Autorčina návštěva v České republice

Stře­da 11. květ­na — Brno
10.50
Čím se liší his­to­ric­ká paměť od his­to­ric­ké­ho svědomí
Autor­ské čte­ní, dis­ku­se a autogramiáda
Filo­zo­fic­ká fakul­ta Masa­ry­ko­vy uni­ver­zi­ty, Arne Nová­ka 1, Brno (budo­va A, míst­nost A31, 3. poschodí)

Sobo­ta 14. květ­na – Veletrh Svět knihy 
15.00 – 15.50
Autor­ské čte­ní a diskuse
Mode­ru­je Jakub Konečný
Čte­nář­ský sál (levé křídlo)

16.00 – 17.00
Autogramiáda
Stá­nek Rus­ké­ho stře­dis­ka vědy a kul­tu­ry v Pra­ze – P 407

Anotace

V jed­nom z typic­kých lenin­grad­ských komu­nál­ních bytů spo­leč­ně žijí tři osa­mě­lé sta­ře­ny. Osud sve­dl Gli­ke­rii, Ari­a­d­nu a Jevdo­kii dohro­ma­dy i přes­to, že kaž­dá z nich pochá­zí ze zce­la jiné­ho pro­stře­dí. Jejich život se zásad­ně změ­ní ve chví­li, kdy je do uvol­ně­né­ho poko­je v bytě při­dě­le­na svo­bod­ná mat­ka, děl­ni­ce Anto­ní­na, se svou malou dcer­kou. Sta­ře­ny se hol­čič­ky ujmou a spo­leč­ně ji vycho­vá­va­jí. Mimo­děk — pro­střed­nic­tvím roz­ho­vo­rů mezi sebou — ji sezna­mu­jí s ději­na­mi své země tak, jak je samy zaži­ly: revo­lu­ce, prv­ní dny Sovět­ské­ho sva­zu, lenin­grad­ská blo­ká­da a hla­do­mor za dru­hé svě­to­vé vál­ky… Hol­čič­ka se s nimi doro­zu­mí­vá pomo­cí obráz­ků, pro­to­že je němá. Kdy­by její posti­že­ní odha­li­ly úřa­dy, posla­ly by ji do ústa­vu. Když Anto­ní­na váž­ně one­moc­ní, babič­kám hro­zí, že milo­va­né děv­čát­ko ztratí…

Oce­ňo­va­ný román význam­né rus­ké pro­za­ič­ky o živo­tě prostých žen v suro­vé a nesmy­sl­né době.

Kni­ha zís­ka­la nej­pres­tiž­něj­ší rus­ké lite­rár­ní oce­ně­ní Rus­ký Boo­ker za nej­lep­ší román v ruš­ti­ně a byla nomi­no­vá­na na stře­do­ev­rop­skou cenu Angelus.

Zahraniční vydání knihy Čas žen

Bul­har­sko / Mille­ni­um, 2011
Čes­ká repub­li­ka / Host, 2016
Čína / Yilin, 2014
Fran­cie / Noir sur Blanc, 2014
Itá­lie / Mon­da­do­ri, 2011
Němec­ko / dtv 2012, 2014
Pol­sko / Czar­ne, 2013
Špa­něl­sko / Ran­dom Hou­se Mon­da­do­ri (Debol­sillo), 2011
Vel­ká Bri­tá­nie a USA / Gla­go­slav, 2012

Pro­da­ná práva
Dán­sko / Tur­bi­ne, Maďar­sko / Geo­pen, Make­do­nie / Ars Lami­na, Srb­sko / Vrac

Divadelní adaptace

Vel­ké dra­ma­tic­ké diva­dlo G. A. Tovsto­no­go­va v Pet­ro­hra­dě (reži­sér Gen­na­dij Trostjaneckij)
diva­dlo Sovre­men­nik v Mosk­vě (reži­sér Jegor Peregudov)
Stát­ní čino­her­ní diva­dlo Omsk (reži­sér Alek­sej Kriklivyj)
Puški­no­vo mag­ni­to­gor­ské čino­her­ní diva­dlo (reži­sér Alek­sej Botjakov)

