„Peter May se mi tri­lo­gií Lewis vryl hlu­bo­ko pod kůži. A nejen mně, její dru­hý díl teď zís­kal cenu Audi­ok­ni­ha roku 2014 v kate­go­rii Nej­lep­ší čet­ba. Pán ohně je jiný pro­ži­tek, je to zase ale Peter May, výbor­ný vypra­věč. Půso­bí v něm exo­ti­ka série i skvě­le fun­gu­jí­cí che­mie mezi pro­s­to­ře­kou ame­ric­kou pato­lož­kou a intro­vert­ním čín­ským komi­sa­řem, kte­ří jsou nuce­ni pát­rat spo­lu, tak­že pří­běh stří­da­vě vyprá­vě­jí – pro­to jsme se roz­hod­li obsa­dit nahráv­ku dvě­ma her­ci. Roz­hod­ně to není posled­ní audi­ok­ni­ha od naše­ho oblí­be­né­ho spi­so­va­te­le,“ uve­dl Mar­tin Pilař z vyda­va­tel­ství OneHotBook.

Čín­ský detek­tiv Li Jen pát­rá spo­lu s ame­ric­kou soud­ní lékař­kou Mar­ga­ret Cam­pbello­vou po vra­ho­vi vyso­ce posta­ve­né­ho věd­ce, jehož oho­ře­lá mrt­vo­la byla nale­ze­na v pekingském par­ku. Té noci, kdy muž zemřel, došlo k dal­ším dvě­ma vraž­dám, kte­ré jsou s jeho smr­tí záhad­ně spo­je­né. Detek­tiv Li cítí, že musí hrát o čas a že mu ten­to­krát jeho čín­ská důklad­nost nebu­de k niče­mu. Nako­nec neo­chot­ně požá­dá o pomoc Mar­ga­ret, kte­rá se na uho­ře­lé obě­ti spe­ci­a­li­zu­je. Mezi obě­ma „kole­gy z donu­ce­ní“ ale od začát­ku panu­je napě­tí: sar­kas­tic­ká pato­lož­ka svým cynis­mem mas­ku­je pro­ži­té trau­ma i nejis­to­tu ohled­ně kul­tur­ních odliš­nos­tí, korekt­ní Li skrý­vá svou cit­li­vost a roz­či­lu­je ho aro­gan­ce cizin­ky nezna­lé míst­ních zvyk­los­tí. Avšak od chví­le, kdy se sejdou při pitvě zavraž­dě­né­ho věd­ce, se jejich osu­dy neod­dě­li­tel­ně pro­po­jí, stej­ně jako vraž­dy, kte­ré vyšetřují.

„Na Mar­ga­ret se mi líbí, že si jako cizin­ka, kte­rá při­jíž­dí do doce­la vyhra­ně­né země, udr­žu­je svůj ame­ric­ký pohled na věc, kvů­li čemuž samo­zřej­mě dochá­zí ke spous­tě stře­tů. A neje­nom s Li Jenem, kte­ré­ho hra­je Mar­tin, ale i s ostat­ní­mi posta­va­mi. Pro­chá­zí růz­ný­mi vlna­mi: těž­ko se jí tam akli­ma­ti­zu­je, ale na dru­hou stra­nu je jí líto, že si o té zemi nezjis­ti­la víc, pro­to­že pak má člo­věk urči­té před­sud­ky a brá­ní se pozná­ní, jaká je sku­teč­ná rea­li­ta. Při­pa­dá mi živá, lehce pro­s­to­ře­ká typu, co na srd­ci, to na jazy­ku a nekal­ku­lu­je s poci­ty ani s myš­len­ka­mi,“ popi­su­je svou hrdin­ku Mar­ga­ret Cam­pbello­vou hereč­ka Jana Plod­ko­vá. Jejím hla­so­vým part­ne­rem byl Mar­tin Myšič­ka, kte­rý se zhos­til role čín­ské­ho komi­sa­ře Li Jena. „Je to sice pan Styd­lín, ale hlav­ně féro­vej chlap, jemuž jde zejmé­na o kari­é­ru, ale poli­cej­ní prá­ci dělá pocti­vě. Li v sobě zosob­ňu­je čín­ské tra­di­ce a hod­no­ty, ale záro­veň se vnitř­ně sta­ví kri­tic­ky k udá­los­tem za vlá­dy Mao Ce-tun­ga. A sice je Číňan, ale také byl na stá­ži v Ame­ri­ce a sna­ží se být ote­vře­ný vůči novým věcem. Z čehož vzni­ká roz­por, pro­to­že se vněj­ším vli­vům záro­veň brá­ní. Musí tudíž pře­kro­čit vlast­ní zábra­ny a díky tomu se v prů­bě­hu pří­bě­hu zají­ma­vě vyví­jí,“ líčí své­ho pro­ta­go­nis­tu herec.

