Každá z vašich knih je výrazně jiná než ty předchozí. Po románu Němci, který je dramatickým příběhem se spoustou postav, rámovaným navíc velkými dějinami, jste se nyní zaměřila na intimní vztahy lidí, kterým se náhle změní jejich dosavadní život. Jak k vám témata přicházejí?
Nasávám je ze svého okolí. Jako kdybych měla nějaký zvláštní smysl (myslím, že ho má každý autor) – když se objeví něco zajímavého, cinkne to ve mně a já si to uložím do paměti. Může jít o barvu, vůni, chuť; může to být příběh, který někdo vypráví v tramvaji, novinový titulek, nápis na zdi... cokoliv. Postupně se ve mně takové podněty hromadí, já si s nimi hraju, různě je přeskupuju, hledám pro ně kontext a nakonec je nechám promluvit v textu. Některé věci zpracuju hned, jiné v sobě nosím třeba roky, než nastane jejich čas. A jiné zapomenu.

Nechávám na čtenáři, aby sám prozkoumal a zjistil, o čem má kniha je.

Román Němci v českém prostředí silně rezonoval: oceněn byl dvakrát, na další ocenění byl nominován, vyšel ve dvou vydáních a postupně se prostřednictvím knižních překladů dostává i do jiných zemí. Těší vás tyto úspěchy? Nakolik jsou pro vás důležité?
Těší mě, že se díky těmto úspěchům román dostal mezi velké množství lidí a já jsem se s mnoha z nich mohla setkat. Setkání se čtenáři jsou pro mě obohacením, zajímá mě, jak k nim moje knihy promlouvají, co jim osobně můj text přináší. Kdysi jsem byla na úspěch hodně zaměřená, stále jsem se srovnávala s ostatními autory. To mě už opustilo. Důležité je pro mě to, abych já sama měla ze svých knih dobrý pocit, abych psala, jak nejlépe dovedu. A pokud mé texty osloví i další lidi, budu naprosto spokojená.

Anotace vaší nové knihy Doupě zmiňuje jako přední témata míjení, nedorozumění a paralelnost lidských osudů. Není jím však především samota? V té nejsyrovější, nejsurovější podobě?
Myslím, že každé nedorozumění v sobě trochu samoty ukrývá. Člověk se snaží vysvětlovat, hledá slova, pátrá po spřízněné duši – a dost často nenachází to, co by potřeboval. Hrdinka mé knihy se to snaží vyřešit radikálním způsobem, pokusí se ze své samoty vymanit tím, že násilně zasáhne do života někoho jiného. Touží po vztahu a neuvědomuje si, že vztah není možné si vydupat ze země, že jde o něco vzácného, o co je třeba pečovat. Mám ráda otevřené konce. Text je pro mě dialog se čtenářem. A tak nechávám na čtenáři, aby sám prozkoumal a zjistil, o čem má kniha je. Ze zkušenosti vím, že každý v ní najde něco jiného. A ta různorodost názorů a interpretací mě těší a stále znovu – v dobrém – překvapuje.