O autorce

Jele­na Čižo­vo­vá je význam­ná sou­čas­ná rus­ká pro­za­ič­ka a ředi­tel­ka pet­ro­hrad­ské­ho PEN klu­bu. Naro­di­la se v roce 1957 v Lenin­gra­du a je autor­kou sed­mi romá­nů. Vystu­do­va­la Lenin­grad­skou finanč­ně-eko­no­mic­kou vyso­kou ško­lu a zís­ka­la titul kan­di­dát eko­no­mic­kých věd. Na vyso­ké ško­le před­ná­še­la říze­ní pod­ni­ku, poté dlou­há léta uči­la sou­kro­mě ang­lič­ti­nu. V deva­de­sá­tých letech zača­la pod­ni­kat. V letech 1998 — 2008 byla vedou­cí redak­tor­kou časo­pi­su Celo­svě­to­vé slo­vo, zamě­ře­né­ho na kul­tur­ní vzta­hy Rus­ka a evrop­ských zemí. Pub­li­ku­je mimo jiné ese­je, např. v časo­pi­sech Otáz­ky lite­ra­tu­ry či Hvězda. Je vda­ná a má dvě děti.

Ocenění knih

Román Malí Zacheso­vé (Крошки Цахес) zís­kal cenu Sever­ní Pal­my­ra (2001) a lite­rár­ní cenu lite­rár­ně-spo­le­čen­ské­ho časo­pi­su Hvězda v kate­go­rii nej­lep­ší debut (2001). Do užší nomi­na­ce na cenu Rus­ký Boo­ker se dosta­ly romá­ny Kláš­ter (Лавра) z roku 2003 a Míšen­ka (Полукровка) z roku 2005, popr­vé vydán časo­pi­sec­ky pod názvem Zlo­čin­ka (Преступница). Za román Čas žen (Время женщин) z roku 2009 zís­ka­la autor­ka nej­pres­tiž­něj­ší rus­ké lite­rár­ní oce­ně­ní Rus­ký Boo­ker za nej­lep­ší román v ruš­ti­ně a byla nomi­no­vá­na na stře­do­ev­rop­skou cenu Angelus.

Dílo

Jele­na Čižo­vo­vá psa­la nej­pr­ve bás­ně. Jako pro­za­ič­ka debu­to­va­la v roce 2000 romá­nem Malí Zacheso­vé, kte­rý ihned upou­tal pozor­nost kri­ti­ky. V romá­nu poja­tém jako série škol­ních his­to­rek si autor­ka mimo jiné kla­de otáz­ku, nako­lik může tak­zva­ná vyso­ká kul­tu­ra for­mo­vat svo­bod­nou osobnost.

V roce 2002 vychá­zí časo­pi­sec­ky román Kláš­ter, kte­rý byl kri­ti­kou při­jat nejed­no­znač­ně. Děj romá­nu se ode­hrá­vá v sedm­de­sá­tých letech, kdy se mno­zí domní­va­li, že rus­ká pra­voslav­ná cír­kev, pro­ná­sle­do­va­ná sovět­skou mocí, může sama o sobě vyvá­žit hříš­ný a bezbož­ný život.

V roce 2005 vyšla pro časo­pis upra­ve­ná ver­ze romá­nu Zlo­čin­ka, ve kte­rém se Čižo­vo­vá věnu­je rus­ko-židov­ským vzta­hům a obec­ně národ­nost­ní otáz­ce v SSSR. Hrdin­ka Zlo­čin­ky se chys­tá zakro­čit pro­ti zlo­čin­ným prak­ti­kám stá­tu-levi­a­ta­nu a je roz­hod­nu­ta pou­žít jeho zbra­ně — nemo­rál­ní, ale účin­né metody.

V roce 2007 otis­ku­je časo­pis Hvězda román Orest a syn, kte­rý pojed­ná­vá o tom, že sovět­ská civi­li­za­ce je už od své­ho vzni­ku odsou­ze­na k záni­ku, pro­to­že pod­le autor­ky odmí­tá navá­zat na kul­tur­ní a duchov­ní tra­di­ce úspěš­ných vel­kých civilizací.

