Petře, nejdřív se tě musím zeptat na jazyk, kterým je kniha napsaná. Pro mě, narozeného v jižních Čechách, je to řeč jako z druhého konce planety. Jak moc je pro tebe důležité psát v nářečí?
Kniha je skutečně psána ze dvou třetin v současném prajzském nářečí. Stále jím mluví poválečná generace v oblasti východního Hlučínska, ve vesnicích v blízkosti Ostravy. Jedná se o periferii ležící nedaleko uhelné hory Landek a bývalého dolu Anselm. Tato řeč je směsicí ostravského slangu a prajzského nářečí — češtiny, němčiny a polštiny. Hrdinové románu, dnešní sedmdesátníci, jsou pravděpodobně poslední lidé, kteří touto řečí hovoří. Na rozdíl od předešlé generace již neovládá němčinu, která byla silnou součástí prajzštiny, mluvil jsem tak v dětství se svou prababičkou, které jsme říkali Oma. Německé výrazy vytvářely specifickou a pro česká nářečí neobvyklou řeč, s nadsázkou řečeno je prajzština v porovnání s místním nářečím jakýsi jazykový ostravský hardcore.

Jazyk románových hrdinů odráží současnou situaci na Prajzské — je ovlivněn blízkým kontaktem s Ostravou a poznamenán modernizací a globalizací. Zachoval jsem rovněž soudobou nesourodost a neortodoxnost řeči. Postavy například použijí slovo v nářečí či slangu a posléze jej svévolně užijí ve spisovné podobě. Jedná se o jakýsi pozůstatek původní řeči. Děti hlavních postav již hovoří spisovnou češtinou.

Prajzská němčina se již vytratila, a to odchodem generace narozené po roce 1910.

Prajzština je i můj rodný jazyk, mluvil jsem tak především v dětství. S odchodem dnešních sedmdesátníků a osmdesátníků pravděpodobně zmizí. Předpokládám, že do deseti, dvaceti let. Prajzská němčina se již vytratila, a to odchodem generace narozené po roce 1910. Měl jsem možnost obě tyto generace zažít jako své rodiče a prarodiče. Snažil jsem se psaný jazyk přiblížit co nejvíce jazyku mluvenému.

Pokud si myslíš, že tohle nářečí zmizí do dvaceti let, co znamená napsat v něm knihu? Pokus o archivaci minulosti? Odkaz budoucím generacím? Nebo, protože jsi rodilý mluvčí, se s tím mizením nemůžeš vyrovnat?
Také i jiná nářečí budou s postupující globalizací pravděpodobně mizet. Nářečí je underground. Vzniká izolací a bývá důsledkem historického odštěpení od národního celku. Používám ho v knize jako umělecký jazyk. Snad zachycuje onu křehkost okraje, periferii regionu, specifický humor i krutou grotesknost. Podtrhává izolovanost kraje. Prajzská je bývalá pruská kolonie, a Prusko už také neexistuje. Její řeč je něco jako ozvěna Západu. Západu v hlubokém slovanském severu, kde již nevládne původní život, jen na zemi leží nepohřbené kosti identity. Nářečí má v příběhu své místo, je projevem oddělení, prostě separace, vždyť příběh pojednává o vraždě předsedkyně separatistické politické strany.

Lanovka nad Landekem vychází devět let po Slezském románu. Vracíš se do prostředí, které důvěrně znáš. A popisuješ jednu z možných verzí budoucnosti Evropy. Jak se jako člověk v dnešní Evropě cítíš?
Jsem rád, že naše země je součástí střední a západní Evropy. Stále více si uvědomuji sílu latinské civilizace i zbytků její klasické kultury i metafyziky. Jakousi elementární západoevropskou jistotu, že lidský život má hodnotu a důstojnost. Rozhodně nejsem euroskeptik, ovšem ani eurokrat. Přikláním se k západní kultuře a k demokracii, i když se mi mnohé nelíbí, třeba radikalizace samotné liberality, mocenské zneužívání politické korektnosti, našlo by se toho víc. Také jisté zjednodušování samotného liberalismu, plakátovost svobody.