V audi­ok­ni­ze čet­li oba inter­pre­ti nejen pasá­že napsa­né z pohle­du svých postav, ale vel­kou část nahrá­vá­ní strá­vi­li ve stu­diu dohro­ma­dy při spo­leč­ných scé­nách. „Když je to téměř dia­log, že jsme oprav­du u mik­ro­fo­nu spo­lu, je to výho­da, jeli­kož na sebe rea­gu­je­me. Navíc jak jsme dva, tak ani jeden z nás není zapřa­že­ný pořád a vydr­ží­me číst del­ší dobu,“ vysvět­lu­je Mar­tin Myšič­ka. A dodá­vá: „Poslu­chač toho bude vědět víc, než kaž­dá z těch postav sama o sobě. Li Jen má v sobě pnu­tí nebo tou­hu, a záro­veň strach, jak to vní­má dru­há stra­na. Zatím­co poslu­chač se dozví, že Mar­ga­ret je na tom podob­ně, samot­né posta­vy si to vzá­jem­ně ješ­tě neřek­ly.“ Pochva­lo­val si i spo­lu­prá­ci s reži­sé­rem Micha­lem Bure­šem: „Pro mě je nej­cen­něj­ší, že mě tla­čí, abych se byl scho­pen nechat tex­tem inspi­ro­vat. A najed­nou se to v hla­vě pře­pne jinak, než kdy­bych všech­no analyzoval.“
Jana Plod­ko­vá se k čet­bě audi­ok­ni­hy vrá­ti­la po del­ší době, tak­že pro ni režij­ní vede­ní bylo klí­čo­vé. „U mě je to doce­la mimo­řád­ná situ­a­ce, pro­to­že čtu audi­ok­ni­hu po straš­ně dlou­hé době – tře­ba po osmi letech. Reži­sér mě musel zno­vu nau­čit, jak má hlas pra­co­vat s tex­tem. Že to není jenom čte­ní, ale už i ty popi­sy pro­stře­dí a postav, že musí žít, jeli­kož jsou vyprá­vě­né z pozi­ce toho, jak je vidí moje pro­ta­go­nist­ka. Muse­la jsem si zvyk­nout i to, jak se oddě­lu­jí pří­mé řeči, jak se nastu­pu­je na novou strán­ku a na dal­ší nuan­ce, kte­ré by mě samot­nou nena­padly,“ pro­zra­di­la herečka.

Nála­du nahráv­ky umoc­ňu­je původ­ní hudeb­ní dopro­vod, oko­ře­ně­ný ori­en­tál­ní­mi strun­ný­mi nástro­ji i rytmy, kte­ré stří­da­jí dyna­mič­těj­ší thrille­ro­vé pasá­že, v nichž se však rov­něž obje­vu­jí melan­cho­lic­ké tóny.

Audi­ok­ni­ha v režii Micha­la Bure­še vychá­zí jako mp3 ke sta­že­ní pro­střed­nic­tvím digi­tál­ních dis­tri­bucí za 299 Kč, i jako CD mp3 za 329 Kč.

Ukáz­ky z audi­ok­ni­hy si může­te poslech­nout zdezde.

Rozhovor s Janou Plodkovou a Martinem Myšičkou k audioknize Pán ohně

Jak se vám čte audi­ok­ni­ha ve dvou?
JP: Kro­mě dia­lo­gů jsou v audi­ok­ni­ze par­ty, kdy čte­me s Mar­ti­nem svo­je úse­ky kaž­dý zvlášť. Ale více méně spíš pra­cu­je­me spo­leč­ně, pro­to­že někdy samo­stat­né pasá­že nejsou tak dlou­hé a dia­lo­gy se pak rych­le střídají.