Román Čas žen vyšel v roce 2009 a v tvor­bě Čižo­vo­vé zjev­ně vybo­ču­je. Hlav­ní­mi hrdi­ny jsou „oby­čej­ní lidé“, kte­ří neza­ne­cha­li žád­né písem­né dokla­dy o svém těž­kém, čas­to tra­gic­kém živo­tě. V malém dítě­ti nachá­ze­jí osa­mě­lé sta­ře­ny svůj posled­ní život­ní úkol — vycho­vat je a vzdě­lat. Lid­ská exis­ten­ce je v romá­nu zachy­ce­na ve dvo­jím pro­sto­ru: tady — kde panu­je strach, bez­vě­do­mí a totál­ní němo­ta, a tam — kde všech­no musí být jinak, kde nee­xis­tu­je ani strach, ani tíha polo­žeb­rác­ké­ho způ­so­bu živo­ta, ani nárok nelid­ské­ho stá­tu na život a duši svých občanů. 

V roce 2012 Čižo­vo­vá vydá­vá román Tera­ko­to­vá sta­ře­na, v němž zpra­co­vá­vá osob­ní zku­še­nos­ti pod­ni­ká­ní v deva­de­sá­tých letech. Hlav­ní hrdin­ka se po dva­ce­ti letech úspěš­né­ho pod­ni­ká­ní sama sebe ptá, kým tedy Rus­ko oprav­du je: vítě­zem, nebo pora­že­ným? Jak se sta­lo, že země, kte­rá měla v deva­de­sá­tých letech mož­nost odpou­tat se od sovět­ské minu­los­ti, tuto šan­ci nevyužila?

V roce 2014 vyšel román Pla­ne­ta hři­bů, ve kte­rém autor­ka dále roz­ví­jí téma zpra­co­va­né v před­cho­zí kni­ze. Je to kata­stro­fic­ký román, meta­fo­ric­ký por­trét sou­čas­né­ho Rus­ka. Autor­ka v něm vykres­lu­je rus­kou spo­leč­nost, v níž kaž­dá dal­ší gene­ra­ce vyrůs­tá z pod­hou­bí svých před­ků, je závis­lá na jejich osu­dech a nedo­ká­že žít vlast­ním životem.

Více o knize Čas žen

Spisovatelka vyzývá Rusko, aby se zabývalo svou bolestnou minulostí

Není to tak dáv­no, co se Jele­na Čižo­vo­vá nakrát­ko při­po­ji­la k pří­sluš­ní­kům rus­ké střed­ní tří­dy, kte­ří pra­vi­del­ně trá­ví zimy v roz­leh­lých hote­lo­vých kom­plexech ve slun­ném Egyp­tě. Se svou pří­tel­ky­ní, kte­rá rov­něž vyrost­la v Pet­ro­hra­du, se při­da­ly k zástu­pu lidí prou­dí­cích do jídel­ny o roz­mě­rech vel­koskla­du, kde sto­ly pře­té­ka­ly čer­s­tvě upe­če­ným masem a pečivem.

A teh­dy něco pro­šlo kolem jako stín. Pří­tel­ky­ně Jele­ny byla nato­lik zne­po­ko­je­ná, že obě ženy muse­ly na chví­li ustou­pit stra­nou. Jele­na se své pří­tel­ky­ně pta­la, co se děje, ale otáz­ka byla zby­teč­ná. Pří­buz­ní obou žen zaži­li za dru­hé svě­to­vé vál­ky hla­do­mor během 872 dní trva­jí­cí blo­ká­dy Lenin­gra­du, dneš­ní­ho Pet­ro­hra­du. Teh­dy armád­ní tech­ni­ci odpá­li­li výbuš­ni­ny na bitev­ních polích a mrt­vo­ly háze­li do kráterů.

