Zuza­nin dech je čás­teč­ně i kni­ha o holo­kaus­tu. Při­jde mi, a nemys­lím to nijak zle, že se teď o něm píše hod­ně. Proč se tím­to obdo­bím zabý­vá­te vy? 
Holo­kaust a obec­ně obdo­bí dru­hé svě­to­vé vál­ky mě vždy hod­ně zají­ma­lo. Sezná­mi­la jsem se s ním už v dět­ském věku, pro­to­že moje babič­ka, dva­cá­tý roč­ník, mi o vál­ce čas­to vyprá­vě­la, a jeden z jejích bra­trů dokon­ce skon­čil v kon­cen­t­rač­ním tábo­ře, kte­rý pře­žil jen díky tomu, že byl manu­ál­ně zruč­ný. Kro­mě toho si mys­lím, že je to téma, kte­ré nikdy nebu­de dosta­teč­ně pro­zkou­ma­né, a že je nut­né o něm stá­le mlu­vit, reflek­to­vat ho, zabý­vat se jím. Nedáv­no jsem měla bese­du se stu­den­ty gym­ná­zia, kte­ří měli rok před matu­ri­tou. Udě­la­la jsem si z nich legra­ci a řek­la jsem: „Když v šede­sá­tých letech skon­či­la dru­há svě­to­vá vál­ka…“ Nikdo z nich mě neo­pra­vil. Při­ja­li to jako fakt. To je alar­mu­jí­cí. Pamět­ní­ci této hrů­zy poma­lu odchá­ze­jí a já mys­lím, že je nezbyt­né si stá­le při­po­mí­nat, co se sta­lo, už pro­to, že holo­kaust se může opa­ko­vat a na urči­té úrov­ni se už někde dokon­ce opakuje.

Ptám se pro­to, že mi vaše kni­hy při­pa­da­jí tro­chu jako jakési výzkumy. Co zkoumáte? 
Zají­ma­jí mě reak­ce lidí na vyhro­ce­né situ­a­ce. Při­tom tou vyhro­ce­nou situ­a­cí nemu­sí být vždy něco sku­teč­ně extrém­ní­ho, jako je napří­klad jíz­da dobytčím vla­kem, domá­cí nási­lí apod. Pro něko­ho je devas­tu­jí­cí, když věci nebě­ží, jak mají, když se mu roz­bi­je auto, vypro­da­jí mu oblí­be­nou pří­chuť limo­ná­dy. Jsem hod­ně zvě­da­vá a čas­to lidi kolem sebe nechá­vám vyprá­vět do nejmen­ší­ho detai­lu o tom, co pro­ží­va­jí. Kaž­dá situ­a­ce má své kouz­lo a zaslou­ží si, aby byla popsá­na. To obje­vil už tře­ba Gon­ča­rov nebo Proust. Také se mi líbí, že jed­nu situ­a­ci lze nahlí­žet z něko­li­ka per­spek­tiv, jako když při­lo­ží­te k oku hra­nol skla a svět­lo se začne roz­klá­dat na barev­né spek­trum. Mys­lím, že nee­xis­tu­jí neza­jí­ma­ví lidé nebo banál­ní osu­dy. Všech­no je zají­ma­vé, i když to asi zní jako klišé. 

Sou­hla­sím, že nee­xis­tu­jí neza­jí­ma­ví lidé. Musí si ale autor zacho­vat jakousi „dět­skost“, aby je doká­zal objevit? 
Řek­la bych, že spíš než „dět­skost“ autor potře­bu­je neu­tu­cha­jí­cí zvě­da­vost, tou­hu pro­nik­nout pod vněj­ší slup­ku, zau­je­tí a empatii.

Milost­ný troj­ú­hel­ník je vlast­ně kla­sic­ká situ­a­ce. Napa­dá mě — láká vás nahlí­žet tako­vé mno­ho­krát zpra­co­va­né tva­ry z nových úhlů? I v Něm­cích tře­ba řeší­te odsun z neče­ka­né perspektivy…

Já při psa­ní moc nekal­ku­lu­ju. Neří­kám si: Teď se na to podí­vám jinak, ze zají­ma­věj­ší­ho úhlu pohle­du, takhle to ješ­tě nikdo nepo­psal. Píšu intu­i­tiv­ně a ten pří­běh se mi před oči­ma odví­jí sám. Na urči­té, základ­ní úrov­ni máme všich­ni jako lid­stvo podob­nou zku­še­nost, vývoj, a já ji jenom popisuju. 

