Autor­ských dvo­jic sice v posled­ní době při­bý­vá, ale v čes­kém pro­stře­dí jde stá­le o poměr­ně neob­vyklou věc. Co vás při­ved­lo k tomu, že jste zača­li psát společně?
L: Před­tím jsme psa­li kaž­dý své pří­běhy a poví­da­li jsme si o nich. To byl asi prv­ní krok, ale s nápa­dem napsat spo­lu román při­šel mno­hem poz­dě­ji Marek.
M: Asi to musím vysvět­lit tro­chu obšír­ně­ji. Na střed­ní ško­le jsme kaž­dý roze­psa­li fan­ta­sy série, ze kte­rých jsme oba dokon­či­li prv­ní díl a já nad­to roze­psal dru­hý. Na vyso­ké jsem já svo­ji sérii odlo­žil k ledu, Len­ka se ale roz­hod­la svůj text pře­psat, pro­to­že to, co napí­še­te ve čtr­nác­ti, už může­te v osm­nác­ti vní­mat pros­tě jako lite­rár­ně méně hod­not­né… No a pak se pod­le stej­né logi­ky a se zarpu­ti­los­tí sobě vlast­ní pár let na to pus­ti­la do dal­ší ver­ze. Upřím­ně řeče­no mi to při­šlo jako mrhá­ní při­nejmen­ším ener­gií a časem. Když mě pak napa­dl námět na Ritu­ál, šel jsem za ženou tak nějak auto­ma­tic­ky a zeptal se (nebo ozná­mil?), jest­li ten román napí­še­me spo­lu. Asi za tím bylo i to, že jsem ji chtěl „zba­vit“ toho její­ho nedo­kon­či­tel­né­ho tex­tu. Zpět­ně to hod­no­tím jako jed­no z nej­lep­ších roz­hod­nu­tí, mini­mál­ně pro knihu.

Pří­běh Edry a jejích přá­tel se točí kolem tajem­né­ho Ritu­á­lu. Mys­lí­te si, že tako­vé pře­cho­do­vé ritu­á­ly pro­ží­vá i dneš­ní mlá­dež? A vidí­te ve svém romá­nu i odraz sou­čas­né společnosti?
L: Řek­la bych, že v sou­čas­né spo­leč­nos­ti tako­vý­to jed­no­znač­ný ini­ci­ač­ní prvek nao­pak chy­bí. Jis­tě, dosáh­ne­me plno­le­tos­ti, sklá­dá­me matu­ri­tu, ukon­čí­me ško­lu, pak pří­pad­ně dru­hou, tře­tí a dal­ší, začne­me cho­dit do prá­ce, prav­dě­po­dob­ně se někdy i odstě­hu­je­me od rodi­čů a část z nás vstou­pí do man­žel­ství, ale žád­ný z těch momen­tů z nás sám o sobě neu­dě­lá dospě­lé­ho člo­vě­ka, jen nás posu­ne o malý krů­ček dál. Je to pozvol­ný pře­rod, vlast­ně v posled­ní době čím dál pozvol­něj­ší, mlá­dí se nám pořád pro­dlu­žu­je a není výjim­kou, když se lidé i dáv­no po tři­cít­ce tepr­ve „hle­da­jí“. Půso­bí tady spous­ta fak­to­rů, od kul­tu mlá­dí po takřka neo­me­ze­né mož­nos­ti pozná­vá­ní svě­ta i sebe­re­a­li­za­ce. Otáz­ka samo­zřej­mě je, jest­li tako­vý pře­cho­do­vý ritu­ál vůbec potře­bu­je­me. To je jed­na z věcí, nad kte­rý­mi se v naší kni­ze zamýš­lí­me. Já bych za sebe řek­la, že by to mož­ná neby­lo úpl­ně na ško­du. Ale své­ho vnitř­ní­ho dítě­te bych se taky nechtě­la vzdát.