Domá­cí prá­ce pře­ru­šo­va­né vzpo­mín­ka­mi na poli­tic­ké čist­ky a hladomor

Čižo­vo­vá měla na chví­li pocit, jako kdy­by ty hro­ma­dy jíd­la sle­do­va­la oči­ma svých pří­buz­ných umí­ra­jí­cích hla­dy. Sama se naro­di­la v roce 1957 a zna­la ofi­ci­ál­ní ver­zi lenin­grad­ské­ho oble­že­ní ze sovět­ských učeb­nic, v nichž byla udá­lost zob­ra­zo­vá­na jako tri­um­fál­ní vítěz­ství SSSR. Prav­du zača­la pozná­vat, až když taj­ně poslou­cha­la svou mat­ku a babič­ku, jak si poti­chu poví­da­ly nad šál­ky čaje. Obě ženy ztra­ti­ly při oble­že­ní vět­ši­nu své rodiny.

Tyto zlom­ky roz­ho­vo­rů jsou jádrem romá­nu Čas žen. Čižo­vo­vá vyprá­ví pří­běh tří star­ších žen vycho­vá­va­jí­cích v raných šede­sá­tých letech ve spo­leč­ném bytě šes­ti­le­tou hol­čič­ku. Kaž­do­den­ní povin­nos­ti jako mytí nádo­bí a pra­ní pře­ru­šu­jí vzpo­mín­ky na čist­ky a hladomor.

Pro vět­ši­nu spo­leč­nos­ti není rus­ká his­to­rie zají­ma­vá, říká Čižovová

Je to zemi­tý a upřím­ně emo­ci­o­nál­ní román, kte­rý vná­ší na lite­rár­ní scé­nu, kte­ré dlou­ho domi­no­va­la post­mo­der­na, odliš­ná téma­ta. Čižo­vo­vá dou­fá, že ruš­tí uměl­ci jsou dnes koneč­ně při­pra­ve­ni zabý­vat se sovět­skou minu­los­tí s její­mi kla­dy i zápo­ry. Když byl u moci Brež­něv, lidé odvra­ce­li zrak od minu­los­ti ze stra­chu. Za Puti­na, tvr­dí Čižo­vo­vá, byly oba­vy nahra­ze­ny lhos­tej­nos­tí. „Pro vět­ši­nu spo­leč­nos­ti to jed­no­du­še není zají­ma­vé,“ říká osma­pa­de­sá­ti­le­tá Čižo­vo­vá, kte­rá kou­ří a mlu­ví s kaden­cí kulo­me­tu. „Lidé nema­jí pocit, že his­to­rie pokra­ču­je. Zdá se jim, že jsme v roce 1990 pros­tě zača­li zno­vu. Jako bychom se všich­ni naro­di­li tepr­ve tehdy.“

Ale Pet­ro­hrad je měs­to, kde je obtíž­né popřít his­to­rii. Autor­či­na mat­ka při­hlí­že­la, jak její dva brat­ři umí­ra­li hla­dem, zatím­co pře­kup­ní­ci pro­dá­va­li chle­ba za hrs­ti zla­tých šper­ků. Autor­čin otec byl při­nu­cen vstou­pit do odlou­če­ných jed­no­tek bojov­ní­ků, kte­ří byli poslá­ni pro­ti němec­kým tan­kům v pěti­člen­ných sku­pin­kách, vyzbro­je­ni pou­ze jed­nou puš­kou. Ani jeden z nich by nikdy nepo­mys­lel, že svůj záži­tek bude popi­so­vat vlast­ní dceři.

Ale spi­so­va­tel­či­na pra­ba­bič­ka byla jiná, roz­tr­ži­tě se pro­bí­ra­la vzpo­mín­ka­mi, sko­ro jako kdy­by mlu­vi­la sama se sebou. Když bylo Čižo­vo­vé pět let a reci­to­va­la báseň o afric­kých kani­ba­lech, pra­ba­bič­ka suše zavzpo­mí­na­la, jak hla­do­vě­jí­cí oby­va­te­lé Lenin­gra­du pojí­da­li lid­ská těla. „Chtě­la jsem se zeptat: ‚Kde k nim při­šli?‘“ říká Čižo­vo­vá. „Pro mě to bylo jako pohád­ka. Pra­ba­bič­ka říka­la, že někte­ří z nich těla nakou­pi­li v obcho­dě v domně­ní, že jde o zví­ře­cí maso. A potom doda­la, že když pra­co­va­la v nemoc­ni­ci, uklá­da­li mrt­vo­ly blíz­ko nemoc­nič­ních vrat a ve chví­li, kdy odchá­ze­li domů, byly už někte­ré čás­ti usekané.“

