Hodi­ny z olo­va se ode­hrá­va­jí v Číně. Proč? Co skr­ze tohle pro­stře­dí chceš čes­ké­mu čte­ná­ři říci?
Odje­la jsem do Číny a téma si mě našlo v době, kdy sta­ré vzor­ce Evro­py kon­čí a sta­bi­li­tu při­ná­še­jí naci­o­na­lis­tic­ké stá­ty. Čína se stme­lu­je a Evro­pa se trhá.
Kni­hu jsem zača­la psát na jaře 2013. Muse­la jsem ji napsat, pro­to­že jsem pocho­pi­la, že žiju v době, kdy se něco pod­stat­né­ho láme a mění, a já nevím co. Pode mnou tek­to­nic­ké posu­ny půdy, ale jak se jme­nu­je to „něco“, co se děje v Číně a co celý svět nepři­zna­ně obdi­vu­je? Vydě­si­lo mě, že toto by moh­la být budouc­nost nás všech. Polí­bi­lo se to nej­hor­ší z komu­nis­mu a nej­hor­ší z kapi­ta­lis­mu, což fun­gu­je hos­po­dář­sky a nemá ješ­tě vůbec jmé­no. Ale co dělá eko­no­mic­ký prag­ma­tis­mus s lid­skou duší a jak navrá­tit do jazy­ka slo­vo huma­nis­mus? Svět novou podo­bu tota­li­ta­ris­mu obdi­vu­je bez­mezně a my potře­bu­je­me novou řeč.

Kaž­dá z postav romá­nu zaži­je dra­ma, svou „hodi­nu z olo­va“. Jak píše Emi­ly Dic­kin­son v jed­né své bás­ni, jejíž ver­še v úvo­du citu­ji: „Toto je hodi­na z olo­va – / utkví nám v pamě­ti, pokud ji pře­ži­jem / jako si mrz­nou­cí vzpo­mí­ná na sníh – / zpr­vu – chlad – pak tíha – pak odevzdanost –“

Román je o lidech, kte­ří odje­dou do Číny – čes­ký pod­ni­ka­tel s man­žel­kou a dospí­va­jí­cí dce­rou, fran­couz­ský lite­rát, ame­ric­ká stu­dent­ka kali­gra­fie a dal­ší –, aby si dali do pořád­ku své živo­ty, ty se jim však dál roz­pa­da­jí. Kni­ha je sice psá­na z per­spek­ti­vy mých zážit­ků při poby­tech v Číně, ale je hlav­ně o nás samých. O tom, jaká nebez­pe­čí, jež si ani nedo­ká­že­me před­sta­vit, nám hrozí.

Sama jsi Čínu něko­li­krát navští­vi­la a pak ti byla náh­le zamít­nu­ta účast na lite­rár­ním fes­ti­va­lu a sta­la ses „nežá­dou­cí“. Co se stalo?
Do Číny jsem odje­la popr­vé s ang­lic­kým vydá­ním romá­nu Pení­ze od Hit­le­ra v roce 2013 na lite­rár­ní fes­ti­val Boo­kworm v Pekin­gu, kte­rý tam orga­ni­zu­jí Ame­ri­ča­né a Bri­to­vé. Pak jsem se tam vrá­ti­la ješ­tě v letech 2015 a 2016 a spřá­te­li­la jsem se s lid­mi kolem disi­dent­ské­ho sbor­ní­ku Dan­Du šéf­re­dak­to­ra Sü Č’-jüana, kte­ří ve vel­mi těž­kých pod­mín­kách nava­zu­jí na prá­ci Vác­la­va Hav­la. Napsa­la jsem pro ně ese­jis­tic­ké tex­ty a při­po­ji­la se ke kri­ti­ce čín­ské­ho pre­zi­den­ta. Hlu­bo­ce jsem se před nimi sty­dě­la, pro­to­že i poli­ti­ci mé země jsou Čínou okouz­le­ni a tvr­dí, že jde o sta­bi­li­zo­va­nou a har­mo­nic­kou spo­leč­nost a pro nás nezbyt­né­ho eko­no­mic­ké­ho partnera.

Zve­řej­ni­la jsem tři „pro­tistát­ní“ tex­ty, psa­la a mlu­vi­la o Vác­la­vu Hav­lo­vi, stý­ka­la se s disi­den­ty a pode­psa­la i domá­cí peti­ce pro­ti ser­vil­nos­ti čes­kých poli­ti­ků; celá vlá­da napří­klad nastou­pí na čín­ské vel­vy­sla­nec­tví v pozo­ru, aby se pokor­ně omlu­vi­la, že Měs­to Pra­hu navští­vil dalaj­lá­ma, i když byl u nás jako sou­kro­má oso­ba. V roce 2017 jsem měla odjet do Pekin­gu zno­vu, s před­náš­kou, kte­rá se para­dox­ně týka­la výro­čí holo­caus­tu. Při­šel oka­mži­tý zákaz. Povo­le­ní mají jen lidé, kte­ří pro­ti míst­ní­mu dik­tá­tor­ské­mu reži­mu nic nema­jí. S tako­vý­mi důsled­ky musím počí­tat. To je den­ní chleba. 

