Když jsem se poslé­ze pro­bí­ral jeho pra­cov­ní­mi slož­ka­mi, obje­vil jsem i něko­lik autor­ských lite­rár­ních pra­cí men­ší­ho roz­sa­hu. Zau­ja­lo mě zejmé­na líče­ní jed­no­ho pozo­ru­hod­né­ho dne v otco­vě živo­tě, o kte­rém občas mlu­vil, ale netu­šil jsem, že poří­dil i přes­ný záznam oné udá­los­ti. Šlo o bom­bar­do­vá­ní Ost­ra­vy v roce 1944. 

Jed­na z bomb zasáh­la dům jeho strý­ce, kde byl otec — teh­dy mu bylo pat­náct let — na prázd­ni­nách, a jen okol­nost, že jej zrov­na posla­li kou­pit mlé­ko, mu zachrá­ni­la život. Ostat­ní čle­no­vé strý­co­vy rodi­ny v tros­kách domu zahy­nu­li a otec, poté co se vrá­til z mlé­kár­ny, pomá­hal vyta­ho­vat jejich roz­tr­ha­ná těla. O této tra­gic­ké udá­los­ti jsem pocho­pi­tel­ně od otce mno­ho­krát sly­šel, ale tepr­ve po pře­čte­ní jeho zázna­mu jsem si uvě­do­mil, o jaký den šlo. Sta­lo se to 29. srp­na 1944. Jako by mu osud, či co to je tam kde­si v mezi­pro­sto­ru, daro­val ješ­tě dva­a­se­dm­de­sá­ti­le­tý kre­dit dal­ší­ho živo­ta, kte­rý bude splat­ný prá­vě v ten­to kalen­dář­ní den.

No a co tedy tatí­nek udě­lal s tím vel­ko­rysým kre­di­tem osu­du? Vyu­čil se, absol­vo­val večer­ní střed­ní ško­lu, nau­čil se sedm cizích jazy­ků, vystu­do­val ger­ma­nis­ti­ku na vyso­ké ško­le a někdy po pade­sát­ce zís­kal dál­ko­vě i dok­to­rát. Se vzty­če­nou hla­vou a takřka na hra­ni­ci mate­ri­ál­ní nou­ze pro­žil komu­nis­tic­ká léta a po roce 1989 se dožil i úspě­chů — lite­rár­ních, ale tro­chu i finanč­ních, pro­to­že o jeho pře­kla­da­tel­ské služ­by byl najed­nou koneč­ně zájem. Tak­že neú­nav­ně pra­co­val až do svých posled­ních dnů (dožil se takřka přes­ně sedma­osm­de­sá­ti let), vždyť ješ­tě den před jeho smr­tí jsem si s ním o pře­klá­dá­ní zají­ma­vě poví­dal a žádosti o pře­kla­dy cho­di­ly na jeho e‑mail i řadu měsí­ců poté.

Po jeho smr­ti jsem také vytá­hl někte­ré jeho vyda­né kniž­ní pře­kla­dy a zno­vu si je pře­če­tl. Ten­to­krát jsem četl i poznám­ky a vysvět­liv­ky, kte­rý­mi svou prá­ci hus­tě dopro­vo­dil. Pocho­pil jsem při­tom, že ode­šel nejen můj otec, ale záro­veň také hlu­bo­ká stud­ni­ce vědo­mos­tí, poznat­ků, vědo­mí his­to­ric­kých i lite­rár­ních sou­vis­los­tí a vůbec zna­los­tí, kte­ré už mož­ná nikdo nemá a mít nebude.

Dopo­ru­ču­ji všem, aby si zku­si­li opat­řit někte­rý z těch­to výtis­ků — nejsou nijak pře­hna­ně roz­sáh­lé (napří­klad Strin­d­ber­go­vy Mis­trov­ské povíd­ky) — a z nich si pře­čet­li tře­ba jen libo­vol­nou část nebo krát­kou povíd­ku. V těch tex­tech ani autor, ani pře­kla­da­tel oprav­du niko­mu nic neu­leh­ču­jí. Nejsou tu prázd­ná mís­ta či zby­teč­né popi­sy nebo pře­kle­no­va­cí dia­lo­gy. Je to hut­ná romá­no­vá tvor­ba, napsa­ná v době, kdy už exis­to­va­la sluš­ná záso­bár­na lite­rár­ní his­to­rie a vědo­mos­tí, ale byla to i doba, kdy měl člo­věk ješ­tě čas o tom všem sku­teč­ně do hloub­ky pře­mýš­let. Nemys­lím si, že dnes, v době zápla­vy infor­ma­cí, udá­los­tí a mož­nos­tí, se mohou najít tak­to kon­cen­t­ro­va­ní auto­ři a v pod­sta­tě ani tako­ví pře­kla­da­te­lé. Ane­bo jest­li se ješ­tě někde vysky­tu­jí, nevy­dr­ží dlou­ho. Pro­to si jich važ­me a dej­me jim šan­ci, aby tady ješ­tě něco z toho, co v nich je, zanechali. 

Při­pra­vil: Karel Franczyk