MM: Když je to téměř dia­log, že jsme oprav­du u mik­ro­fo­nu spo­lu, je to výho­da, jeli­kož na sebe rea­gu­je­me. Navíc jak jsme dva, tak ani jeden z nás není zapřa­že­ný pořád a vydr­ží­me číst del­ší dobu. Ale když má Jana mezi­tím něko­lik samo­stat­ných strá­nek a já čekám, je pak pro mě hor­ší navá­zat. Když deset minut mlčím, je najed­nou těž­ší promluvit.

Co se vám líbí na vašich posta­vách v Páno­vi ohně?
JP: Na Mar­ga­ret se mi líbí, že si jako cizin­ka, kte­rá při­jíž­dí do doce­la vyhra­ně­né země – jíž Čína je i pro mě – udr­žu­je svůj ame­ric­ký pohled na věc, kvů­li čemuž samo­zřej­mě dochá­zí ke spous­tě stře­tů. A neje­nom s Li Jenem, kte­ré­ho hra­je Mar­tin, ale i s ostat­ní­mi posta­va­mi. Pro­chá­zí růz­ný­mi vlna­mi: těž­ko se jí tam akli­ma­ti­zu­je, ale na dru­hou stra­nu je jí líto, že si o té zemi nezjis­ti­la víc, pro­to­že pak má člo­věk urči­té před­sud­ky a brá­ní se pozná­ní, jaká je sku­teč­ná rea­li­ta. Při­pa­dá mi živá, lehce pro­s­to­ře­ká typu, co na srd­ci, to na jazy­ku a nekal­ku­lu­je s poci­ty ani s myš­len­ka­mi – to se mi líbí.

MM: Li Jen, to je vlastně…

JP: …pan Stydlín!

MM: …pan Styd­lín, ale hlav­ně féro­vej chlap, jemuž jde zejmé­na o kari­é­ru, ale poli­cej­ní prá­ci dělá pocti­vě. Li v sobě zosob­ňu­je čín­ské tra­di­ce a hod­no­ty, ale záro­veň se vnitř­ně sta­ví kri­tic­ky k udá­los­tem za vlá­dy Mao Ce-tun­ga. A sice je Číňan, ale také byl na stá­ži v Ame­ri­ce a sna­ží se být ote­vře­ný vůči novým věcem. Z čehož vzni­ká roz­por, pro­to­že se vněj­ším vli­vům záro­veň brá­ní. Apri­o­ri odmí­tá vztah s Ame­ri­čan­kou, pro­to­že je to Jang-kuej‑c’ a tedy jaký­si cizí ele­ment. Musí tudíž pře­kro­čit vlast­ní zábra­ny a díky tomu se v prů­bě­hu pří­bě­hu zají­ma­vě vyvíjí.

Jak se vám tako­vá pro­mě­na hra­je, když máte k dis­po­zi­ci pou­ze hlas?
MM: Sna­žím se. (smě­je se) Není sice čas na zkou­še­ní či hlub­ší zkou­má­ní, ale je to dob­ře napsa­né a ten text nás vede. Když jsem to četl popr­vé, tak jsem to „sežral i s navi­já­kem“, podru­hé už mám pocit, že víc vidím auto­ro­vi „do kuchy­ně“, jak to má vysta­vě­né. Ale to zas nebu­du prozrazovat…

JP: Tech­nic­ky vza­to se vždyc­ky těší­me, když tam jsou ty jem­něj­ší odstíny…

MM: Důvě­řu­ji reži­sé­ro­vi, že nás drží, a že kdy­bychom byli faleš­ní, tak nás zasta­ví. Text je epič­těj­ší, než když jsem načí­tal tře­ba Mura­ka­mi­ho. Stří­dá se popis děje a dia­lo­gy, kte­ré jsou pře­ce jenom víc kon­fron­tač­ní a tudíž obohacující.

Co vás bavi­lo víc, dia­lo­gy, nebo četba?
JP: Vše­o­bec­ně mě asi bavi­ly víc dia­lo­gy, než čte­ní samo­stat­ných pasá­ží. A dia­lo­gy mě bavi­ly všech­ny: ať už se škád­li­li nebo na sebe byli zlí ane­bo jest­li se zrov­na měli víc rádi. Dojem­né, ale i vtip­né mi při­pa­da­lo to jejich sbli­žo­vá­ní, kdy se vždyc­ky zdá­lo, že už se polí­bí… a zase ne. Tak šli dál, o pár minut poz­dě­ji to zase vypa­da­lo, že něco bude, pak zase nic. To bylo tako­vé roztomilé.

