„Téma soci­ál­ní nespra­ve­dl­nos­ti a spo­je­ní nási­lí s mocí je bohu­žel plat­né odjak­ži­va, ale dnes je zno­vu vyso­ce aktu­ál­ní. Pro­blém nastá­vá, pokud se jed­na spo­le­čen­ská sku­pi­na pova­žu­je z pod­sta­ty za lep­ší než jiné a má pro­střed­ky k tomu, aby ‘ty slab­ší’ utla­čo­va­la a vylou­či­la. Jus­si Adler-Olsen to při­po­mí­ná v nej­lep­ší tra­di­ci sever­ské detek­tiv­ky, kte­rou koře­ní humo­rem i fun­gu­jí­cí che­mií mezi nesou­ro­dý­mi posta­va­mi oddě­le­ní Q. Pak nastu­pu­je Igor Bareš, kte­rý doká­že svým neza­mě­ni­tel­ným pro­je­vem pro­po­jit jak růz­no­ro­dé linie, tak čis­tou zába­vu se závaž­ným sdě­le­ním,“ uved­la Šár­ka Nová­ko­vá, redak­tor­ka vyda­va­tel­ství OneHotBook.

Po zfil­mo­vá­ní dvou úvod­ních dílů řady se na pouť čes­ký­mi kiny od 2. 6. 2016 vyda­la i adap­ta­ce Vzka­zu v láhvi v režii Han­se Pet­te­ra Molan­da. Fil­mo­vé ver­ze prv­ních dvou romá­nů lze rov­něž zhléd­nout na por­tá­lu Aero­vod. Poslu­cha­či audi­ok­nih však budou ten­to­krát již o jeden pří­pad napřed.

dél­ka: 17 hod. 24 min.
vydá­vá: OneHotBook

Ukáz­ku z audi­ok­ni­hy si může­te poslech­nout zde.

Zne­u­ží­vá­ní a nási­lí pat­ři­ly ješ­tě před čty­ři­ce­ti lety do kaž­do­den­ní­ho živo­ta žen depor­to­va­ných na dán­ský ost­rov Spro­gø. Podob­ný osud potkal i Nete Her­man­se­no­vou, jíž násled­ky zdej­ší­ho poby­tu pro­ná­sle­du­jí celý život. Tvr­do­hla­ví asi­s­ten­ti Asad s Rose při­mě­jí Car­la, aby zno­vu ote­vřel sta­rý pří­pad a poku­sil se zjis­tit, co se teh­dy dělo. Brzy si však uvě­do­mí, že se jed­ná jen o malou sou­část něče­ho mno­hem vět­ší­ho. O nej­hor­ší mož­né zne­u­ží­vá­ní moci, kte­ré­mu stá­le není konec. Carl mezi­tím řeší i jiný dáv­ný pří­pad úmr­tí z roku 1978, kdy se za záhad­ných okol­nos­tí uto­pil jeho strýc. Vyšet­řo­vá­ní, jež bylo nako­nec uza­vře­no pro nedo­sta­tek důka­zů, mělo dva hlav­ní pode­zře­lé: bra­tran­ce Ron­ny­ho a Car­la Mørckovy.

Nahráv­ku v režii Jit­ky Šká­pí­ko­vé dopro­vá­zí boha­tý hudeb­ní mix, kte­rý kaž­dou linii uvo­zu­je jiným typem pře­dě­lu. Atmo­sfé­ric­ká úvod­ní melo­die zní čis­tě elek­tro­nic­kou, tem­ně syn­te­zá­to­ro­vou vari­a­cí s nemi­lo­srd­ně buší­cím „kopá­kem“, ohla­šu­jí­cím cosi nepří­jem­ně nevy­hnu­tel­né­ho. Vyprá­vě­ní osvě­žu­jí melan­cho­lic­ky zně­jí­cí sklad­by, jejichž základ­ní lin­ku pro­svět­lu­je spi­net, kte­rý se postup­ně orga­nic­ky roz­růs­tá jis­kři­vou sou­hrou smyč­ců (vio­lon­cello, hous­le), plí­ži­vě osa­há­va­nou ambi­ent­ním podkresem.

