Devadesátá léta mi přijdou pořád ne úplně dobře literárně zpracovaná. Je to i důvod, proč ses do psaní o nich pustil?
Ano, rozhodně. Ne že by devadesátá léta nebyla literárně zpracovávaná, ale hlavně se o devadesátkách psalo v době, kdy jsme v nich žili. Topol a Hakl jsou pro mě literární devadesátky. Až na pár výjimek (například Tomanův Frajer) tu podle mě chybí literární reflexe té doby z pozdějšího pohledu, třeba právě dnešního. Což je docela zvláštní, protože poslední dobou se všichni hodně chtějí vyjádřit k době postkomunistické, v politice vzpomínkami na sametovou revoluci a Zemana a Havla a Klause v devadesátkách. Seriály a filmy se hodně chytají téhle doby, jen v literatuře není nic výrazného. Když Babiš volá ve sněmovně: „Vy jste zapomněli, že vy jste mě zplodili. Vy zkorumpovaná pravice!“, tak mluví taky o devadesátkách. Takže jsem to psal i proto, že souhlasím s Babišem, že na tohle bychom opravdu neměli zapomínat. Myslím, že reflexe téhle doby je pro pochopení dnešní situace stejně tak důležitá jako třeba reflexe komunismu. Literárně je to zajímavé období taky v tom, že není definováno jedním jasným klišé, jsou tu zlaté devadesátky, divoký večírek, ale taky doba, kdy jsme museli zhasnout, a ne zrovna proto, abychom si mohli zatančit. S tím posledním klišé si samozřejmě hraje i titul mého románu.

Topol a Hakl jsou pro mě literární devadesátky.

Jak na tu dobu osobně vzpomínáš?
Jako na dobu, kdy existovala Česká republika. Pro mě jsou devadesátky zvláštní tím, že jsem na jejich konci odešel z Česka, nejdřív do Norska studovat magisterský obor, potom jsem se odstěhoval do Nizozemí. Předpokládám, že Češi, co zůstali v ČR, si neustále budují a přetvářejí vztah k vlasti podle toho, jak se ta vlast mění; to já ale nemám, pro mě není Česká republika jen prostor, je to i čas, země, která už teď neexistuje a ze které jsem odešel právě na konci devadesátek.

Myslíš si, že jsme se s tou dobou už dokázali vyrovnat?
Promiň, nevím, jestli vyrovnat je úplně dobrý termín. Ve vyrovnávání je tak trochu přítomná křivda a odpouštění, já ale nějak nevím, jaká křivda se stala a komu odpouštět. Spíš než vyrovnat by asi stálo za to se zeptat, jestli jsme si tu dobu dokázali vůbec v sobě nějakým způsobem přebrat a reflektovat ji. A to jako společnost teda ne, nedokázali. Ale poslední dobou ta touha nějak se k té době vyjádřit narůstá.

Je v knížce něco, co se skutečně odehrálo? Nebo kde jsi jako autor čerpal inspiraci?
Jasně že ten příběh vychází ze skutečnosti. Jen masokombinát v románu byla ve skutečnosti slepičárna. Ale pak je tam spousta detailů, které ničemu neodpovídají, které jsem si od a do z vymyslel. Třeba město, kde se to všechno odehrává. To město je v severních Čechách a neexistuje.

Ten masokombinát v příběhu je veškerý kapitalismus v devadesátkách.

Proč právě masokombinát? Má to být metafora?
Metafora ani ne. Když už bych měl přítomnost masokombinátu vysvětlit literárním termínem, tak bych asi řekl, že masokombinát se v tom příběhu objevil jako metonymie, ještě přesněji synekdocha čili nahrazení části za celek. Ten masokombinát v příběhu je veškerý kapitalismus v devadesátkách. Místo masokombinátu by tam teda mohla být úplně jiná firma, ale masokombinát má oproti třeba takové pekárně nebo IT firmě tu literární výhodu, že samotné podnikání v tomhle průmyslu vyvolává reakce: výdělek není možný bez zabíjení; přímo v jádru toho podnikání je morální dilema. Jako literární figuru jsem ale ten masokombinát bral jen na začátku. Postupně se z něho stala důležitá součást vyprávění. Celá jedna linie příběhu by s žádným jiným typem byznysu nefungovala a další linie by asi fungovala, ale abych byl věrný skutečnosti v druhé polovině devadesátých let, tak to muselo být něco v masném průmyslu.

Je to tvá druhá knížka. Podle čeho si vybíráš příběh a téma? A rozepsal jsi už něco dalšího, nebo máš třeba vybrané téma, které tě zajímá?
Nechci psát o něčem, o čem psalo fůru lidí přede mnou, chci mít něco, o čem můžu říct, podívejte, tohle je moje. Kdyby tu bylo třicet dalších knih o reflexi devadesátek, nepsal bych tu svoji. A zároveň chci, aby se to téma nějak vztáhlo ke mně a k dnešku. Téma pro něco dalšího už vybrané mám a začal jsem psát. Próza má trochu problém se společenským dopadem, což ti může být jedno, anebo tě to fakt trápí, když chceš, aby tvá práce byla někde ve společnosti vidět. Normálně se psaní může ke společenskému dění vztahovat jen mimetickou funkcí (vyprávění se snaží napodobit skutečnost). Jenomže to, co se tady děje poslední roky, třeba kvůli Alexu Jonesovi nebo Trumpovi, dost mění společenskou roli literatury. Když Trump vykřikuje o novinách, že jsou fake news, nekřičí to samozřejmě proto, že mu přijde, že by noviny měly dělat důkladnější rešerše a kontrolu, nepropaguje vyšší informovanost a kvalitu. Fake news je prostě nálepka pro noviny, které ho nechválí. Když lež není lež, protože není pravdivá, ale protože se někomu nelíbí, žijeme konečně naplno ve světě postmoderních teoretiků. Fikce a próza by v takovém světě měly mít stejnou důležitost jako noviny nebo vědecký článek. V tomhle světě může vymyšlená beletrie být podle Trumpa a jeho fanoušků naprosto pravdivá, pravdivější než třeba ozdrojovaný článek v New York Times, když ho ta beletrie chválí. Trump a Jones bezděky budují svět, který je snem snad každého spisovatele. Ve kterém konečně budeme stejně důležití jako ostatní média! A přitom je to naprostá noční můra. Tak o tomhle teď píšu.