Už při prvotním zvažování českého vydání padlo, že tato knížka patří mezi to nejzajímavější, co současná německá literární scéna nabízí. V čem tkví její největší kvality?
TJ: Nino Haratischwiliová napsala zábavný a napínavý román zasazený do dějin celého dvacátého století, který opřela o poctivé, rozsáhlé rešerše. Díky svěžímu jazyku, věrohodně vykresleným postavám a spoustě poutavých osudů zůstává kniha i přes odvážný rozsah a množství historických pasáží čtenářsky přístupná. Autorce se podařilo vše skvěle propojit a načasovat — životy postav jsou s dějinnými událostmi dovedně propletené, díky čemuž si román udržuje napětí až do poslední stránky. Vzniká barvitá sága plná milostných vzplanutí, silných emocí a dramatických příběhů, to vše v kulisách divoké kavkazské přírody i různých evropských metropolí (včetně Prahy), provoněné kořením a čokoládou. Jako celek to skvěle funguje.

MŠ: Velká síla této knihy tkví v její odvaze a originalitě. Dlouhé, mnohogenerační ságy se dnes už nepíšou. A zvlášť ne takové, které jsou zasazeny do neznámého prostředí — jistá exotičnost může někoho (zejména původní, německé čtenáře) přitahovat, ale leckoho naopak odradit. Z románu je zcela zřetelně poznat, že ho autorka nepsala s ohledem na to, co si žádá trh, co má šanci uspět, ale že si šla neochvějně, až vášnivě za svým — a zrodil se bestseller. Dnes už celosvětový úspěch Osmého života dokazuje, že čtenáři stále stojí o velké příběhy, a to je dobře.

Dlouhé, mnohogenerační ságy se dnes už nepíšou.

Román Nino Haratischwiliové si aktuálně získal i porotce Mezinárodní Bookerovy ceny. Co je pro vás osobně jeho nejsilnějším poselstvím?
MŠ: Nejspíš to, že má cenu bojovat s osudem, se životem, třebaže se to zdá nesmyslné, třebaže „slova neznamenají vždycky slib, hudba nemůže člověka zachránit, vlastní schopnosti nevedou pokaždé k předurčenému cíli a za lásku se někdy jenom přestrojí cosi mnohem horšího“.

TJ: Kniha je podle mě velmi cenná v tom, že přibližuje dějiny dvacátého století z pohledu Gruzínců a Sovětského svazu. Sama autorka uvádí, že tato východní perspektiva je v Německu poměrně neznámá, a tímto dílem na ni proto chtěla upozornit. Myslím, že i českého čtenáře může leccos překvapit. O dění na Kavkaze se dočteme málokdy, tento román tak poskytuje pro nás unikátní vhled do století dějin v Gruzii, ale seznámíme se i se životem gruzínské společnosti, zavítáme na večírky místní smetánky, nahlédneme Gruzíncům do obýváků, ložnic a kuchyní… Zkrátka objevíme nový svět.

V Osmém životě (pro Brilku) sledujeme osudy mnoha postav v různých časech. Jak náročné bylo udržet si přehled?
MŠ: Kupodivu to vůbec těžké nebylo. Nino Haratischwiliová stvořila postavy z masa a kostí, přesvědčivé, životné, člověk měl brzy pocit, že je zná osobně, takže i když nějaká postava načas zmizela a pak se zase objevila, nikterak to nevadilo.

TJ: Souhlasím. Postavy jsou navíc do děje uváděné postupně a promyšleně, takže i přes jejich velké množství román drží pohromadě a nevzniká v něm zmatek. Pro účely redakce jsem si ale pro jistotu udělala rodokmen doplněný i o milenecké vztahy. Ten se s postupem děje začal zamotávat a nakonec z toho byl slušný spletenec.