„Adler-Olsen umí vtáh­nout čte­ná­ře do děje a stří­dá­ním vyprá­vě­cích per­spek­tiv i časo­vých rovin držet napě­tí a sluš­né tempo.“
— Pavel Man­dys, iLi​te​ra​tu​ra​.cz

„Za poslu­chač­ským úspě­chem audi­o­ver­ze této série sto­jí ved­le čti­vé před­lo­hy i dohled reži­sér­ky Jit­ky Šká­pí­ko­vé a pře­de­vším feno­me­nál­ní výkon inter­pre­ta Igo­ra Bare­še. Ten si s gustem vychut­ná­vá zejmé­na humor­ný tón scén z kan­ce­lá­ří oddě­le­ní Q.“
— napo​slech​.cz

„Výji­meč­nost celé série sto­jí kro­mě pro­pra­co­va­né psy­cho­lo­gie postav pře­de­vším na che­mii mezi tře­mi čle­ny oddě­le­ní Q a občas­ném cynic­kém humo­ru, kte­rý doká­že odleh­čit i tu nej­tí­ži­věj­ší temnotu.“
— Cen​t​rum​de​tek​tiv​ky​.cz

JUS­SI ADLER-OLSEN (nar. 1950)
Dán­ský spi­so­va­tel vystu­do­val poli­to­lo­gii a fil­mo­vou vědu. Pra­co­val jako novi­nář, redak­tor a nakla­da­tel. Svou lite­rár­ní kari­é­ru zahá­jil best­selle­rem Alfa­be­thuset (Abe­ced­ní dům, 1997), pak násle­do­va­ly romá­ny Og hun tak­ke­de guder­ne (A děko­va­la bohům, 2003) a Washing­ton­ský dekret (2006; čes­ky 2014). Poz­dě­ji se začal věno­vat téma­tům spo­je­ným s rod­nou zemí. Jeho kri­mi­nál­ní série o kodaň­ském poli­cej­ním oddě­le­ní Q dosud zahr­nu­je šest knih: Žena v kle­ci (2011), Zabi­já­ci (2012), Vzkaz v láhvi (2012), Slož­ka 64 (2013), Mar­co (2014) a Nesmír­ný (2015). Auto­ro­vy kni­hy vydá­vá v češ­ti­ně nakla­da­tel­ství Host. Prv­ní tři díly řady o oddě­le­ní Q byly též zfil­mo­vá­ny, sním­ky Žena v kle­ci Zabi­já­ci reží­ro­val Mik­kel Nør­ga­ard, Vzkaz v láhvi pak Hans Pet­ter Moland.

IGOR BAREŠ (nar. 1966)
Stu­do­val JAMU v Brně, při­čemž občas hos­to­val v Diva­dle brat­ří Mrští­ků. Poz­dě­ji se postup­ně stal čle­nem čino­hry Mahe­no­va diva­dla a sou­bo­ru Národ­ní­ho diva­dla v Brně. Od roku 2002 je na vol­né noze. Fil­mo­ví divá­ci jej zna­jí např. ze sním­ků Výlet, Slu­neč­ní stát, Hez­ké chvil­ky bez záru­ky, Muži v říji, Nej­vět­ší z Čechů, Hoří­cí keř, Fair Play a dal­ších. Zahrál si též v mno­ha tele­viz­ních insce­na­cích a seri­á­lech: Čet­nic­ké humo­res­ky, Detek­tiv Mar­tin Tom­sa, Zdi­vo­če­lá země, Krev zmi­ze­lé­ho, Stráž­ce duší, Hra­běn­ky, Pojiš­ťov­na štěs­tí, Horá­ko­vi, Pří­pa­dy 1. oddě­le­ní, Život a doba soud­ce A. K., Prv­ní repub­li­ka aj. Ved­le herec­tví se věnu­je i dabin­gu. Dále účin­ko­val v audi­ok­ni­hách vyda­va­tel­ství One­Hot­Book: Žena v kle­ci (2013), Nebez­peč­né zná­mos­ti (2014), Posled­ní Lapo­nec (2014), Zabi­já­ci (2015), Cha­trč (2015), Vzkaz v láhvi (2015), Pod­vo­le­ní (2015).