Současný západní liberalismus může proto působit paradoxně neliberálně, dokonce až militantně.

Píši o národní, nebo spíš o národovecké problematice, ale národ jako pojem není v západním světě něco samozřejmého. Jako by jeho definice patřila někam do devatenáctého století, dokonce i poměrně moderní pojetí národa jako občanské společnosti je dnes v ohrožení kvůli globalizaci. V Evropské unii se národy mění v jakési národní skupiny a dochází k postupnému poevropšťování národních principů jednotlivých zemí. Národní emoce, kvůli kterým se ještě před nedávnem bojovalo, jsou relativizovány a lidé jsou nuceni na ně pohlížet co nejliberálněji. Cítím, že se tato emoční problematika, tento emoční tlak možná podceňuje a nebezpečně bagatelizuje. Současný západní liberalismus může proto působit paradoxně neliberálně, dokonce až militantně. Možná proto existuje tolik populistických a oportunistických stran a hnutí. Přitom máme k dispozici detailní filozofické analýzy, připomněl bych třeba jen čítankový Berlinův esej „Dva pojmy svobody“, ve kterém známý filozof dělí svobodu nejen na pozitivní, ale také na negativní. Ano, existuje i negativní svoboda. Nebojme se o ní mluvit, protože strach nám vezme ono bezpečí, emoční oporu a důvěru v archetypální principy, mezi které jistě patří i národovectví, ať si o něm myslíme cokoli.

A jak tedy bude vypadat Evropa v budoucnu?
Jak bude vypadat případná podoba sjednocené Evropy, nikdo neví. Fenomén strukturované evropské jednoty je ovšem problematický už historicky. Není asi snadné ji sjednotit. Evropa je stará dáma, je na to možná příliš křehká. Chce mít svůj klid, možná jako mí staří hrdinové Johan s Trudou. Možná ji sjednocuje i onen tichý periferní klid, paradoxně ta dojemná starost o své nejbližší okolí. Doslova o pár metrů pod svýma nohama. Evropě není snadné porozumět, je příliš zkušená a na její moudrost a intimitu jsou všichni mocnáři krátcí. Už Napoleon chtěl federaci, a jak to dopadlo. Snad se to tentokrát zas nějak nezvrhne.

Před Slezským románem jsi vydal tři básnické sbírky, teď ti ale vychází další próza. Jak dlouho jsi ji psal a jak tě napadlo zkusit se zabývat budoucností svého regionu — a ještě dát knize detektivní nádech?
Psal jsem ji dlouho. Inspiroval mě vzdáleně děsivý příběh z opolské oblasti z roku 2014 — zavraždění Dietera Przewdzinga, starosty města Zdzieszowice. Byl zabit podobným způsobem jako má hrdinka. Pokud vím, vražda nebyla vyjasněna. Przewdzing se politicky zabýval myšlenkou na vytvoření ekonomické autonomie v polském Slezsku a byl mediálně známou osobností. Můj příběh je samozřejmě fikce. Jednou z hrdinek knihy je zavražděná politička, mladá žena, předsedkyně separatistické strany Liga Slezska. Je to provokativní, to uznávám. Tento typ beletrie prostě bývá provokativní.

Přesto se jedná především o komorní příběh s kriminálním pozadím. Vrah je prozrazen až na úplném konci knihy. Je to trochu i brutální groteska ve stylu McCarthyho knížky Tahle země není pro starý. A i když se téma bujně rozvíjí různými směry, příběh je sevřený a jednoduchý, řekl bych, že je téměř novelisticky elementární, pokud by neměl dvě roviny, což novely nemívají. Johan Kott je mým rybářem ze slavné novely Stařec a moře. Jen místo moře má malý rybníček, ve kterém loví lahváče piva.

Periferie může být důležitější než centrum.

