Máte vel­mi zají­ma­vý živo­to­pis: píše­te kni­hy pro děti a mlá­dež, vaše série Fot­ba­lá­ci se pro­dá­vá v mili­o­nech výtis­ků, reží­ru­je­te fil­my a seri­á­ly, píše­te diva­del­ní hry a nyní vám vychá­zí osmi­setstrán­ko­vý román pro dospě­lé. Copak nespíte? 
Ten román je o závis­los­tech a mojí nej­vět­ší závis­los­tí je moje prá­ce. Baví mě nato­lik, že už ji nevní­mám jako prá­ci, je to spíš způ­sob živo­ta. Deva­de­sát pro­cent času něco píšu: romá­ny, scé­ná­ře, diva­del­ní hry… Všech­no. Je to sou­část mého já a mám vel­ké štěs­tí. Věno­vat se něče­mu, co je vaší váš­ní, je to nej­lep­ší, co vás v živo­tě může potkat. 

Pojď­me se bavit o vaší nové kni­ze, vlast­ně vašem debu­tu pro dospě­lé. Jaká je Ana?
Je to vel­mi osob­ní dílo, román, kte­rý jsem napsal veli­ce kom­pul­ziv­ně, o věcech, kte­ré se mě dotý­ka­jí. Abych byl kon­krét­něj­ší, je to thriller, vel­mi tem­ný román noir o závislostech.

O věcech, kte­ré se vás dotý­ka­jí? Máte kro­mě psa­ní ješ­tě něja­kou dal­ší závislost?
Haha­ha. Píšu kom­pul­ziv­ně a — ano, je to jed­na z mých závis­los­tí, ale ta kni­ha je o něčem jiném. Ana Tra­me­lo­vá je advo­kát­ka, se kte­rou se popr­vé setká­vá­me v momen­tě, kdy je závis­lá na alko­ho­lu, na lécích… Je zne­cit­li­vě­lá. Roz­buš­kou, kte­rá uve­de pří­běh do pohy­bu, je její bra­tr, kte­ré­ho prá­vě zatkli a obvi­ni­li z vraž­dy ředi­te­le kasina. 

Začí­nal jste s humo­rem, ale v romá­nu Ana jde humor stra­nou, hod­ně jste v něm zvážněl.
Mně ale kome­die straš­ně baví. I v Aně najde­te humor, mož­ná tro­chu čer­ný a iro­nic­ký, ačko­li je to pro mě vel­ká změ­na. Nej­spíš mi moje tělo samo řeklo, že tako­vou změ­nu rejstří­ku potře­bu­ju, a měl jsem štěs­tí, že mi ten román nako­nec i vydali. 

Musel jste se stej­ně jako hrdin­ka vaše­ho romá­nu pono­řit do svě­ta nele­gál­ních her, nebo jste ho už z něja­ké­ho důvo­du znal předtím?
Ana na samém začát­ku pří­bě­hu o hra­ní a gam­bler­ství nic neví. Fun­gu­je vlast­ně jako prů­vod­ce, kte­rý zavá­dí čte­ná­ře do svě­ta hazar­du. Stej­ně jako ona jsem se se svě­tem hry musel tepr­ve sezná­mit, ale lákal mě vždyc­ky, je vel­mi lite­rár­ně i fil­mo­vě vděč­ný. Cho­dil jsem do kasin, účast­nil se pokout­ních par­tií. Pak jsem se však z pozo­ro­va­te­le, sbí­ra­jí­cí­ho mate­ri­ál pro kni­hu, stal i hrá­čem. Strá­vil jsem v tom svě­tě čty­ři roky.

Hro­zi­lo vám nebezpečí?
Pokaž­dé když se pus­tí­te do čeho­ko­li, na čem si může­te vytvo­řit závis­lost, jste v nebez­pe­čí. Zejmé­na pokud jste jako já a do vše­ho jde­te napl­no, všech­no inten­ziv­ně pro­ží­vá­te. Od chví­le, kdy jsem začal psát svůj román, jsem se k hra­cí­mu sto­lu ani nepři­blí­žil. Poznal jsem spous­tu lidí, kte­ří nejen že mi svo­je pří­běhy vyprá­vě­li, ale viděl jsem je na vlast­ní oči. Nehrál jsem jen v Mad­ri­du a v Bar­ce­lo­ně, ale po celé Evro­pě: v Ber­lí­ně, v Lon­dýně, ve Vídni… 

Stal jste se na hra­ní závislým?
Poprav­dě řeče­no na tuhle otáz­ku neu­mím odpo­vě­dět. Po tom všem, co jsem si zažil a viděl — a byly to hrů­zostraš­né věci — už nehra­ju a ani nechci. Mys­lím, že to nej­lep­ší, co můžu já nebo kdo­ko­li udě­lat, je dostat se od zdro­je závis­los­ti co nej­dál. Ale když do toho spad­ne­te, neví­te, kde je ta hra­ni­ce. Kdy pře­sta­ne pití alko­ho­lu být zába­va a sta­ne se z něj problém?

Co tak hroz­né­ho jste viděl?
Nemlu­vím o jed­nom člo­vě­ku nebo o dvou, ale o spous­tě lidí, s někte­rý­mi z nich jsem se dokon­ce spřá­te­lil. Ti lidé si abso­lut­ně zni­či­li život, eko­no­mic­ky, morál­ně, pro­fes­ně. Zni­či­li si rodi­nu. Z něče­ho tako­vé­ho je sko­ro nemož­né se dostat. A pokud v sobě máte aspoň kou­sek sluš­nos­ti, máte jako spi­so­va­tel povin­nost o tom mlu­vit. Nechci to pou­ží­vat k tomu, aby se moje kni­ha pro­dá­va­la, tohle téma si oprav­du zaslou­ží, aby se o něm mluvilo.

Vrá­tí­me-li se ke kni­ze, proč má vlast­ně román tak krát­ký název, kte­rý neod­ha­lu­je ani ždi­bí­ček děje?
Sice mám za to, že název má slou­žit pří­bě­hu, ne nao­pak, a ze začát­ku jsem měl v úmys­lu nazvat román Dob­rá krev, jen­že nakla­da­tel­ství se to nelí­bi­lo. Navrh­li mi něko­lik jiných názvů, kte­ré se zase nelí­bi­ly mně, a nako­nec mě moje redak­tor­ka upo­zor­ni­la, že se o tom romá­nu baví­me jako o „té kni­ze o Aně“. A je prav­da, že Ana je na tom pří­bě­hu to nejdůležitější.