Po čtyřech románech jste sáhl k žánru povídky. V čem bylo psaní jiné? A proč právě povídky? Teď k nim sahá, řekl bych, stále více autorů.
První nápad na to zkusit nějaký kratší útvar – úmyslně píšu kratší a nikoliv krátký, protože já vyloženě krátké texty psát neumím – přišel už po mém druhém románu. Modré stíny jsou celkem rozsáhlé a já si chtěl vyzkoušet něco kratšího vlastně proto, abych si odpočinul. Dostal jsem nápad na povídku o tom, jak Marie Výrová vyšetřuje 25 let starou vraždu, jenže ani zde se mi nepodařilo být stručný a vznikl z toho román Ještě není konec. Až po Pěti mrtvých psech jsem se nakonec k té tak dlouho zamýšlené kratší próze dostal. Jako první vznikla povídka Životní dílo akademika Plíška, protože jsem věděl, že pokud je moje hlavní hrdinka fanynkou Boba Dylana, nemohu prostě ignorovat to, že její oblíbený umělec dostal Nobelovu cenu. Takže jsem vymyslel příběh, který se odehrává v den, kdy bylo oznámeno Dylanovo ocenění, a v němž současně tato zpráva netvoří jen kulisu, ale je podstatná pro zápletku. A k této povídce jsem přidal další dva příběhy, už o něco delší. Po čtyřech románech jsem si užíval, že má děj jednodušší strukturu, že píšu přímočařeji, s jasným směřováním k cíli, a současně se neskromně domnívám, že takto napsaný text bude čtenářům připadat napínavý a vzrušující.

Vy sám Boba Dylana posloucháte?
Jak jinak. Máme s Marií Výrovou zcela shodný vkus. Velká Sova preferuje stejná alba jako já a v románech poslouchá přesně to, co jsem poslouchal já v danou chvíli při psaní.

Vyžadovalo psaní kratších textů i větší sebekázeň?
Z části ano. Román nějakou tu odbočku snese, ale v povídkách musím víc dbát na soudržnost. Jsem si vědom toho, že neumím psát stručně a lakonicky (a proto velmi obdivuji minimalistické autory typu Raymonda Carvera). Jednou z důležitých věcí, které jsem se jako autor naučil, bylo škrtat ve prospěch kompaktnosti celku. Všechny ty povídky byly původně výrazně delší, takže jsem musel zmobilizovat veškerou svou sebekázeň a mazat pasáže, o kterých jsem se domníval, že zdržují a nikam nevedou.

Povídku jste napsal i do nedávno vyšlé knihy Krvavý Bronx. Tam texty vybraných českých autorek a autorů vznikaly na základě novinových článků z 19. století. Bylo to pro Vás něčím zvláštní, psát na základě jasně dané předlohy?
Psaní povídky pro Krvavý Bronx byl pro mě vzrušující zážitek, skutečné dobrodružství. Vypravil jsem se do doby a míst, které jsem neznal. Studoval jsem příručky pro rakouské četnictvo, dobové reálie, půjčil jsem si plán Brna druhé poloviny 19. století – a připadal jsem si jako Karel May, který také rozpohybovával své figury jen podle mapy, protože na americkém Západě nikdy nebyl. Takže psaní příběhu o závodčím Bruchovi pro mě bylo jedinečné nikoliv tím, že jsem k povídce obdržel zadání, ale tou výpravou do světa mimo mou autorskou i životní zkušenost.

Jak probíhají přípravy na Vaše „obyčejné“ psaní, z míst, která si vybíráte sám – a ze současnosti?
To se nedá zobecnit, u každé mé knihy na začátku stojí něco jiného. Je to nějaký vlastní zážitek, touha zasadit příběh do konkrétního prostředí, novinová zpráva, snaha zkusit něco nového, nebo potřeba v románu okomentovat nějaký společenský problém. Společné mají snad jen to, že většinou nějaký nápad nosím dlouho v hlavě, než se mi podaří najít pro něj ten správný tvar a příběh. Třeba námět na povídku Nejhorší obavy jsem v různých formách promýšlel asi čtyři roky, než se mi podařilo najít ten správný klíč, jak jej zpracovat.

