Popr­vé jsem se s jeho jmé­nem setkal někdy kolem roku 2011, kdy v češ­ti­ně vyšla jeho povíd­ka Papí­ro­vý zvěři­nec. Ten křeh­ký text, kte­rý se člo­vě­ku zary­je hlu­bo­ko pod kůži a pod­le mě nemů­že nechat niko­ho chlad­ným, byl jako zje­ve­ní. Dodnes jsem pře­svěd­čen, že poví­dek jako tahle bylo napsá­no jen pár. Fakt, zkus­te si ji najít a pře­číst, je to jako zno­vu obje­vit nej­lep­ší kous­ky od Raye Brad­bury­ho. A to už něco zna­me­ná. Jen­že pak jsem na Liua přes­to nějak pozapomněl.

Najed­nou ale při­šel rok 2015 a při­jí­ma­cí říze­ní do Hos­ta, jehož sou­čás­tí bylo vypra­co­vat zku­šeb­ní posu­dek. A Ken Liu byl opět u toho, pro­to­že posu­dek jsem psal prá­vě na jeho kni­hu Ctnos­ti krá­lů. Tu jsem samo­zřej­mě pochvá­lil a dopo­ru­čil k vydá­ní, pro­to­že způ­sob, jakým autor pře­vá­dí styl sta­rých čín­ských pří­bě­hů do hávu moder­ní fan­tas­ti­ky, je opět fas­ci­nu­jí­cí. Ze zdán­li­vě epi­zo­dic­kých pří­bě­hů a útrž­ků tvo­ří vel­mi kom­plex­ní mozai­ku, kte­rá se v celé své krá­se uká­že až po oto­če­ní posled­ní strán­ky. Moc podob­ných věcí jsem do té doby nepo­znal, tak­že jsem své nad­še­ní vyjá­d­řil nále­ži­tě koša­tě. A při­znám se, že ani po těch více než dvou letech můj entu­zi­as­mus nevyprchal.

Sku­teč­ný význam Liua pro fan­tas­ti­ku jsem ale doce­nil až poz­dě­ji. Byl to on, kdo v naší kul­tur­ní oblas­ti před­sta­vil čín­ské auto­ry sci-fi a fan­ta­sy a uká­zal, že svět fan­tas­ti­ky je mno­hem roz­ma­ni­těj­ší a roz­sáh­lej­ší, než si čte­ná­ři mys­le­li. Jis­tě, pře­kla­dy čín­ských spi­so­va­te­lů vychá­ze­ly i před ním, ale zřej­mě nikdy se jim nedo­sta­lo tako­vé pozor­nos­ti. Je to neje­nom tím, že si Ken Liu vybí­rá skvě­lé tex­ty, ale i tím, jak asij­skou fan­tas­ti­ku pro­pa­gu­je a reflektuje.

Nej­ví­ce na to upo­zor­nil samo­zřej­mě ang­lic­kým pře­kla­dem romá­nu Pro­blém tří těles Liou Cch’- sina, kte­rý díky němu zís­kal cenu Hugo a při­tá­hl zájem k dal­ším podob­ným pře­kla­do­vým dílům. Ale Liu­o­va prá­ce je mno­hem důsled­něj­ší, pře­klá­dá povíd­ky, při­pra­vu­je anto­lo­gie, píše ese­je. A má tak nema­lý podíl na tom, že se poměr­ně kon­zer­va­tiv­ní pro­stře­dí ang­lo­a­me­ric­ké fan­tas­ti­ky ote­vře­lo světu.

Za to vše byl pocho­pi­tel­ně už i nále­ži­tě odmě­něn — ceny Hugo, Nebu­la, World Fan­ta­sy Award, Locus Award, tam všu­de se jeho jmé­no pra­vi­del­ně obje­vu­je. Ken Liu je navíc stá­le mla­dý a Ctnos­ti krá­lů jsou jeho romá­no­vým debu­tem, tak­že věřím, že slá­vy si v budouc­nu uži­je dost a dost. A pro­to­že ten­to román prá­vě vyšel v češ­ti­ně, může­me já i vy, kte­ří mu dáte šan­ci, říct, že jsme byli u toho — ješ­tě než se to sta­lo cool…