Když se před čtr­nác­ti dny zavře­la knih­ku­pec­tví, rea­go­va­li jsme na to podob­ně jako vět­ši­na ostat­ních nakla­da­te­lů: zasta­vi­li jsme pro­duk­ci, zru­ši­li objed­náv­ky v tis­kár­nách a zača­li ome­zo­vat výda­je, kde to jen šlo, pro­to­že když nemá­te pří­jmy, nemů­že­te mít ani výda­je. A nemů­že­te si dovo­lit vyrá­bět na sklad.

Celý pro­ces má ale urči­tou setr­vač­nost a někte­ré kni­hy už byly v tis­kár­nách roz­pra­co­va­né nato­lik, že nedá­va­lo smy­sl jejich výro­bu zasta­vo­vat. Řek­li jsme si, že je z tis­kár­ny ode­be­re­me, nechá­me si je však na skla­dě a dis­tri­bu­o­vat je bude­me, až se zno­vu ote­vřou knih­ku­pec­tví, pro­to­že přes e‑shopy jich pro­dá­me jen část.
Když ale při­vez­li z tis­kár­ny osmi­setstrán­ko­vé Pře­vor­ství u pome­ran­čov­ní­ku Saman­thy Shan­no­no­vé a popr­vé jsem kníž­ku fyzic­ky držel v ruce, uvě­do­mil jsem si, že je jed­no­du­še tak krás­ná (a z vlast­ní čte­nář­ské zku­še­nos­ti mohu potvr­dit, že i uvnitř), že si ji nemů­že­me nechat pro sebe, že ji pros­tě musí­me vydat, i když je to z obchod­ní­ho hle­dis­ka vel­ký risk. A pocí­til jsem ješ­tě něco, hrdost na celý tým Hos­ta, že doká­že­me vydá­vat tak úžas­né kníž­ky, a nadě­ji, že tuto dobu, kdy jsou zavře­ná knih­ku­pec­tví a celá spo­leč­nost čelí ohro­že­ní, spo­leč­ně pře­ko­ná­me — a pak to zase pořád­ně rozjedeme!

Pro autor­ku mám sla­bost už od její prvo­ti­ny Kos­ti­čas a ani Pře­vor­ství mě nezkla­ma­lo, nao­pak, vyvo­la­lo ve mně explo­ziv­ní nad­še­ní. Saman­tha vytvo­ři­la napros­to doko­na­lý, plas­tic­ký, do detai­lu pro­pra­co­va­ný, nesmír­ně barev­ný a šťav­na­tý svět. Vdech­la život hrdin­kám a hrdi­nům, za kte­rý­mi bys­te šli na kraj svě­ta, skle­nu­la dra­ma­tic­ký oblouk zápa­su se zlem, v němž je vše: od dvor­ských intrik, epic­kých bitev, odva­hy, lás­ky až po mysti­ku a magii. Nejsem žád­ný zele­náč, mám dokon­ce už dospě­lé děti, a přes­to čtu pří­běh, v němž vystu­pu­jí krá­lov­ny a dra­ci, se zata­je­ným dechem poz­dě do noci. Nedo­ká­žu se odtrh­nout a záro­veň se děsím oka­mži­ku, kdy dojdu na posled­ní strán­ku. Vždyc­ky když se setkám s tak kom­plex­ním dílem, říkám si, jak je pro­bo­ha mož­né něco tako­vé­ho vymys­let, udr­žet v hla­vě, udr­žet v jed­no­tě. Žas­nu nad tím a obdi­vu­ju auto­ry, kte­ří to dokážou.

Kdo­ví, tře­ba mě, tře­ba nás všech­ny, kte­ří žije­me v rela­tiv­ně klid­né době a cel­kem v pohod­lí, na těch­to pří­bě­zích o hrdi­nech a vel­kých bitvách pro­ti zlu při­ta­hu­je prá­vě to, že si v duchu říká­me, co by se sta­lo, kdy­bychom se upro­střed tako­vé bitvy sami ocit­li. Jak bychom se zacho­va­li? Spl­ni­li bychom svou povin­nost? Mož­ná že se upro­střed jed­né tako­vé bitvy zne­na­dá­ní nachá­zí­me prá­vě teď, kdy boju­je­me s epi­de­mií koro­na­vi­ru, s ohro­že­ním, kte­ré naše gene­ra­ce dosud nepo­zna­la. Naši­mi hrdi­ny jsou dnes léka­ři a sest­ry, pečo­va­te­lé, ale i pro­da­vač­ky, hasi­či nebo řidi­či dodá­vek doru­čo­va­cích slu­žeb, kte­ří jsou takří­ka­jíc v prv­ní linii a někte­ří z nich bez nad­sáz­ky nasa­zu­jí své živo­ty. A hrdi­nou v zápa­su s cha­o­sem a zma­rem se dnes může stát kaž­dý z nás. Tím, že pomů­že něko­mu ve svém oko­lí, nebo tím, že bude pros­tě dělat svou prá­ci, jak nej­lé­pe dokáže.

Tomáš Rei­chel,
ředi­tel nakla­da­tel­ství Host