Po tro­chu komor­něj­ším Dou­pě­ti se vra­cí­te k „vel­kým ději­nám“. Jsme pod­le vás pány své­ho osu­du, nebo nás prá­vě ději­ny nějak určují? 
Obo­jí. Obdo­bí, do kte­ré­ho se naro­dí­me, si nevy­bí­rá­me. Ale je na nás, jak se zacho­vá­me. Čet­la jsem teď dopi­sy Mila­dy Horá­ko­vé. Řeklo by se, že ji semle­ly ději­ny, režim, zavraž­di­li ji na vrcho­lu její­ho živo­ta, v osmačty­ři­ce­ti letech. Přes­to z její kore­spon­den­ce vyplý­vá, že zůsta­la paní své­ho osu­du, nesklo­ni­la se, neuhnu­la, zacho­va­la si morál­ní inte­gri­tu. Chá­pu, že ne kaž­dý by na to měl sílu a odva­hu. Nesou­dím to. Sama nevím, jak bych se zacho­va­la. Pro­to si mys­lím, že na náš život mají vliv nejen „vel­ké ději­ny“, ale také tisí­ce drob­nos­tí, výcho­va, psy­chic­ké nasta­ve­ní, rodi­na… Je straš­ně snad­né říct, že tu byl něja­ký režim a že jsme nemoh­li jinak. Znám to z rodi­ny. U nás se nikdy nesmě­la zve­dat hla­va a upo­zor­ňo­vat na sebe. Nedě­lal to nikdo v oko­lí a nedě­la­li jsme to ani my. Hlav­ně se nevy­my­kat. Zůstat nor­ma­li­zač­ně šedý. A já jsem se tepr­ve postup­ně nau­či­la i v té šedi nachá­zet bar­vy, zají­mat se o to, jaké důsled­ky tato zdán­li­vá „nor­ma­li­ta“ při­ná­ší do života. 

A jak si mys­lí­te, že bude zpět­ně nahlí­že­na naše sou­čas­nost? Ode­hrá­va­jí se „vel­ké ději­ny“ vždycky? 
Já si nemys­lím, že „vel­ké ději­ny“ nut­ně zna­me­na­jí revo­lu­ci, vál­ku, změ­nu reži­mu. To jsou jenom tako­vé vidi­tel­né mil­ní­ky. Kaž­dý den jsme kon­fron­to­vá­ni s dějin­nos­tí, ať už ji vytvá­ří­me svý­mi vol­ba­mi, nebo jen nese­me její důsledky. 

Proč prá­vě cukrovar? 
Čechy kdy­si býva­ly cuk­ro­var­nic­ká vel­moc. U spous­ty měs­te­ček a obcí dodnes sto­jí a chát­ra­jí cuk­ro­va­ry. Vypůj­či­la jsem si vel­ké množ­ství lite­ra­tu­ry o cuk­ro­var­nic­tví a zjis­ti­la jsem, že jsem prv­ní, kdo má o něco tako­vé­ho v knihov­ně zájem; přes­to­že je to veli­ce zají­ma­vá lite­ra­tu­ra a cuk­ro­var­nic­ké rody mají čas­to pohnu­té osu­dy, nikdo jiný si kni­hy s tou­to tema­ti­kou nepůj­čo­val. To, co jsem načet­la a zjis­ti­la, by vyda­lo na něko­lik dal­ších románů.

Píše­te bez pato­su, suše. Je vám někdy vašich hrdi­nů „líto“?

Není. 

A když píše­te, máte tře­ba vymyš­le­né i alter­na­tiv­ní kon­ce románů?
Nemám. Ale moc by se mi líbi­lo jed­nou napsat kni­hu, kde by si sám čte­nář vybral konec, kte­rý by se mu líbil. Game­book je pro mě výzva, láka­lo by mě napsat text na způ­sob počí­ta­čo­vé hry, v níž by čte­nář roz­ho­do­val, co se bude dít dál.