věřil jim.

Takže Místa ve tmě jsou sbírkou povídek. Co vás na tomto formátu přitahuje?
Povídky jsem měla jako čtenářka vždycky asi nejraději. A baví mě i jako autorku. Je to jako otevírat okna ve velkém domě, kde za každým oknem jde vidět něco úplně jiného. Něco spolu může souviset, něco nemusí. Mám ráda pestrost, kterou povídka umožňuje. Můžu se pohybovat v současnosti i přecházet do minulosti, přivést do nich svoje postavy jen v určitých momentech, ve zlomových okamžicích, a pak je zase nechat zmizet. Můžu střídat ich-, du- nebo er-formu podle toho, co mě momentálně baví. Můžu vlastně cokoli. Na to je povídka ideální formát.

A máte nějaké oblíbené povídkáře, od kterých jste se takříkajíc učila?
Mám třeba ráda povídku „Tělo“ ze sbírky Čtyři roční doby od Stephena Kinga, má v sobě neuvěřitelnou vypravěčskou sílu, autentičnost, mrazivost. Fascinuje mě Alice Munroová svojí schopností vytvořit dokonalý obraz jen pomocí detailu, drobnosti v textu. Cením si způsobu, jakým píšou třeba Julian Barnes, Michel Faber nebo Tennessee Williams. Z českých autorů je pro mě zásadní Jan Balabán.

Vaše povídky sledují zejména osudy žen různých generací. Muži vás nezajímají?
Zajímají, ale moje ženy v téhle sbírce jsou postavené na vnitřní psychologii, emocích, určitém zrání. A na to si u mužů přece jen ještě netroufám. K hlubším textům o mužích se snad propracuju časem. Už o nich sice několik povídek mám, ale rozhodla jsem se je do této sbírky nezařadit. Třeba z nich jednou bude kniha jen o mužích.

Otázky pokládal Jan Němec