MM: Poslu­chač toho bude vědět víc, než kaž­dá z těch postav sama o sobě. Li Jen má v sobě pnu­tí nebo tou­hu, a záro­veň strach, jak to vní­má dru­há stra­na. Zatím­co poslu­chač se dozví, že Mar­ga­ret je na tom podob­ně, samot­né posta­vy si to vzá­jem­ně ješ­tě neřek­ly. Jinak nemůžu tvr­dit, že bych si něco uží­val víc nebo méně, kaž­dá scé­na má svo­je pro a proti.

Jak jste zvlá­da­li čín­ské výrazy?
MM: Tro­chu se obá­vám, že jest­li to usly­ší někdo, kdo oprav­du umí čín­sky, tak mu asi budou vstá­vat chlu­py po těle. Nevím. Jana to má lep­ší, pro­to­že Mar­ga­ret je Ame­ri­čan­ka, tak­že to nemu­sí vyslo­vo­vat úpl­ně správně…

JP: Pod­le mě o tu přes­nost zas tak nejde, občas­né cizí výra­zy jen dodá­va­jí pří­bě­hu správ­nou atmo­sfé­ru. Zkrát­ka když tam občas zazní něco á la Čína, tak to hez­ky souzní.

MM: Jinak si mys­lím, že prá­vě ta loka­ce – a dozvě­děl jsem se, že Peter May oprav­du nastu­do­val čín­ské reá­lie – je jed­nou z vel­kých před­nos­tí té kni­hy. Uka­zu­je svět, kte­rý obý­vá čtvr­ti­na oby­va­tel Země, ale z naše­ho pohle­du je to dál­ná exo­ti­ka. Takhle dodá „čín­ský thriller“ poslu­cha­či zase jiný roz­měr pozná­ní, než kdy­by se to ode­hrá­va­lo kla­sic­ky v Americe.

Jaká byla spo­lu­prá­ce s reži­sé­rem Micha­lem Burešem?
MM: Michal hlí­dá, abychom neu­je­li někam úpl­ně mimo mísu. Nebo aby to neby­lo prázd­né. Když se mu to pří­pad­ně zdá málo „napl­ně­né“, tak nás upo­zor­ní. Vět­ši­nou také kon­t­ro­lu­je, jest­li tam nejsou šumly a podob­ně. Pro mě je nej­cen­něj­ší, že mě tla­čí, abych se byl scho­pen nechat tex­tem inspi­ro­vat. A najed­nou se to v hla­vě pře­pne jinak, než kdy­bych všech­no analyzoval.

JP: U mě je to doce­la mimo­řád­ná situ­a­ce, pro­to­že čtu audi­ok­ni­hu po straš­ně dlou­hé době – tře­ba po osmi letech. Pro mě je to vlast­ně pre­mi­é­ra. Před­tím jsem děla­la něco malé­ho, ale teď najed­nou celá kni­ha. Tak­že když jsem při­šla popr­vé, neby­la jsem nijak zvlášť při­pra­ve­ná a vlast­ně jsem čeka­la, co se mi řek­ne, že mám dělat. Reži­sér mě musel zno­vu nau­čit, jak má hlas pra­co­vat s tex­tem. Že to není jenom čte­ní, ale už i ty popi­sy pro­stře­dí a postav, že musí žít, jeli­kož jsou vyprá­vě­né z pozi­ce toho, jak je vidí moje pro­ta­go­nist­ka. Muse­la jsem si zvyk­nout i to, jak se oddě­lu­jí pří­mé řeči, jak se nastu­pu­je na novou strán­ku a na dal­ší nuan­ce, kte­ré by mě samot­nou nena­padly. Tak­že se nechá­vám režij­ně vést hod­ně, což mně vyho­vu­je. Nevím, jak to vyho­vu­je Micha­lo­vi Bure­šo­vi, ale je sta­teč­ný, že to se mnou zkusil.