„Mlu­vi­la o tom vel­mi klid­ně,“ pokra­ču­je Čižo­vo­vá. „A já jsem to v kli­du vyslechla.“

Neod­byt­né hla­sy sta­rých žen rezo­no­va­ly v autor­či­ně hla­vě, a tak sed­la a napsa­la román

Ačko­liv tyto roz­mlu­vy skon­či­ly náh­le, v autor­či­ných šes­ti letech, něco z nich jí zůsta­lo vry­té v pamě­ti. Když jí uči­tel­ka pově­dě­la: „Celý Lenin­grad, jako jed­no tělo, stál a brá­nil měs­to,“ v duchu si říka­la: nee­va­ku­o­vat děti byl zlo­čin. A když se o čty­ři­cet let poz­dě­ji zača­ly v autor­či­ně hla­vě ozý­vat neod­byt­né hla­sy sta­rých žen, sed­la a napsa­la román.

Romá­no­vé babič­ky boju­jí se sovět­ským sys­té­mem svou sna­hou o to, aby němá Zuza­na, kte­rou samy necha­ly pokřtít a daly jí jmé­no Sofie, neskon­či­la v ústa­vu pro posti­že­né. V oka­mži­ku, kdy si všech­ny dob­ře uvě­do­mu­jí, jak bez­útěš­ný život Zuza­nu ve stá­tem vede­ném výchov­ném ústa­vu čeká, se ji na to jed­na z nich poku­sí při­pra­vit : „Může se stát, že tě odve­zou… V živo­tě se stá­vá vše­li­cos. Někdy odvá­žej děti. Zavřou tě a nás tam nemu­sí pus­tit. Budeš to muset zvlád­nout sama. Tak si pama­tuj, ať tě zavřou kam­ko­liv, já budu pořád s tebou. Kaž­dič­kej den budu za plo­tem. A takhle budu cho­dit, dokud mi Bůh dopře­je živo­ta. Tře­ba mě ani neu­vi­díš, ale pama­tuj si jed­no. Tam je moje babička.“

„Když jsem obdr­že­la cenu,“ podo­tý­ká Čižo­vo­vá suše, „asi jsem se hod­ně změ­ni­la.“ V době úpad­ku Sovět­ské­ho sva­zu autor­ka utek­la z kated­ry eko­no­mi­ky, kde psa­la diplo­mo­vou prá­ci na téma regu­lo­va­ných nákla­dů ve stro­jí­ren­ských pod­ni­cích, a v neklid­ném svě­tě deva­de­sá­tých let zača­la vyu­čo­vat ang­lič­ti­nu. Zlo­mo­vý oka­mžik v jejím živo­tě nastal, když se ocit­la na palubě hoří­cí lodi u pobře­ží Turec­ka a strá­vi­la šest hodin zavře­ná ve své kaju­tě, kde čeka­la, jest­li dora­zí pomoc.

„Sedě­la jsem tam úpl­ně sama a sna­ži­la se při­jít na to, jest­li by bylo lep­ší vyle­tět do povět­ří, nebo se vrh­nout do moře,“ říká Čižo­vo­vá, kte­rá je vda­ná a má dvě dospě­lé dce­ry. „Uvě­do­mi­la jsem si, že jsem ve svém živo­tě udě­la­la hod­ně, ale nic z toho neby­lo správ­ně. A když nás zachrá­ni­li, roz­hod­la jsem se všech­no hodit za hla­vu, sed­nout si a psát.“

Šest hodin psa­ní den­ně: sedm romá­nů a hned tři z nich fina­lis­ty ceny Rus­ký Booker