Severští autoři zaručují v žánru literární kvalitu

Rozhovor s hercem Igorem Barešem o natáčení audioknih z oddělení Q

S jakou posta­vou z oddě­le­ní Q bys­te se chtěl potkat?
Beze­spo­ru s hlav­ním hrdi­nou Car­lem Mørc­kem, pro­to­že to je pro­to­typ v osob­ním živo­tě dost tvr­dě zkou­še­né­ho muže a samo­zřej­mě také vel­ké­ho pro­fe­si­o­ná­la, což Jus­si Adler-Olsen v kaž­dé své detek­tiv­ce jenom potvr­zu­je. Carl je typ při­po­mí­na­jí­cí tře­ba Schi­man­ské­ho z Mís­ta činu ̶ člo­vě­ka poměr­ně hod­ně pozna­me­na­né­ho živo­tem, kte­rý však své drs­né zku­še­nos­ti zúro­ču­je ve své práci.

A o čem bys­te si povídali?
Zeptal bych se ho, jak rela­xu­je. Sice je to v audi­ok­ni­hách čás­teč­ně nazna­če­no, ale jeho život je tak expo­no­va­ný, že by mě veli­ce zají­ma­lo, jak doká­že vytěs­nit prá­ci a začít mys­let na osob­ní život. Já sám to totiž moc neu­mím. I ve svých vol­ných chví­lích neu­stá­le pře­mýš­lím o svých rolích, co mě čeká, co jsem mohl zahrát lépe. A neu­mím moc uva­žo­vat o jiných věcech. A v pří­pa­dě kri­mi­na­lis­tů, kte­ří jsou sice fra­je­ři, ale setká­va­jí se s hrůz­ný­mi věc­mi, je pod­le mě ta rela­xa­ce obzvlášť nutná.

A kdy­bys­te měl tu mož­nost, na co bys­te se zeptal auto­ra oddě­le­ní Jus­si­ho Adlera-Olsena?
Asi bych se ho zeptal, co všech­no v živo­tě pro­žil, nebo jaký je jeho osob­ní vnitř­ní svět. Pro­to­že jeho pří­běhy jsou mís­ty dost drastické.

Jak se vám sever­ské detek­tiv­ky líbí coby čte­ná­ři a coby interpretovi?
Mně se sever­ská kri­mi líbí v tom, že má poměr­ně koša­té a slo­ži­té pří­běhy. A v pří­pa­dě Jus­si­ho Adle­ra-Olse­na jsou mezi sebou jed­not­li­vé díly, ač fun­gu­jí i jako uza­vře­né epi­zo­dy, vzá­jem­ně pro­vá­zá­ny ‒ jed­nak živo­tem hlav­ní­ho hrdi­ny a jed­nak tím vším, co se kolem něho děje. Adler-Olsen, ale tře­ba i Jo Nesbø píšou detek­tiv­ky, kte­ré mi při­pa­da­jí jako dosud nepo­zna­ný feno­mén. Zamla­da jsem četl tře­ba Sher­loc­ka Hol­me­se nebo růz­né čes­ké kri­mi romá­ny, ale jejich záplet­ky nikdy neby­ly tak dějo­vě kom­pli­ko­va­né. Severští auto­ři zkrát­ka zaru­ču­jí v žán­ru lite­rár­ní kvalitu.