Argu­ment svo­bod­né vůle tak zazní­vá pro­ti argu­men­tu pořád­ku a kli­du, byť za cenu „zestád­ně­ní“ populace

M: Jed­no z témat, kte­ré se nám dou­fám do kni­hy poda­ři­lo dostat, je pod­le mě „v našem svě­tě“ hod­ně aktu­ál­ní otáz­ka mož­nos­tí a limi­tů vol­by. Edra a její kama­rád­ky význam Ritu­á­lu zpo­čát­ku vůbec nezpo­chyb­ňu­jí, stej­ně jako my vět­ši­no­vě neří­ká­me, že není potře­ba cho­dit do ško­ly či do prá­ce, oblé­kat se na veřej­nos­ti nebo jez­dit vpra­vo. Aniž si to uvě­do­mu­je­me, vní­má­me svět před­de­fi­no­va­ný­mi prizma­ty a toto své pojí­má­ní pova­žu­je­me za „při­ro­ze­né“, či dokon­ce za „dob­ré“. Poklá­dat si otáz­ky, kte­ré by nás při­ved­ly k nahléd­nu­tí těch­to sché­mat, je neje­nom pro­ble­ma­tic­ké, ale pře­kro­če­ní zaži­tých sché­mat může být nebez­peč­né a v extrém­ním pří­pa­dě může vést k cha­o­su ve spo­leč­nos­ti (jen si před­stav­te, co by se sta­lo, kdy­bychom najed­nou všich­ni napří­klad pře­sta­li pla­tit daně?). Argu­ment svo­bod­né vůle tak zazní­vá pro­ti argu­men­tu pořád­ku a kli­du, byť za cenu „zestád­ně­ní“ popu­la­ce. Ten je v kni­ze ješ­tě dopl­něn názo­rem, že lidé o svém osu­du nemo­hou roz­ho­do­vat sami, pro­to­že nema­jí pro „správ­né“ roz­hod­nu­tí dosta­tek zku­še­nos­tí a infor­ma­cí, a měli by jej tedy pře­dat do rukou „kva­li­fi­ko­va­něj­ším“ — což je i v naší spo­leč­nos­ti zce­la běž­ně pou­ží­va­ná (a opráv­ně­ná?) praxe.
Hlav­ním téma­tem a myš­len­kou, kte­rá stá­la na počát­ku celé­ho pří­bě­hu, je nicmé­ně asi uni­ver­zál­ní „pozná­ní“ toho, že lidé se v prů­bě­hu času mění — a ne vždy k lep­ší­mu. Tak mě napadlo, jak by asi vypa­da­la spo­leč­nost, ve kte­ré by byla tako­vá­to změ­na pře­kot­ná a institucializovaná.

Ritu­ál si pod­le mě uži­jí jak mla­dí, tak i dospě­lí čte­ná­ři, ale ofi­ci­ál­ně vychá­zí ve ška­tul­ce young adult fan­ta­sy. Co vás při­ved­lo k tomu­to žán­ru? A sna­ži­li jste se nějak bojo­vat se zaži­tý­mi klišé?
L: Asi je fér říct, že Ritu­ál je vlast­ně tako­vá naše před­sta­va, jak young adult vypa­dá. Chtě­li jsme si už jen kvů­li téma­tu zku­sit napsat pří­běh pro dospí­va­jí­cí, ale o žán­ru jsme toho moc nevě­dě­li a žád­né „typic­ké“ youn­ga­dul­tov­ky jsme do té doby ani nečetli…
M: Vlast­ně jenom Harry­ho Potte­ra, teď jsem někde sly­šel, že je to prý YA…
L: Dohá­ně­li jsme to až během psa­ní a zjis­ti­li jsme, že naše před­sta­vy jsou tro­chu mimo a že Ritu­ál je asi i pro star­ší, tře­ba jako jsme my :-). Pra­cov­ně tomu říká­me „still young adult“. No, a to je asi tro­chu i odpo­věď na ten boj se zaži­tý­mi klišé: ano, bojo­va­li jsme, byť se svý­mi před­sta­va­mi o klišé, jaký­mi­si klišé na dru­hou, roz­hod­ně se nedá mlu­vit o něja­kém uvě­do­mě­lém taže­ní vychá­ze­jí­cím z hlu­bo­kých zna­los­tí pra­vi­del žánru.