Píšete i scénáře a vaše předchozí knihy se staly předlohou televizních minisérií Detektivové od Nejsvětější Trojice. Promítá se psaní scénářů nějak i do Vašeho dalšího psaní – představujete si třeba už, jak bude povídka – její reálie, obsazení – vypadat na obrazovce?
Ne, na nic takového při psaní nemyslím. Psaní scénáře je naprosto odlišná zkušenost než psaní prozaického textu. Musíte při tom uvažovat jinak. S velkým zjednodušením mohu říct, že jako dramatik vyprávíte v obrazech; to, na co v románu stačí jedna věta, musíte ve scénáři převést do scény a divákovi ukázat. Osobně se cítím lépe v prozaickém vyprávění, v němž se mohu pohroužit do vědomí postav, zkoumat jejich motivace a minulost. Nicméně spolupráce s Petrem Jarchovským mě mnohému naučila, zejména co se týče práce s rytmem a uvažování o postavách.

Mluvíte o rytmu. Má každá kniha svůj vlastní? A postavy?
Přiznávám se, že k tomu přistupuji ryze intuitivně. Možná to ani jinak nejde. Když mluvím o rytmu, myslím knihu jako celek, střídání vypravěčských perspektiv v jednotlivých kapitolách pro zvýšení dramatičnosti, udržování čtenářů v napětí. Ale domnívám se, že to nemůžu být já, kdo by měl zhodnotit, zdali se mi to povedlo.

Jaké detektivky od jiných autorů máte Vy sám nejradši – a čtete je vůbec? Nebo máte raději jiné žánry?
Asi to mnohé čtenáře překvapí, ale detektivky příliš nečtu. Z žijících autorů systematicky sleduji jen dva – Caru Hunterovou a Jussiho Adler-Olsena. A pak samozřejmě některé české kolegy. Opakovaně se vracím ke Colinu Dexterovi a Raymondu Chandlerovi, ale to nikoliv kvůli zápletkám, ale pro jejich styl a pro potěšení z četby. Jinak primárně čtu nežánrovou literaturu – což by měl dělat každý autor detektivek, jelikož i román o zločinu by měl primárně fungovat jako solidní próza, nejen jako žánrové cvičení.

A neláká Vás opustit někdy svět detektivek i jako autora?
Já mám pocit, že svět detektivek postupně opouštím. Texty, na kterých jsem v uplynulém roce pracoval, jsou už spíš nedetektivní. Příspěvek do antologie Krvavý Bronx není detektivka, loni jsem pro Český rozhlas napsal povídku k výročí Sametové revoluce Večery s básníkem, vysílanou jako četba na pokračování, a ta se zcela obešla bez kriminální zápletky. A ještě předtím jsme s Petrem Jarchovským napsali nový seriál Pozadí událostí, kde sice dojde ke zločinu, ale pátrací linie není dominantní, a výsledkem je takový žánrový mix mezi tragikomedií, příběhem z univerzitního prostředí se satirickými prvky a právě detektivkou. Je to dáno tím, že mě čím dál tím víc baví psát o postavách a obecnějších problémech než o zločinu. Dřív jsem používal detektivní zápletku jako jakýsi „věšák“, na který jsem mohl portréty lidí nebo kritický náhled na nějaké aspekty současného života funkčně „zavěsit“, poslední dobou ale zjišťuji, že se obejdu i bez zločinů.

Ve světě literatury se pohybujete v práci, jste pořád ve světě písmen. Kam se z něj vydáváte nejraději – jak odpočíváte?
Nejraději odpočívám tím, že píšu, nebo přemýšlím o tom, co napíšu. A pak při venčení psa. Jenže při venčení psa nejčastěji přemýšlím o tom, co budu psát. On o tom psal už kdysi Čechov, že lidé, které baví psaní, vlastně ani odpočívat nemůžou, protože sotva něco napíšou, už přemýšlejí, co budou psát dál.

Popravdě říkám, že na tuhle otázku jsem se ptát nechtěl, ale teď jste mi doslova nahrál na smeč: o čem tedy přemýšlíte Vy – a na co se mohou Vaši čtenáři těšit zase příště?
Samozřejmě nezahálím a pracuji na novém románu. Já ovšem o textech, které nejsou hotové, velmi nerad mluvím. Nicméně v duchu své předchozí odpovědi prozradím, že tam nedojde k žádné vraždě ani jinému zločinu. Ovšem příznivci Marie Výrové také nepřijdou zkrátka – v plánu mám ještě jednu knihu, už roky k ní sbírám materiál. Ale to jsou všechno vzdálené projekty. Možná se snad dřív čtenáři promění v diváky a dočkají se onoho nového seriálu. Měl se natáčet letos na jaře, ale pak se vše muselo odložit kvůli koroně na příští rok.