A jak se vám inter­pre­tač­ně pra­cu­je se dvě­ma odliš­ný­mi vyprá­vě­cí­mi lini­e­mi, kte­ré se v kni­hách Jus­si Adle­ra-Olse­na vždy objevují?
Když jsem četl prv­ní díl Žena v kle­ci, brzy jsem si intu­i­tiv­ně uvě­do­mil, jak růz­ným tem­pem, nebo tónem a inten­zi­tou pro­žit­ku ty dvě dějo­vé linie odli­šo­vat. Něco se dá pře­číst víc infor­ma­tiv­ně, ale něco je tře­ba ucho­pit za ty posta­vy a sna­žit se to s nimi pro­žít. A to je pak patr­né na herec­kém pro­je­vu. Když inter­pret vyprá­vě­ní zpří­to­m­ňu­je a když má na děj pro­střed­nic­tvím posta­vy něja­ký názor, samo­zřej­mě také lépe udr­ží pozor­nost poslu­cha­če. Ale to všech­no s sebou nese samot­ný text. Pova­žu­ji se za cit­li­vé­ho člo­vě­ka, a pokud ve mně to, co čtu, vyvo­lá­vá něja­kou emo­ci a pokud jsem pře­svěd­če­ný o tom, že je to ta správ­ná emo­ce, tak nejsem skrb­lík a sna­žím se ji poslu­cha­čům předat.

Musel jste si před nahrá­vá­ním ve stu­diu nějak při­po­mí­nat své čte­ní před­cho­zích dílů?
Nemu­sel. Při pře­čte­ní prv­ní nebo dru­hé strán­ky se mi oka­mži­tě vyba­vi­ly tytéž poci­ty, kte­ré mi pomá­ha­jí při čte­ní, jako před­tím. Minu­le jsem zkrát­ka zvo­lil něja­kou for­mu a táž for­ma se mi vyba­vi­la i teď, což jen doka­zu­je, že jsem ten­krát „sáh­nul“ správně.

Jak se na čte­ní ve stu­diu připravujete?
Musím při­znat, že si to při pří­pra­vě čtu vlast­ně jenom kou­sek dopře­du. Ono je to mož­ná lep­ší, pro­to­že když to člo­věk čte popr­vé, nově ̶ tak je do toho emoč­ně víc zain­te­re­so­va­ný, než kdy­bych si tam udě­lal znač­ky a potom už četl čis­tě tech­nic­ky. Dokon­ce, i pokud má člo­věk zaži­tou urči­tou tech­ni­ku, je to prv­ní čte­ní stej­ně nejlepší.

Už jste pro vyda­va­tel­ství One­Hot­Book nače­tl pěk­nou řád­ku audi­ok­nih. Kro­mě oddě­le­ní Q jste také nará­to­rem Cha­tr­če, podí­lel jste se i na audi­ok­ni­hách Posled­ní Lapo­nec nebo Nebez­peč­né zná­mos­ti. Poslou­chal jste je potom?
Své audi­ok­ni­hy po dokon­če­ní poslou­chám, i když ne vždyc­ky úpl­ně celé. Zají­má mě, jak zní výsled­ná nahráv­ka ve vzta­hu k muzi­ce, jak je to zvu­če­né a tak podobně.

A audi­ok­ni­hy kole­gů někdy posloucháte?
Ano, audi­ok­ni­hy nebo roz­hla­so­vé nahráv­ky poslou­chám, pro­to­že vel­mi čas­to jez­dím vla­kem pra­co­vat na Mora­vu do Brna nebo do Olo­mou­ce. Beru si s sebou pokaž­dé pře­hrá­vač a poslouchám.

Jak se z vaše­ho herec­ké­ho pohle­du nej­víc liší pří­pra­va a prá­ce na jed­no­hlasých a více­hlasých audioknihách?
To je hod­ně indi­vi­du­ál­ní. Tře­ba když jsme toči­li Posled­ní­ho Lapon­ce, tak pan Rím­ský v pod­sta­tě nepo­tře­bo­val sly­šet ostat­ní par­ty. Vždyc­ky ode­šel ven a pra­co­val tam na svém tex­tu. A pak, když na něj při­šla řada, vrá­til se do stu­dia a nače­tl svou část. Mě ten pří­běh zají­mal celý, ale nechtěl jsem si ho číst doma pod peři­nou ‒ tak jsem zůstal ve stu­diu po celou dobu a poslou­chal jsem, jak čte Jana Stry­ko­vá i pan Rím­ský. V tomhle se asi pří­stu­py inter­pre­tů dost liší.

