Někteří básníci prý mediálně protežovanými cenami pohrdají, jak Magnesii Literu (a poezii) vnímáte Vy?
Výroční ceny chápu jako publicistický žánr, který s sebou nese očekávanou míru stylizace, zkreslení. Není třeba se neustále pohoršovat nad tím, že v očích poroty je nějaká konkrétní sbírka hlasováním postavena nad jiné. Jde o rituální způsob komunikace s publikem, které celou scénu nesleduje a rádo si nechá poradit od co možná nejfundovanější poroty, jaké dvě tři knihy „stojí letos za to“. Rozumí se samo sebou, že kdo má o poezii vážný zájem, s cenami si nevystačí. Skutečné ocenění v literatuře má vždy podobu slovní a váhu bude mít vždy podle toho, jaká ta slova budou. Ostatně poroty k nominovaným titulům publikují i krátká zdůvodnění, nezaznamenal jsem ale letos ani dříve diskuse o jejich přiléhavosti, z nějakého důvodu se řeší jen polarity ano/ne, chybí/přebývá, potažmo skandál. To považuji za ignorování toho, oč v poezii jde, v tom vidím fetišizaci soutěže: odborníci i básníci (pokud nemlčí) si s gustem vybírají bulvární pohled na věc a následně se pohoršují nad nízkostí celé té soutěžní maškarády. Ostentativně pohrdat oceňováním může mít smysl v různých výjimečných situacích, kdy jde o otázku etickou, jak bylo a stále je vidět u kauzy Ortel, či při různých příležitostech, kdy bylo vráceno či nepřijato ocenění od Miloše Zemana. Pohrdat ale samotnou soutěžní povahou ocenění znamená projevovat neschopnost být shovívavý vůči způsobům „nezasvěcených“. Lidé mimo literární obec na rituál ocenění čekají. Účastnit se jej je jako zdvořile odpovědět na pozdrav, není to zaprodání se ďáblu. Morální kredit si člověk může udržet i jinak než izolací.

Není tajemstvím, že poezie je menšinovým žánrem i v komunitě vášnivých čtenářů; jak byste její přednosti a smysl „prodal“ těm, kteří před ní mají ostych?
V této souvislosti se často mluví o tom, že čtení básní probíhá výhradně v úzkém prostředí literární komunity. Ale není silná a živá básnická komunita tím, co právě může učinit poezii zajímavou? Ach, být tak ve třicátých letech, jaké to tenkrát asi bylo! Rozumí se, jak živá a silná tenkrát ta básnická komunita byla. Jeden by se hned dal na bohemistiku nebo i na čtení, jen aby s tím prostředím mohl trochu splynout. V současnosti básnická komunita sílí a tím nevyhnutelně sílí i její přitažlivost. Až bude v plné síle, její hranice přestanou být tak ostré. Jestli se to stane, nevím – tak ovšem, myslím, ten mechanismus funguje. Komunitní charakter poezie není jejím stigmatem, ale přirozeností.

Pracujete jako softwarový analytik, stavíte si alternativní rodinný dům ze slámy, ve Vašich básních sousedí ironie a patos; jak zvládáte tyto divoké kontrasty?
Analytikem jsem proto, že to je shodou náhod způsob, jakým dokážu uživit svou rodinu. Ze slámy se od jara chystám stavět proto, že je to po všech stránkách skvělé. Nikdy mi nepřišlo, že bych tyto dvě věci musel nějak kloubit. Stejně je to s ironií a patosem. Copak když někdo řekne něco ironického, mluví tak neustále – i předtím i potom? Různé módy se v řeči mísí a sousedí spolu zcela běžně. Stylizace v poezii často vede k tomu, že je celá báseň podřízena jednomu módu a odchyluje se od něj jen opatrně. Myslím, že aby stylizace v poezii byla zajímavá, nesmí se přehnaně držet jedné polohy. Čtenář by měl vždy být ve střehu a sám aktivně rozpoznávat, co je k smíchu, co je vážné a podobně.

Foto Jitka Hanušová