Jaké knížky jste měla ráda, když jste byla malá? Co vás na nich bavilo, oslovovalo, co jste v nich hledala?
Nejvíce mě přitahovaly knížky plné barevných obrázků a vtipného textu, zasazené do reálného prostředí a přitom mající v sobě jakési kouzlo… Tajemství… Jako třeba Mach a Šebestová. Na první pohled školáci stejní jako mnoho dalších. Chodí do podobné základní školy, probírají podobné učivo. Ale něco je odlišuje! Získají kouzelné sluchátko. To se potom dějí věci! Nebo Čárytužka od J. M. Družkova, má nejoblíbenější knížka z dětství. Pořád jsem si říkala: jak to udělat? Jak namalovat obrázek, aby ožil? A co všechno bych mohla vytvořit!

U dětí je úžasné právě to, že za vším hledají něco magického. Způsob, jak objevit cokoliv, co se jiným ještě nepodařilo. A pak se s nimi o to kouzlo podělit. Mít malé živé človíčky ve svém pokoji a sdílet s nimi jejich svět. Starat se o zvíře, které mluví lidskou řečí. Zavřít oči a mít přání, že vzlétnu. A stane se to? Odlepím se od země a poletím?

Měla jsem (a doposud mám) ráda knížky, na něž musím ještě dlouho poté myslet. Co bych všechno podnikla, kdybych právě já našla kouzelné sluchátko nebo prsten princezny Arabely?

V myšlenkách se mi odehrává barevný příběh, jehož jsem součástí. A stačí už jen vymýšlet nové zápletky a s pomocí kouzel zachraňovat svět, u mě nejčastěji přírodu.

Co podle vás dělá dětskou knížku dobrou dětskou knížkou?
Dobrá dětská knížka by hlavně měla dětského čtenáře přitáhnout. Na prvním místě nesmí stát komerce podle různých aktuálně populárních měřítek či snaha se za každou cenu zalíbit. Nejen obsah, ale i vzhled dělá knížku knížkou. Není-li sebelepší text podbarvený kvalitními ilustracemi, jako by kniha ztratila polovinu své duše. Děti totiž potřebují obrázky: text je pak živější, stránky rychleji utíkají a ony nejednou vezmou papír a pastelky a zkusí si podobný namalovat samy.

Co do obsahu by dětská knížka měla mít vtip, dynamický příběh (není potřeba jednotná linie) a měla by být dětem srozumitelná, aby se mohly s hrdiny identifikovat.

Co čtete svým dětem? Co u nich frčí?
Mám dvě děti věkově od sebe trochu vzdálenější. Vyjma různých dalších titulů si jedenáctiletá dcera nejvíce oblíbila Deník malého poseroutky. Pětiletý syn má zase nejraději Strašidelný herbář Šuflíka a Šiflíka. Hodně je také baví knížky pro různou kreativní činnost: návody pro práci s papírem, textiliemi nebo jiným snadno dostupným materiálem.

Proč jste napsala knížku pro děti?
Vlastní texty píšu od první třídy. Téměř pokaždé obsahově odpovídaly věku mých vrstevníků. Psala jsem vážné kousky a jen do šuplíku. Vyjma účasti asi ve dvou či třech literárních soutěžích jsem nikdy neměla ambice své rukopisy někam poslat, či dokonce zveřejňovat. Splňovaly to, co jsem od nich očekávala. Psaní je takové moje antidepresivum.

Dříve jsem svým dvěma mladším sestrám a nyní svým dětem často po večerech vyprávěla různé smyšlené zábavné či dramatické historky s určitou dávkou neškodné ironie či dvojsmyslů. Moje děti pak nejvíce vyžadují, aby se ony samy staly součástí příběhu. Až mi jednou moje mamka řekla, proč právě tyhle historky před usnutím nesepíšu. A tak vzniklo několik málo rukopisů; jedním z nich je Karlíkovo dobrodružství.

Co vás inspirovalo k napsání Tajemství dědečkova deníku? Proč Přelouč, Semín, Slavíkovy ostrovy?
Inspirovalo mě prostředí, které jsem dobře znala, a kombinace toho, co jsem měla jako dítě ráda a co ještě dnes svým dětem vyprávím. A jim tak září oči napětím a čekají, jak se to vyvine. Několik let jsem bydlela v Semíně, procházela se tamními lesy a Slavíkovými ostrovy a užasla nad zarostlým koupalištěm. Stejně tak jsem bydlela v Praze v Troji nad zoologickou zahradou. A pak ten deník! Staré deníky mají vždycky nějaké kouzlo. Když mi bylo dvanáct roků, vyndala moje babička ze skříně zažloutlý tlustý deník jakéhosi prastrýce. Zaznamenával dny v období první světové války a doplnil je různými kresbami. Zvláštní na tom všem je, že si nepamatuji vůbec nic z obsahu. I když nám jej babička předčítala a opatrně otáčela stránky, aby se ten klenot neponičil. Vybavuje se mi jen ta atmosféra: starobylost co do barvy a vůně papíru, úžasný krasopis a obrázky. A babiččin hlas. Nic víc, a přesto ten deník zůstal v mé paměti vryt hodně hluboko.

Pro koho jste knížku napsala? Představovala jste si někoho konkrétního? Kdo ji podle vás bude číst?
Tak jako vyprávím příběhy svým dětem, tak vznikla i tato knížka. Tehdy byla u nás na návštěvě jedna slečna ze základní školy a hrála si s mou dcerou. Povídám jim: mám nápad na další knížku, chcete v ní být? A holky si vymyslely jména a přidaly, že budou mít koně a spoustu zvířat a některé další detaily. A od té doby se mě ptají, kdy už bude knížka na světě. Hlavní linii příběhu jsem měla, obě holky mi ho doplnily svými nápady. Stejně tak jsou postavené i další mé dětské rukopisy.

Doufám, že knížku budou číst děti, které mají rády právě takové veselé příběhy s trochou dávkou napětí, jež nejsou předvídatelné. Tajemství dědečkova deníku je prvním vstupem do Karlíkova světa. Část příběhu se odehrává v reálném prostředí. Karlík, sám plný zážitků z neuvěřitelného dobrodružství, kdy si dokázal poradit v neočekávaných situacích, pomalu otevírá jedno neuvěřitelné tajemství. I když knížka končí, cítíte, že toho je ještě hodně před námi. Doufám, že v dětech probudí zvědavost a budou se těšit na pokračování. A nejen to: třeba také objeví nějaké tajemství, dobrodružství nebo starý deník.

Děkujeme za rozhovor.