Jak se na čet­bu připravujete?
JP: Na dal­ší nahrá­vá­ní už jsem se pak při­pra­vi­la víc; pod­tr­há­va­la jsem si důra­zy, kte­ré mi uni­ka­jí, nebo různá í a é a jak se to dá pospo­jo­vat. A také roz­dě­lo­vá­ní přímých řečí, pro­to­že někdy je to tak nahuš­tě­né, že kdy­bych si všech­no neo­zna­či­la, tak začnu mlu­vit úpl­ně něko­ho jiného…

MM: Já si pod­tr­há­vám. Na pří­mé řeči mám barev­né tuž­ky, abych optic­ky hned viděl, jest­li to čtu já, nebo Jana. Ale také si dělám poznám­ky. Tře­ba když je slo­ži­těj­ší sou­vě­tí, abych věděl, co se k čemu váže a kde je ten hlav­ní pří­zvuk, nebo kdy to je napo­je­né; jest­li mám hla­sem jít naho­ru, nebo to ukon­čit do teč­ky. Ale už se i sta­lo, že nám to tak šlo, až jsme se dosta­li do mís­ta, kde už jsem to takhle při­pra­ve­né neměl. Samo­zřej­mě jsem to měl před­tím pře­čte­né, ale ne tak roz­par­ce­lo­va­né. A uká­za­lo se, že to taky jde. Ale abych se na to spo­leh­nul a tu pří­pra­vu nedě­lal, to bych si nedovolil.

Co je při čte­ní ve stu­diu – pro neza­svě­ce­né­ho poslu­cha­če mož­ná neče­ka­ně – obtížné?
JP: Občas se sta­ne, že se člo­věk zasek­ne a zacyklí na jed­nom mís­tě a zabo­ha to nejde říct.

MM: Někdy text teče, že celá strán­ka uply­ne v poho­dě. Ale jin­dy tře­ba jen jed­no slo­vo, když má být pře­čte­né ve správ­né emo­ci, tak se záhad­ně spe­če do něčeho…

JP: Je to kon­cen­t­ro­va­ná prá­ce, tak­že i tyhle občas­né výpad­ky musí­me rych­le pře­jít a pokra­čo­vat dál. Tře­ba Mar­tin byl vče­ra ve stu­diu sedm nebo osm hodin a to už je doce­la těž­ké udr­žet pod lam­pič­kou sou­stře­dě­ní. Jed­nak směr očí, ost­rost vidě­ní, hlas a hlav­ně artikulaci.

MM: Pak už to nará­ží na fyzic­ké mož­nos­ti mlu­vi­del a men­tál­ní schop­nos­ti se kon­cen­t­ro­vat. Ale když jsme dva, tak se to jako­by roz­půlí a vydr­ží­me déle. Jinak si mys­lím, že číst osm hodin ani nejde, i když to není v jed­nom kuse.

Vlo­ni jste hrá­li part­ne­ry ve fil­mu Rozkoš, letos zase v audiu. V čem to bylo jiné?
JP: Mně se to vlast­ně vůbec nespojilo…

MM: Já si na to vzpo­mněl, i když je to vždyc­ky něco jiné­ho. Za mik­ro­fo­nem se dá udě­lat ledasco. Tady se spo­lu posta­vy vyspí a my to jenom pře­čte­me. Kdež­to ve fil­mu to musí tělo na tělo něja­kým způ­so­bem existovat.

Při­dej­te se na One­Hot­Book Face­book, abys­te nepro­pás­li sou­tě­že o pozo­ru­hod­né ceny ani novin­ky ze svě­ta audi­ok­nih, lite­ra­tu­ry a čtení!

„May­o­va dechbe­rou­cí záplet­ka dává sílu pří­bě­hu, kte­rý uspo­ko­jí čte­ná­ře jakož­to detek­tiv­ka, roman­tic­ké dob­ro­druž­ství i fas­ci­nu­jí­cí pohled na novou Čínu.“
— Kir­kus Reviews

„Mar­ga­ret Cam­pbello­vá je umně vytvo­ře­ná hrdin­ka, mlu­ví na rovi­nu, je rázná a důvtip­ná; její spo­leč­ník Li Jen před­sta­vu­je veš­ke­rou grá­cii čín­ské kul­tu­ry a je vyba­ven zna­lost­mi o tam­ní spo­leč­nos­ti, kte­ré Mar­ga­ret tolik chybí.“
— David Pitt, Booklist

„Inten­ziv­ní a úchvat­ná ces­ta uli­ce­mi měs­ta, kte­rá záro­veň odha­lu­je vrto­chy čín­ské­ho poli­cej­ní­ho systému.“
— The Good Book Guide

„Vyni­ka­jí­cí román, kte­rý před­čí nadě­je, jež jsme do něj vkládali.“
— Undis­co­ve­red Scotland

