Kaž­dá z vašich knih je výraz­ně jiná než ty před­cho­zí. Po romá­nu Něm­ci, kte­rý je dra­ma­tic­kým pří­bě­hem se spous­tou postav, rámo­va­ným navíc vel­ký­mi ději­na­mi, jste se nyní zamě­ři­la na intim­ní vzta­hy lidí, kte­rým se náh­le změ­ní jejich dosa­vad­ní život. Jak k vám téma­ta přicházejí? 
Nasá­vám je ze své­ho oko­lí. Jako kdy­bych měla něja­ký zvlášt­ní smy­sl (mys­lím, že ho má kaž­dý autor) – když se obje­ví něco zají­ma­vé­ho, cink­ne to ve mně a já si to ulo­žím do pamě­ti. Může jít o bar­vu, vůni, chuť; může to být pří­běh, kte­rý někdo vyprá­ví v tram­va­ji, novi­no­vý titu­lek, nápis na zdi… coko­liv. Postup­ně se ve mně tako­vé pod­ně­ty hro­ma­dí, já si s nimi hra­ju, růz­ně je přesku­pu­ju, hle­dám pro ně kon­text a nako­nec je nechám pro­mlu­vit v tex­tu. Někte­ré věci zpra­cu­ju hned, jiné v sobě nosím tře­ba roky, než nasta­ne jejich čas. A jiné zapomenu. 

Nechá­vám na čte­ná­ři, aby sám pro­zkou­mal a zjis­til, o čem má kni­ha je.

Román Něm­ci v čes­kém pro­stře­dí sil­ně rezo­no­val: oce­něn byl dva­krát, na dal­ší oce­ně­ní byl nomi­no­ván, vyšel ve dvou vydá­ních a postup­ně se pro­střed­nic­tvím kniž­ních pře­kla­dů dostá­vá i do jiných zemí. Těší vás tyto úspě­chy? Nako­lik jsou pro vás důležité? 
Těší mě, že se díky těm­to úspě­chům román dostal mezi vel­ké množ­ství lidí a já jsem se s mno­ha z nich moh­la setkat. Setká­ní se čte­ná­ři jsou pro mě obo­ha­ce­ním, zají­má mě, jak k nim moje kni­hy pro­mlou­va­jí, co jim osob­ně můj text při­ná­ší. Kdy­si jsem byla na úspěch hod­ně zamě­ře­ná, stá­le jsem se srov­ná­va­la s ostat­ní­mi auto­ry. To mě už opus­ti­lo. Důle­ži­té je pro mě to, abych já sama měla ze svých knih dob­rý pocit, abych psa­la, jak nej­lé­pe dove­du. A pokud mé tex­ty oslo­ví i dal­ší lidi, budu napros­to spokojená.

Ano­ta­ce vaší nové kni­hy Dou­pě zmi­ňu­je jako před­ní téma­ta míje­ní, nedo­ro­zu­mě­ní a para­lel­nost lid­ských osu­dů. Není jím však pře­de­vším samo­ta? V té nej­sy­ro­věj­ší, nej­su­ro­věj­ší podobě? 
Mys­lím, že kaž­dé nedo­ro­zu­mě­ní v sobě tro­chu samo­ty ukrý­vá. Člo­věk se sna­ží vysvět­lo­vat, hle­dá slo­va, pát­rá po spří­z­ně­né duši – a dost čas­to nena­chá­zí to, co by potře­bo­val. Hrdin­ka mé kni­hy se to sna­ží vyře­šit radi­kál­ním způ­so­bem, poku­sí se ze své samo­ty vyma­nit tím, že násil­ně zasáh­ne do živo­ta něko­ho jiné­ho. Tou­ží po vzta­hu a neu­vě­do­mu­je si, že vztah není mož­né si vydu­pat ze země, že jde o něco vzác­né­ho, o co je tře­ba pečo­vat. Mám ráda ote­vře­né kon­ce. Text je pro mě dia­log se čte­ná­řem. A tak nechá­vám na čte­ná­ři, aby sám pro­zkou­mal a zjis­til, o čem má kni­ha je. Ze zku­še­nos­ti vím, že kaž­dý v ní najde něco jiné­ho. A ta růz­no­ro­dost názo­rů a inter­pre­ta­cí mě těší a stá­le zno­vu – v dob­rém – překvapuje.