Jsi dnes jedi­ná čes­ká autor­ka, kte­rá je zva­ná na mezi­ná­rod­ní kon­fe­ren­ce o lid­ských prá­vech a dis­ku­tu­je tře­ba se Zyg­mu­n­tem Bau­man­nem nebo Sal­ma­nem Rush­di­em. Vní­máš také psa­ní romá­nu jako zprá­vu o sta­vu světa?
Samo­zřej­mě, ale to se pře­ce děje, i kdy­bych psa­la poezii o jaru. Ze své kůže nevy­sko­čím. Prv­ní­mi romá­ny jsem si pro­pátra­la men­ta­li­tu pro­sto­ru, kde jsem se naro­di­la, od Pří­spěv­ku k ději­nám rados­ti, kte­rý byl o sexu­a­li­zo­va­ném nási­lí a naci­o­na­lis­mu, potře­bu­ji šir­ší kon­text, jsme pře­ce sou­čás­tí lid­stva, vše sou­vi­sí se vším, jsou to zásad­ní ponor­né řeky. Sou­čás­tí spi­so­va­tel­ské­ho talen­tu je zvý­še­ná cit­li­vost, sou­cit, schop­nost vní­mat jiné kon­tex­ty a vše, co je ve vzdu­chu. I mým poslá­ním je varo­vat, věš­tit hrů­zy, jas­no­zři­vě pozná­vat, co je zlé. Tvá­ří v tvář kon­cen­t­ro­va­né­mu zlu pak může člo­vě­ka nej­spíš napad­nout, co je dob­ré. Romá­nu nechy­bí nadě­je, jak­ko­li provokativní. 

V romá­nu hra­je důle­ži­tou roli kon­text Kon­fu­cia a ten­to citát: „Spě­je-li stát či rodi­na k pro­spe­ri­tě, musí tu být něja­ká pří­z­ni­vá zna­me­ní. Spě­je-li stát či rodi­na k záhubě, musí tu být něja­ká nebla­há zna­me­ní.“ Román zachy­cu­je „zna­me­ní“. Mou povin­nos­tí je nelhat a neml­čet o cho­ro­bách doby, ve kte­ré žiju. V posled­ních letech i ese­jis­tic­ký­mi tex­ty, kte­ré vyšly ang­lic­ky, němec­ky, čín­sky. Jsem sou­čás­tí lid­stva a neu­zná­vám per­spek­ti­vu „stá­tů“ a národ­nost­ních kot­ců a nad­řa­ze­ných pohla­ví. A jsem samo­zřej­mě ráda, že si v zahra­ni­čí mé prá­ce nesmír­ně váží a že moje tex­ty čtou a spo­lu­pra­cu­jí se mnou. Já také spo­lu­pra­cu­ji už jen s lid­mi, kte­ří se nebo­jí ris­ko­vat a v myš­le­ní neuh­nou a jdou až na dřeň s nekom­pro­mis­ním vědo­mím sou­vis­los­tí. A díky lite­rár­ní ceně v Rakous­ku, jejíž sou­čás­tí byl roč­ní tvůr­čí pobyt, jsem román moh­la dopsat. Nejsem vlast­ně kom­pa­ti­bil­ní s žád­nou zemí, jsem kom­pa­ti­bil­ní s přá­te­li z celé­ho svě­ta, se kte­rý­mi jsem si vytvo­ři­la para­lel­ní svět. A v něm pla­tí pou­ze práce.

V Hodi­nách z olo­va se hod­ně mlu­ví o Vác­la­vu Hav­lo­vi. Je to téma pro Čínu, nebo spíš pro nás? Co nám dnes říká?
Je to téma věč­né. Havel cítil, že je tře­ba něco udě­lat nejen z prin­ci­pu, ale že se má něco dělat vždy, když jsou lidé nespra­ved­li­vě oso­čo­vá­ni, urá­že­ni nebo zaví­rá­ni. Zatím­co my Hav­la doma poma­lu zesměšňu­je­me, pro čín­ské disi­den­ty je obrov­ským vzo­rem, i tam vznik­la Char­ta 08. V době, kdy i (nejen) Evro­pě hro­zí obro­da auto­ri­tář­ských a dik­tá­tor­ských reži­mů se vše­mi těmi Orbá­ny, Puti­ny, Babi­ši, Luka­šen­ky, Kac­zy­ńský­mi, Erdo­ga­ny atd., jsou Hav­lo­vy myš­len­ky a jeho život svět­lem v tune­lu. Jeho obec­ný odkaz je postoj pro­ti vysá­vá­ní bez­moc­ných, pro­ti soci­ál­ní nespra­ve­dl­nos­ti a nemrav­ným pře­hra­dám, kte­ré poni­žu­jí člo­vě­ka, odsou­ze­né­ho k slu­žeb­né­mu posta­ve­ní. Smy­sl má totiž jaký­ko­li mrav­ní čin, kte­rý tře­ba nemá nadě­ji na oka­mži­tý a vidi­tel­ný efekt a vypa­dá směš­ně, ale může se časem zvol­na a nepří­mo poli­tic­ky zhod­no­tit, jako tomu bylo napří­klad u Char­ty 77. Není divu, že Hav­lo­vy kni­hy jsou v tota­lit­ních reži­mech zno­vu zaka­zo­vá­ny. Ale samo­zřej­mě nic není čer­no­bí­lé a já nevě­řím kon­struk­tům poli­ti­ků a his­to­ri­ků, kte­ří poml­čí o živo­tech, jež jejich rám­ce pře­ční­va­jí. Prav­du o našem svě­tě může pro­pátrat jenom román.