V Nebez­peč­ných zná­mos­tech jste ztvár­nil roli vypra­vě­če, ale musel jste také uvá­dět dato­vá­ní a čís­la jed­not­li­vých dopi­sů. Jak se vám to četlo?
Čet­lo se mi to poměr­ně těž­ko, pro­to­že pan reži­sér Michal Bureš měl vždyc­ky pocit, že když mi odvy­prá­ví děj toho před­cho­zí­ho a pak toho násle­du­jí­cí­ho dopi­su, že se to na mně nějak odra­zí a že to datum pak bude zají­ma­vě­ji pře­čte­no. Ale v té obrov­ské plo­še to tak doce­la nešlo ‒ i když jsem tomu věno­val asi čty­ři hodi­ny. Při­pa­dal jsem si chví­le­mi, jako bych četl tele­fon­ní seznam. A když jsem pak měl číst něja­ký vypra­vě­čův nor­mál­ní text, vůbec mi to nešlo.

Mě prá­vě fas­ci­no­va­lo, jak v sobě i text typu „dopis stý dva­cá­tý osmý“ ve vašem podá­ní nese nádech ironie…
V tom pří­pa­dě měl pan reži­sér Bureš prav­du a něja­kou sto­pu to na mně zanechalo.

Máte mezi nato­če­ný­mi audi­ok­ni­ha­mi něja­kou nejoblíbenější?
Urči­tě prá­vě Jus­si­ho Adle­ra-Olse­na. Už pro­to, že je to prá­ce na vět­ší plo­še, a jak už jsem zmí­nil, líbí se mi, jak je to napsa­né. Ale zau­ja­la mě tře­ba i Cha­trč, kte­rou jsem také vyprá­věl celou sám.

Jak se vám s tím jako inter­pre­to­vi pra­cu­je, pokud máte vylí­čit dvě růz­né linie jako u pří­pa­dů Oddě­le­ní Q či u Cha­tr­če dvě odliš­né čás­ti jed­no­ho příběhu?
V tom nelze dělat vel­ké roz­dí­ly, tech­ni­ka pro­je­vu musí být maxi­mál­ně zvlád­nu­tá, a pokud je člo­věk dosta­teč­ně vní­ma­vý, obsah sám mu určí nej­vhod­něj­ší formu.

Jste nejen popu­lár­ní audi­ok­niž­ní inter­pret, ale i nad­še­ný čte­nář. Máte něja­kou oblí­be­nou kni­hu, kte­rá by si pod­le vás zaslou­ži­la zvu­ko­vou podobu?
Tako­vých by bylo. Mám vel­mi rád krát­ké povíd­ky Raye Brad­bury­ho, ať už v žán­ru sci-fi, horo­ru, nebo fan­ta­sy. Mám poměr­ně hod­ně rád kla­sic­kou rus­kou lite­ra­tu­ru, ale je otáz­ka, zda by si to někdo kupo­val. Ale stej­ně by mě potě­ši­lo, kdy­by někdo nato­čil nove­lu Lady Macbe­th Mcen­ské­ho újez­du, kte­rou napsal N. S. Les­kov. Je to záro­veň i ope­ra od Šosta­ko­vi­če a snad to už kdy­si nato­čil i brněn­ský roz­hlas. Oprav­du rád bych to někdy sly­šel v novém pro­ve­de­ní. Kdo ví, občas se člo­vě­ku pove­de něco pro­sa­dit a spl­nit si tak sen. Nedáv­no se mi to poved­lo tře­ba v pří­pa­dě Hor­du­ba­la od Čapka.