To bylo v roce 1996. Od té doby psa­la šest hodin den­ně včet­ně víken­dů. Napsa­la sedm romá­nů, z nichž tři se dosta­ly do nej­už­ší­ho výbě­ru na cenu Rus­ký Boo­ker. Za těch­to okol­nos­tí není pře­kva­pu­jí­cí, že Čižo­vo­vá mlu­ví o své prá­ci s morál­ní nalé­ha­vos­tí. His­to­rie se v Rus­ku opa­ku­je, stej­né zlo se zje­vu­je v nových pře­vle­cích. Nepo­u­čit se zna­me­ná opa­ko­vat zno­vu straš­né chy­by. Ale když se Čižo­vo­vé zeptá­te, jest­li je její román poli­tic­ký, roz­ta­je a zjih­ne. „Pokud mám být upřím­ná, napsa­la jsem jej pro ty, kdo zemře­li,“ říká. „Napsa­la jsem to pro ně. Mlu­vi­la jsem s nimi. Vždyc­ky jsem měla pocit, že mě poslouchají.“

Zdroj: Ellen Bar­ry: Autor­ka vyzý­vá Rus­ko, aby se zabý­va­lo svo­jí bolest­nou minu­los­tí. New York Times, 5. 3. 2010 (Redakč­ně krá­ce­no a upraveno)

Ohlasy

Do prou­du vědo­mí se vplé­tá krá­je­ní cibu­le, lou­pá­ní bram­bor a vyva­řo­vá­ní prádla. Tyto podrob­nos­ti jsou důle­ži­té z více důvo­dů, […] spo­ju­jí román s tra­di­cí femi­nis­tic­ké lite­ra­tu­ry, kte­rá odmí­tá vidět domác­nost jako podruž­nou, tra­dič­ně žen­skou zále­ži­tost a mís­to toho se jí zastá­vá jako nevy­hnu­tel­ně pří­tom­né a nedo­sta­teč­ně zob­ra­zo­va­né oblas­ti živo­ta. Rus­sia Bey­ond the Headlines

Jed­nou ze základ­ních otá­zek, kte­ré si kni­ha kla­de, je, jak vzdo­ro­vat útla­ku v jaké­ko­li podo­bě a při­tom si zacho­vat lid­skost. Los Ange­les Review

Živo­ty hlav­ních hrdi­nek se postup­ně vyno­řu­jí ze vzpo­mí­nek a mono­lo­gů, kte­rým čte­nář naslou­chá uši­ma zma­te­né­ho dítě­te […]. Ten­to styl dodá­vá romá­nu klam­nou auru pro­s­to­ty, přes­to­že román vůbec jed­no­du­chý není. Tyto nedo­kon­če­né věty a nevy­slo­ve­né myš­len­ky v kni­ze, kte­rá je i o lid­ském mlče­ní, jsou vlast­ně nevy­hnu­tel­né. Tetradki

Na roz­díl od vět­ši­ny děl rus­ké lite­ra­tu­ry je v tom­to romá­nu nedo­sta­tek mužů. Poté, co mla­dí chlap­ci i star­ší muži ode­šli na voj­nu a mno­zí v ní zahy­nu­li, sil­né ženy se o sebe muse­ly sta­rat samy. Jejich odva­ha a důstoj­nost je navzdo­ry nesmír­né­mu vlád­ní­mu útla­ku vidi­tel­ná v jejich ges­tech, ve vrás­kách na tvá­ři, v jejich tiché hrdé kolek­tiv­ní vzpou­ře. Kir­kus Reviews