Co bylo na překladu krom rozsahu nejtěžší?
MŠ: Složité (ale zároveň ohromně zajímavé) to bylo s gruzínskými reáliemi, názvy typických pokrmů a nápojů, místními názvy, narážkami na události z gruzínské historie… Autorka čtenářům v tomto ohledu nic neulehčuje, nepoužívá vnitřní vysvětlivky a ne všechno se dalo dohledat, takže byly nutné konzultace s odborníky a v několika případech i se samotnou Nino Haratischwiliovou. A dále dohledávání řady citátů uvozujících jednotlivé kapitoly, čehož se skvěle zhostila Tereza.

TJ: Spousta těch citátů jsou navíc básně ruských klasiků a básnický překlad je, jak známo, spíše interpretace, která se od originálu často dost liší. Abych se tedy od citovaného německého překladu dostala k překladu českému, musela jsem oprášit gymnaziální znalosti ruštiny a nejprve si dohledat ruské originály, které jsou naštěstí vesměs online. V Národní knihovně jsem si pak objednávala dost nevšední kombinace knih — ke sbírkám Jesenina či Achmatovové jsem přidala spisy Trockého a Mao Ce-tunga, k tomu Goebbelsovy deníky, budovatelské písně, gruzínský epos z dvanáctého století… Zbylé ruské verše nám pak pro tuto knihu přeložil Petr Borkovec.

Co byste řekly čtenářům, kteří by se nechali odradit délkou, přece jen je to osmisetstránková sága?
TJ: Uvedla bych svou vlastní čtenářskou zkušenost. Knihu jsem totiž nejprve četla v němčině jako čtenář, abych na ni napsala pro Host posudek. Navzdory mimořádnému rozsahu jsem se však ani na chvíli nenudila, v románu se totiž pořád něco děje a je plný velice silných příběhů.
MŠ: Připadá mi, že jakmile se člověk začte, přestane tu délku vnímat. Naopak, možná si bude nakonec přát, aby kniha ještě neskončila. Nino Haratischwiliová je totiž skvělá vypravěčka a napsala výjimečnou ságu z prostředí, jež je nám trochu povědomé, ale zároveň má nádech exotiky, s plnokrevnými postavami, z nich některé si čtenář zamiluje a jiné bude nejspíš nenávidět, ale nikdy, nikdy ho nebudou nudit.

Ovládly jste při práci na této knize chuť na čokoládu a kakao?
TJ: Ano — a to mi připomíná, že jsem ještě neochutnala vychvalovanou horkou čokoládu z nové dejvické čokoládovny, kterou otevřeli zrovna v době, kdy jsem Osmý život redigovala. Při čtení o všech těch katastrofách spojených s pitím čokolády jsem na ni tenkrát moc chuť neměla.
MŠ: Já jsem se ovládla, přemýšlela jsem ale o tom, zda bych se dokázala kouzlu Stasiiny horké čokolády vzepřít, kdybych věděla, jaká cena se za ni platí… Dostala jsem však obrovskou chuť rozjet se do Gruzie!

Michaela Škultéty je česká překladatelka z němčiny. Zaměřuje se na současnou německojazyčnou literaturu a na beletrii pro děti a mládež.
Je nositelkou Čestné listiny IBBY 2014 za Českou republiku v kategorii překladatelů a laureátkou Zlaté stuhy za knihy pro děti a mládež. Dlouhodobě spolupracuje s Goethe-Institutem v Praze a s Pražským literárním domem autorů německého jazyka. Do češtiny přeložila například román Timura Vermese Už je tady zas, román Benedicta Wellse Na konci samoty nebo deník Margarete Schellové z internačního tábora Deník z Prahy 1945—1946. V roce 2019 vydala vlastní knihu Život a jiné nesrovnalosti.

Tereza Jůzová vystudovala sociologii a německou translatologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, během studia absolvovala roční studijní pobyt na Ludvíkově—Maxmiliánově univerzitě v Mnichově. Žije v Praze, pracuje jako překladatelka z němčiny a externí redaktorka nakladatelství Host, věnuje se také titulkování filmů.