Proč jste si pro svůj debut vybral právě toto prostředí?
Vždycky jsem byl fotbalový fanoušek, vyrostl jsem v tom, můj táta fandí Werderu Brémy. Z témat mě navíc zajímají hlavně okrajové oblasti, extrémní situace. A chuligánství je jednou z nejtemnějších stránek fotbalu – spolu s korupcí. Ve třetím semestru studia tvůrčího psaní v Hildesheimu jsem dostal šílený nápad, že napíšu román. Jeden spolužák mi poradil, ať si vyberu téma, které mě bude zajímat i za tři, čtyři, osm let. A tohle je ten případ. Navíc pokud vím, tak v Německu takový román zatím nevznikl. Vyšly jenom biografie bývalých chuligánů, většinou z Velké Británie.

O chuligánské scéně je poměrně těžké se něco dozvědět, když k ní člověk nepatří. Jak jste dělal rešerše? Nebo k ní sám patříte?
Ne, tam jsem nikdy nepatřil. Tímhle tématem se zabývám už léta a na někoho zvenku jsem o něm věděl opravdu hodně. Než jsem začal se psaním, věnoval jsem se navíc ještě asi půl roku rešerším – přečetl a zhlédl jsem všechno, co jsem sehnal. Procházel jsem i internetová fóra, i když se většinou jednalo o fóra ultras, k fórům chuligánů se skoro nedá dostat. Vedl jsem rozhovory s referenty pro fanoušky a s policisty, kteří se na scéně pohybují. Potom jsem uvažoval o tom, že bych zkusil kontaktovat i přímo nějakého chuligána. Ale usoudil jsem, že šance někoho najít je moc malá. Navíc jsem měl příběh už v hlavě a nechtěl jsem se nechat ovlivnit cizími zážitky.

Heiko, to nejsou jen „hovna“ a „sračky“. Takoví lidé neexistují.

Chvála se na vaši knihu jen hrne, ale najde se i kritika, především od časopisu Die Zeit a deníku Süddeutsche Zeitung. Vytýkají vám například to, že jazyk hlavního hrdiny se příliš liší od jazyka používaného v knize obecně. Co na to říkáte?
Článek v Die Zeit považuju za dobrý, je to legitimní a srozumitelná kritika, i když já to vidím jinak. Kdyby byla celá knížka psaná provokativním sociolektem, potom by podle mě nebyla vyvážená. Čtenář potřebuje i chvíle, kdy si vydechne. Navíc si myslím, že každý člověk má více vrstev, více rozměrů. Heiko, to nejsou jen „hovna“ a „sračky“. Takoví lidé neexistují. Člověk mluví pokaždé jinak, třeba když je v práci nebo když se baví s přítelkyní.

Proč jste se vlastně rozhodl pro vyprávění v ich formě?
Já píšu hlavně pro sebe, nicméně jako autor mám samozřejmě v hlavě i imaginárního čtenáře. Pomocí téhle perspektivy chci přinutit lidi, aby se do Heika vcítili. Kdo o tom světě něco tuší? Pro většinu lidí je podivný nebo děsivý. Takhle překonají bariéru a pocítí empatii, nebo dokonce sympatii. Je to mnohem bezprostřednější a přidává to na autenticitě. Téhle perspektivě jsem od začátku dával přednost, považuju ji za nejrozumnější řešení.

Jak dlouho jste Chuligána psal, od chvíle, kdy se ten nápad objevil, po chvíli, kdy jste dopsal poslední stránku?
V roce 2010 jsem začal s rešeršemi. Celý rukopis jsem měl hotový na konci září 2015.

Čtenáře upoutají hlavně dvě věci: svérázný jazyk a poměrně sofistikovaná dramaturgie. Jak jste na ně přišel?
Trvalo mi celou věčnost zjistit, jak se mi nejlépe pracuje. Začal jsem tím, že jsem si skicoval postavy a hodně jsem experimentoval. Nedokážu jen tak psát. Vyrobil jsem si barevné kartičky, které představovaly určité sekvence. Potom jsem je přesouval tak dlouho, dokud nevznikla celá dramaturgie. Na konci jsem měl kartičkami polepené dvě stěny svého ateliéru.

Je to vaše první kniha a hned jste byl nominovaný na Německou knižní cenu. Jaký to má na mladého autora vliv?
Myslím, že na tuhle otázku budu moct po pravdě odpovědět až za několik měsíců. Pořádně jsem to ještě nezpracoval. Jsem v tom ponořený, je to trochu jako sen, někdy je to velmi náročné. Zkouším si na to zvyknout, užít si to, protože je to skvělá věc. Mohlo to dopadnout úplně jinak, ta knížka mohla zapadnout.

Pracujete v současnosti na další knize? Můžete nám o ní něco prozradit?
Právě teď ne, v poslední době jsem se k tomu vůbec nedostal. Ale na konci jara a v létě jsem strávil tři měsíce v umělecké rezidenci Künstlerdorf Schöppingen u Münsteru. Tam jsem se začal věnovat rešerším k novému románu. Měl jsem několik nápadů a nakonec jsem se rozhodl pro téma, které mě baví nejvíce. Jedním z aspektů příběhu bude určitě transhumanismus – tedy technologické vylepšování lidského těla.

Otázky kladl Nils Hartung, 28. 9. 2015.
Zdroj: http://www.ndr.de/kultur/buch/Auch-mal-durchatmen-Philipp-Winklers-Hool,hool102.html