„V auto­ro­vě zruč­ně napsa­ném romá­nu, kte­rý by člo­věk zfle­ku nato­čil, se hrdi­no­vé pouš­tě­jí po sto­pách vra­ha význam­né­ho mik­ro­bi­ál­ní­ho gene­ti­ka a uka­zu­jí čte­ná­ři Čínu, jak ji nezná ‒ tře­ba pokud jde o prak­ti­ky pekingské policie.“
— Kate­ři­na Kadle­co­vá, Reflex

Peter May (nar. 1951)

Pochá­zí z Glas­gow, ale žije ve Fran­cii. Původ­ně se živil jako novi­nář a byl úspěš­ným tele­viz­ním scé­náris­tou, v sou­čas­né době se věnu­je psa­ní. Za prv­ní díl tri­lo­gie Lewis, mezi­ná­rod­ní best­seller Ská­la (2009; čes­ky 2013), zís­kal cenu Bar­ry Award za nej­lep­ší detek­tiv­ku roku a řadu dal­ších oce­ně­ní, obdob­ně si vedl také dru­hý díl Muž z ost­ro­va Lewis (2012; čes­ky 2014). Tře­tí kni­ha série nazva­ná Šacho­vé figur­ky (2013, čes­ky 2014) se drže­la 23 týd­nů v žeb­říč­ku brit­ských best­selle­rů a v roce 2012 za ni autor zís­kal Prix Polar Inter­nati­o­nal. Auto­ro­vy kni­hy vydá­vá v češ­ti­ně nakla­da­tel­ství Host, celá tri­lo­gie vyšla rov­něž v podo­bě audi­ok­nih vyprá­vě­ných Jiřím Dvo­řá­kem. Zvu­ko­vé podo­by se dočkal rov­něž prv­ní díl auto­ro­vy šes­ti­díl­né série čín­ských thrille­rů, kte­rá mu vynes­la celo­svě­to­vé reno­mé. Více na www​.peter​may​.info

Martin Myšička (nar. 1970)

Vystu­do­val čino­her­ní herec­tví na praž­ské DAMU a Mate­ma­tic­ko-fyzi­kál­ní fakul­tu v obo­ru sub­nuk­le­ár­ní fyzi­ky. Ješ­tě během stu­dií hrál např. v Národ­ním diva­dle nebo ve Stu­diu Ypsi­lon. V roce 1994 zís­kal Cenu Alfréda Rado­ka jako talent roku za roli Kní­že­te Myški­na v dra­ma­tu Idi­ot. Od roku 1997, kdy zís­kal v Dej­vic­kém diva­dle prv­ní roli v insce­na­ci Uti­šu­jí­cí meto­da, je zde ve stá­lém angaž­má. Jeho režij­ním debu­tem je insce­na­ce hry Joea Penhal­la Kra­ji­na se zbra­ní. Fil­mo­ví a tele­viz­ní divá­ci jej zna­jí např. ze sním­ků Šeptej (1996), Jed­na ruka net­les­ká (2003), Kara­ma­zo­vi (2008), Pro­tek­tor (2009), Občan­ský prů­kaz (2010), Rozkoš (2013), Díra u Hanu­šo­vic (2014) nebo ze seri­á­lů Čtvr­tá hvězda (2014), Vraž­dy v kru­hu (2015) a dalších.

Foto Dej­vic­ké divadlo

Jana Plodková (nar. 1981)

Po dokon­če­ní stu­dií na brněn­ské JAMU zača­la její herec­ká kari­é­ra v diva­dle Polár­ka. Poz­dě­ji se obje­vi­la v Diva­dle Na Fidlo­vač­ce a zakot­vi­la v HaDi­va­dle. Za titul­ní roli v insce­na­ci Rena­ta Kalen­ská byla nomi­no­vá­na na Cenu Saz­ky a Diva­del­ních novin v kate­go­rii nej­lep­ší hereč­ka. Od roku 2014 je člen­kou herec­ké­ho sou­bo­ru Diva­dla na Zábrad­lí. Zahrá­la si také ve fil­mech Vrat­né láhve (2006), Pro­tek­tor (2009), Pol­ski film (2012), Čty­ři slun­ce (2012), Rozkoš (2013) nebo MY2 (2014).

Foto Kiva

zdroj: tis­ko­vá zprá­va a dal­ší mate­ri­á­ly poskyt­nu­té vyda­va­tel­stvím OneHotBook