Vloni jsem byl na pražském knižním veletrhu na besedě s Alejandrem Jodorowským, devadesátiletým spisovatelem a mystikem. Když se ho ptali, jak se cítí, zda je Chilan, či Jihoameričan, tak odpověděl, že již nemá zemi, že jeho země je plocha jeho dvou bot. Ano, nic vlastně nemáme, jen takto malou plochu, atom země, to je také odkazem mé knihy, že to malé může být větší než to největší. Periferie může být důležitější než centrum. Lokální mocnější než to globální a zapadlý mikroregion víc než velmoc. Bytostnost víc než moc.

V románu se tedy zabýváš identitou Slezska?
Lidé již o svou identitu nemají dostatečný zájem. Stačí jim, řečeno se slévačem Johanem Kottem, mít své malé místo a nevnímat ho v širším kontextu. Johan si nechá zničit své důchodové ústraní stavbou lanovky a ještě mu tuto lanovku staví dcera Maruška a téměř jeho syn Hannes. O lanové dráze se opravdu v Ostravě uvažuje a já jsem ji nechal v románu skutečně postavit. V mém příběhu vede z Dolních Vítkovic na prajzský Landek, na místo, kde bydlí mí hrdinové.

Píši vlastně o útlaku, který na Prajzské vždy byl, o násilí, které dnes nabírá skrytou podobu a bere lidem poslední zbytky identity. Tak jako kdysi původním pruským kmenům. Ty se však nechaly raději vyvraždit. Poslední Prajzáci ovšem žijí ve své zemi jako celkem milí duchové. Chápu, že je to bizarní, ale v genetické paměti má tuto informaci uloženou každý slezský Němec. Němec v severoslovanském prostředí, o kterého neměl nikdo nikdy zájem, ani Němci z Německa ne. Již Bismark se za polské a české Němce styděl, říkal jim Hotentotenvolk.

Protipólem je druhá rovina příběhu a vnímání regionální tematiky na polské straně. Boj o území je archetypální téma. Knihu jsem nemohl dlouho dopsat právě kvůli této rovině. Trpěl jsem výčitkami, zda nepoškozuji Poláky. Je to choulostivé téma již z podstaty problému. Polští slezští Němci se k sobě a ke své identitě chovají srdnatěji než čeští slezští Němci. Prajzáci na Hlučínsku se ani při sčítání lidu v dostatečném počtu nepřihlásili k německé národnosti, přitom máme všichni německé pasy. Má to i praktický dopad, na Prajzské vlastně kvůli tomu žádná německá menšina neexistuje (EU počítá menšinu od 10 % obyvatelstva v daném regionu), a není proto podporována. Lidé žijící v Polsku jsou jiní, vzpomeňme na Solidaritu, která se postavila proti komunistické totalitě mnohem dřív než ostatní země východního bloku.

Lanovkou nad Landekem uzavírám své literární téma, kterému jsem se věnoval patnáct let, napřed v básních Pruské balady / Preussische Balladen, pak ve Slezském románu a nyní v Lanovce nad Landekem, která je zaměřena výhradně na současnost a blízkou budoucnost.

Pořád odbíháme od té poezie. Vracíš se k ní nějak? Nebo už jsi z ní „vyrostl“?
Jsem dál nenapravitelně básník. Poezii si pěstuji stále a vystupuji na nejrůznějších čteních se svou loutnou, jen publikuji sporadicky. Hned zkraje roku 2021 vyjde po delší době má dlouho připravovaná nová sbírka Borderline Frau. Celkem složitý koncept, obsahující překlady jednotlivých básní do různých jazyků. Možná vyjde i v předstihu ukrajinsky ve lvovském nakladatelství. Ukázka několika básní vyšla v Tvaru 7/2019. Pravděpodobně jsem u nás poprvé vložil do básnické sbírky CD disk. Teď bych rád do knihy vsunul gramofonový singl, opět s několika zhudebněnými básněmi, podobně jako v předcházejících sbírkách. Sbírka by měla pomyslně navazovat na edici Klubu přátel poezie, kterou kdysi vydával Československý spisovatel. Také obsahovala malou gramofonovou desku se záznamem recitace básníka. Po tom jsem vždy toužil, navázat na tuto edici.