V tomhle románu je všechno, co jsem na dobrodružných knihách miloval už jako kluk — velrybářské lodě, námořníci pochybných charakterů a těžké morální volby. V některých momentech jsem si připadal, jako bych četl knihu Jacka Londona — syrová příroda a suroví lidé, kteří se s ní utkávají a snaží se najít své lidství, na mě dýchali mrazivým dechem téměř na každé stránce. Špinavá realita jedné z nejtěžších a nejnebezpečnějších prací, kterou si lidé v devatenáctém století mohli zajistit obživu.

Číst Severní vody jen jako dobrodružný příběh plný chladu a krve by však byla škoda. V tomhle mi zase Ian McGuire připomněl mé oblíbence Cormaca McCarthyho a Josepha Conrada. Stejně jako v jejich knihách je i v hloubi Severních vod ukrytý význam, který zrcadlí podstatu člověka v mezní situaci — během boje o přežití, včetně jeho následků — a to, do jaké míry můžeme ovlivnit vlastní osud. Tahle linka se pod drsným a brutálním dějem proplétá jako nějaký spodní proud, nenápadně, ale s o to závažnějším dopadem, který si člověk uvědomí možná opravdu až s poslední větou poslední kapitoly.

Ať už ale budete tuhle knihu vnímat jakýmkoliv způsobem, věřím, že si ji užijete stejně jako já. Možná se vám to, co budete číst, nebude líbit, a třeba se vám udělá dokonce fyzicky špatně. McGuire totiž drásá duši až na dřeň. Ale pak si stejně jako já nejspíš řeknete, že za tu katarzi to stálo. A bude vám líto, že už to je pryč.