Jelena Čižovová: „Je to především boj za dětskou duši“

Ješ­tě před­tím, než zača­la vaše „pro­za­ic­ká kari­é­ra“, jste psa­la ver­še. Váš prv­ní román Malí Zacheso­vé je celý vysta­věn jako báseň, a ne jako pro­za­ic­ký text. Zůstal ve Vás ten poe­tic­ký náboj? Je pro Vás spo­je­ní s poezií důle­ži­té i nyní?
Nevím, nako­lik jsou Malí Zacheso­vé vysta­vě­ni jako báseň, ale poezií jsem oprav­du začí­na­la. Teh­dy mi bylo asi dva­cet nebo o malič­ko víc. Psá­va­la jsem po nocích, přes den jsem nemě­la ani troš­ku času. Malé dítě, prá­ce… Stu­do­va­la jsem na uni­ver­zi­tě, potom jsem tam i před­ná­še­la, byla jsem při­ja­ta do aspi­ran­tu­ry, uči­la jsem… Zkrát­ka vol­no jsem měla jenom po nocích. Ovšem postu­pem času jsem začí­na­la mít poměr­ně zvlášt­ní pocit. Poezii vel­mi milu­ji a cením si na ní toho, o čem mlu­vil Brod­skij (když se odka­zo­val na Cvě­ta­je­vo­vou): „Poezie vám dává mož­nost se jed­ním sko­kem pře­nést k tako­vým význa­mům, ke kte­rým bude pró­za smě­řo­vat poma­lu, jako po schodech.“

A pro­to ten zvuk zůstal.

V kaž­dém mém romá­nu pro mě exis­tu­je něja­ký zvu­ko­vý vztaž­ný bod. Jed­not­li­vé úse­ky živo­ta pro mě zní růz­ně. Své­ho času mi radi­li zku­sit psát pró­zu, ale já ty rady nepo­slou­cha­la. A potom v mém moz­ku neče­ka­ně mís­to ver­šů zača­ly vzni­kat pro­za­ic­ké úryv­ky. Sama bych se pro to těž­ko rozhodla.

Vnitř­ní slo­ži­tost Vaše­ho sty­lu, stře­tá­va­jí­cí se neče­ka­né dějo­vé linie, potře­bu­je­te kvů­li tomu, abys­te uká­za­la, jak se oprav­do­vá civi­li­za­ce se svým duchov­ním počát­kem dere na povrch a pro­sa­ku­je postran­ní­mi ces­tič­ka­mi kolem zavře­né­ho poklo­pu sovět­ské­ho sys­té­mu? Je to metoda?
V sou­čas­né lite­ra­tu­ře téměř nezů­sta­ly oblas­ti, ve kte­rých se autor může vyjá­d­řit pří­mo. Pří­má sdě­le­ní jsou pří­pust­ná v pub­li­cis­ti­ce, a i tam s výhra­da­mi. Nebo v „muž­ských“ či „žen­ských“ romá­nech. Exis­ten­ce v sovět­ském sys­té­mu mě vůbec netrá­pi­la pro­to, že se nám nedo­stá­va­lo pun­čo­chá­čů nebo napří­klad kva­lit­ních uze­nin — k tomu­to aspek­tu živo­ta jsem se vždy sta­vě­la poměr­ně s kli­dem. Dalo se na to zvyk­nout. Mě trýzni­la exis­ten­ce v tako­vých pod­mín­kách, kdy se člo­věk k tomu nej­dů­le­ži­těj­ší­mu, zásad­ní­mu a potřeb­né­mu musel pro­dí­rat skrz hal­dy klam­ných významů…

Nako­lik je pro Vás důle­ži­té bio­gra­fic­ké poza­dí? Vaše romá­ny svá­dě­jí k tomu, aby byly chá­pá­ny — a čas­to je tak čte­ná­ři i chá­pou — z čis­tě bio­gra­fic­ké­ho hlediska.
Moje osob­ní zku­še­nost byla dra­ma­tic­ká a mís­ty i tra­gic­ká. Poezie potře­bu­je myš­len­ky a slo­va, ale pró­za kro­mě toho i scé­ny. Jakési diva­del­ní frag­men­ty. Je potře­ba, aby tam stál stůl, ote­ví­ra­ly se něja­ké dve­ře… Mohou to být klid­ně mini­mál­ní rekvi­zi­ty, ale bez nich se pro­za­ic­ká scé­na vysta­vět nedá. Kaž­do­pád­ně pro mě je to nespor­ný fakt. Moje pró­za je v urči­tém smys­lu diva­dlo. Ale musím vědět, kde se děj ode­hrá­vá, kdo jsou mé posta­vy, jaký je jejich život­ní pří­běh… A tak dále, dle Sta­ni­slav­ské­ho meto­dy. Pro­to jsem svůj život a život svých pří­buz­ných a zná­mých bra­la jako mate­ri­ál, kte­rý přes­ně a podrob­ně znám. Ale něja­ký sou­stře­dě­ný zájem o samot­ná fak­ta ze své­ho živo­ta jsem nemě­la, to mi věř­te. Mé námě­ty jsou z vět­ší čás­ti vymyšlené.