Marek pře­klá­dá ze sever­ských jazy­ků, a pokud se neple­tu, i Len­ka má k sever­ským zemím blíz­ko. Ovliv­ni­la vás při psa­ní sever­ská kul­tu­ra a literatura?
M: Já teda jen poupra­vím, že jsem hod­ně pří­le­ži­tost­ný pře­kla­da­tel, mým cílem je tak jed­na kni­ha roč­ně, čímž se v kon­tex­tu ostat­ních pře­kla­da­te­lů řadím spíš do hob­by kate­go­rie. S tím vli­vem je to na dlou­hé poví­dá­ní a něko­lik rovin, ale abych to shr­nul: co se týká pří­bě­hu, tam si pří­mé inspi­ra­ce vědom nejsem, i když někte­ré moti­vy v Ritu­á­lu jsou doce­la typic­ké pro skan­di­náv­ské lite­ra­tu­ry (např. žen­ské hrdin­ky pochá­ze­jí­cí z neú­pl­ných či nějak nefunkč­ních rodin). V kni­ze ale urči­tě sem tam zava­ne sever­ský vítr, byť hlav­ně v cel­ko­vé náladě.
A ješ­tě v jed­né věci mě Sever beze­spo­ru „inspi­ro­val“. Když jsem četl někte­ré fin­ské fan­ta­sy kni­hy, žasl jsem, jak je mož­né, že tam vychá­zí a je úspěš­ná veskr­ze prů­měr­ná lite­ra­tu­ra. To bych zvlá­dl taky! A vztek nad nespra­ve­dl­nos­tí a čirá závist — to jsou tepr­ve motory!
L: Já sever­skou kul­tu­ru vní­mám hlav­ně přes Mar­ka a tak nějak mimo­děk, tak­že tře­ba znám hro­ma­du jmen sever­ských auto­rů jenom pro­to, že na mě kou­ka­jí ze hřbe­tů knih v naší knihov­ně nebo že se o nich Marek doma zmí­nil. Na něja­ký sku­teč­ný vliv by to nesta­či­lo. Na dru­hou stra­nu jsem se na uni­ver­zi­tě tro­chu mota­la kolem sta­ro­se­verš­ti­ny, sever­ské myto­lo­gie a tak podob­ně a jejich sto­py by se v našem svě­tě urči­tě našly.

Přes­to­že je děj Ritu­á­lu uza­vře­ný, zbý­vá spous­ta otá­zek, kte­ré zod­po­vě­ze­ny neby­ly. Tudíž se pří­mo nabí­zí otáz­ka, zda při­pra­vu­je­te pokračování.
L: Prá­vě dopi­su­je­me dru­hý díl a vymyš­le­ný máme i tře­tí, tím by měl celý pří­běh skon­čit. Už jsme se ale do toho svě­ta tak pono­ři­li, že si nemů­že­me pomoct a chr­lí­me hro­ma­du dal­ších věcí, kte­ré na něj nava­zu­jí nebo se jím inspi­ru­jí, samo­zřej­mě ved­lej­ších pří­bě­hů, ale taky obráz­ků, pro­to­že ráda kres­lím, a hud­by, do kte­ré fušu­je­me oba. Díky tomu vznik­la i píseň „Gui­ding Star“, kte­rou jsme dali dohro­ma­dy s pár přá­te­li pří­mo k prv­ní­mu dílu a kte­rá vychá­zí sou­čas­ně s ním.