Nako­lik se vůbec účast­ní­te sou­čas­né­ho lite­rár­ní­ho vývo­je? Půso­bí­te dojmem člo­vě­ka, kte­rý se od toho svě­ta znač­ně distan­cu­je. Je to tak? Kdo ze sou­čas­ných auto­rů je pro Vás zají­ma­vý, koho čte­te, s kým jste v kontaktu?
Ne, já se před svě­tem nikdy neu­za­ví­ra­la. Spí­še nao­pak. Zapr­vé pro­to, že jsem pros­tě tako­vou mož­nost nemě­la a ani ji nemám. Pokud půso­bím dojmem samo­tá­ře, tak jenom na prv­ní pohled. Navíc pra­cu­ji jako ředi­tel­ka pet­ro­hrad­ské­ho PEN klu­bu. To samo o sobě zna­me­ná, že se stý­kám s poměr­ně hod­ně lid­mi. V mezích svých sil a mož­nos­tí se zabý­vám i ochra­nou lid­ských práv. Doce­la čas­to vystu­pu­ji před čte­ná­ři, hod­ně čtu.

Svým čte­ná­řům jsem s čis­tým svě­do­mím dopo­ru­čo­va­la řadu dob­rých knih, napří­klad: Robert Mena­sse — Vyhná­ní z pek­la; Roma­in Gary — Pří­slib úsvi­tu; Mario Var­gas Llo­sa — Zlo­bi­vá hol­ka a spous­tu dal­ších, pod­le mě úžas­ných knih.

Nicmé­ně jedi­ný sou­čas­ný spi­so­va­tel, kte­rý je mi doo­prav­dy blíz­ký, je Orhan Pamuk. V pro­sto­ru jeho mys­li, vědo­mí a pro­blé­mů se cítím jako doma. A hlav­ně nemám pocit, že by se mi podřizoval.

Odkud se vza­la hrdin­ka romá­nu Čas žen – Zuza­na? Kam zmi­ze­ly zuři­vost a šílen­ství, kte­ré jsou cha­rak­te­ris­tic­ké pro všech­ny Vaše před­cho­zí hlav­ní hrdiny?
V Čase žen jsou jiní hrdi­no­vé a jiný autor­ský záměr. Tady, spo­leč­ně s poku­sem obno­vit „zvuk“ té doby, jsem chtě­la mlu­vit o tom, jakým způ­so­bem si „oby­čej­ný člo­věk“, aniž by vstu­po­val do ote­vře­né­ho boje s vlád­ní mocí, mohl zacho­vat pocit vlast­ní důstoj­nos­ti. Je to román o tra­di­ci osob­ní důstoj­nos­ti, kte­rou se sovět­ská vlá­da vše­mi sila­mi sna­ži­la zni­čit. Sofie-Zuza­na, nejmlad­ší hrdin­ka Času žen, to vydr­že­la pro­to, že za ní stá­ly tři sta­ře­ny ze staré­ho reži­mu, kte­ré umě­ly roze­zná­vat Dob­ro od Zla.

„Babič­ky“ v Času žen odliš­ně vní­ma­jí Dob­ro a Zlo, jejich pohled není naru­šen sovět­skou epo­chou. A v tom­to ohle­du to, ruku na srd­ce, nejsou úpl­ně rea­lis­tic­ké hrdin­ky. A i sám základ romá­nu jde za hra­ni­ce sku­teč­nos­ti: pro mě je to pře­de­vším boj za dět­skou duši, o kte­rou usi­lu­je mrt­vý sovět­ský svět.

Zdroj: Lite­rár­ní pře­hled. Pře­klad Mar­ké­ta Klobasová.
(Redakč­ně krá­ce­no a upraveno)