Sou­bor tří oso­bi­tých próz Pet­ry Sou­ku­po­vé (Mag­ne­sia lite­ra – Kni­ha roku 2010) vychá­zí nyní také jako audi­ok­ni­ha. Kaž­dý z pří­bě­hů má vlast­ní­ho vypra­vě­če: Kryš­tof Hádek líčí tra­ble Kuby, jehož vztah se star­ším bra­t­rem nemá dale­ko k nená­vis­ti (Zmi­zel), Jan Medu­na popi­su­je kaž­do­den­ní „vál­ky“ mezi bra­t­rem a sestrou (Na krát­ko) a Danie­la Cho­dě­ro­vá vykres­lu­je sna­hu o sblí­že­ní odci­ze­ných sester (Věne­ček). „Pet­ra Sou­ku­po­vá umí výbor­ně vystih­nout, jak se z prostých věcí stá­va­jí kom­pli­ko­va­né a z mali­cher­nos­tí trau­ma na celý život. Her­ci muse­li zvlád­nout se do postav převtě­lit, ale záro­veň doká­zat zno­vu nasto­lit odstup, když autor­ka zasa­zu­je udá­los­ti do kon­tex­tu a uka­zu­je je z nad­hle­du, nebo z per­spek­ti­vy něko­ho jiné­ho,“ vysvět­lu­je Mar­tin Pilař, maji­tel vyda­va­tel­ství OneHotBook.

Tři pří­běhy jsou v audi­ok­ni­ze vyprá­vě­né z pohle­du dětí, kte­ré se sna­ží vyrov­nat s osa­mě­los­tí, nepo­cho­pe­ním a neu­spo­řá­da­ný­mi rodin­ný­mi pomě­ry. Prv­ní se zamě­řu­je na křeh­ké­ho a poslé­ze i hen­di­ke­po­va­né­ho Kubí­ka, kte­rý trpí nezá­jmem otce a šika­no­vá­ním star­ší­ho bra­t­ra. Drob­né šar­vát­ky bují i mezi malým Voj­tou a zakom­ple­xo­va­nou Pavlí­nou, kte­ří žijí s mámou, ale mají kaž­dý jiné­ho tátu; napě­tí mezi nimi pak eska­lu­je při návštěvě babič­ky. Tře­tí text se sklá­dá ze vzpo­mí­nek ženy, jíž sta­ré křiv­dy i neu­jas­ně­né vzta­hy s rodi­či zne­mož­ňu­jí sblí­že­ní se sestrou. Vyprá­vě­ní mis­tr­ně vysti­hu­je situ­a­ce a detai­ly, jaké si může z dět­ství pama­to­vat kaž­dý z nás. „Vyho­vu­je mi ten roz­por mezi vidě­ním dětí a dospě­lých. Dět­ský­ma oči­ma vypa­dá všech­no jinak – a prá­vě tenhle svět mě baví uka­zo­vat,“ tvr­dí autor­ka Pet­ra Soukupová.

Audi­ok­ni­hu v režii Jit­ky Šká­pí­ko­vé dopro­vá­zí původ­ní hud­ba – pře­de­hry a inter­mez­za mají v kaž­dém pří­bě­hu svůj spe­ci­fic­ký zvuk i nála­du: kyta­ra a klu­kov­ské hvízdá­ní (Zmi­zel), klá­ve­sy s per­ku­se­mi (Na krát­ko) a akus­tic­ká kyta­ra s baso­vou lin­kou (Věne­ček).

Ukáz­ku z audi­ok­ni­hy si může­te poslech­nout zde.

Při­dej­te se na One­Hot­Book Face­book, abys­te nepro­pás­li sou­tě­že o pozo­ru­hod­né ceny ani novin­ky ze svě­ta audi­ok­nih, lite­ra­tu­ry a čtení!

Petra Soukupová (nar. 1982)

vystu­do­va­la sce­náris­ti­ku a dra­ma­tur­gii na FAMU. Od roku 2011 půso­bí jako dra­ma­tur­gy­ně seri­á­lu Uli­ce, sce­náris­tic­ky se podí­le­la na sit­co­mu Come­back (2008 – 2010). Dosud vyda­la tři úspěš­né kni­hy pro dospě­lé (K moři, Zmi­zet a Mar­ta v roce vetřel­ce) i kníž­ku pro děti (Ber­tík a čmu­cha­dlo), pod­le kte­ré se rov­něž při­pra­vu­je audi­ok­ni­ha. Za svůj pro­za­ic­ký debut K moři zís­ka­la Cenu Jiří­ho Orte­na. Za scé­nář k povíd­ce Na krát­ko (poz­dě­ji zařa­ze­né do kni­hy Zmi­zet) zís­ka­la tře­tí mís­to v sou­tě­ži Cena Saz­ky a ukon­či­la jím stu­di­um na FAMU. Triptych poví­dek Zmi­zet byl rov­něž nomi­no­ván na Cenu Jose­fa Škvo­rec­ké­ho a v roce 2010 zís­kal v rám­ci cen Mag­ne­sia Lite­ra hlav­ní oce­ně­ní – Kni­ha roku.

Kryštof Hádek (nar. 1982)

se pro­sla­vil rolí četa­ře Voj­tíš­ka z fil­mu Tma­vo­mod­rý svět (2001), za ztvár­ně­ní hlav­ní posta­vy ve sním­ku 3 sezó­ny v pekle (2009) zís­kal Čes­ké­ho lva. Dále hrál ve fil­mech Exper­ti (2006), Bes­ti­ář (2007), Máj (2008), Bobu­le (2008), 2Bobule (2009), Sig­nál (2012), Pod kůží (2013), Bez dote­ku (2013), Vši­vá­ci (2014) a dal­ších. Na jeviš­ti vystu­pu­je vdi­va­dle Roko­ko a je také čle­nem diva­del­ní spo­leč­nos­ti Stu­dio Dva. Na tele­viz­ních obra­zov­kách se obje­vil např. v seri­á­lech Pří­zra­ky mezi námi (2000), Ediso­ni (2008), Nevi­di­tel­ní (2014), Clo­na (2014). Věnu­je se rov­něž dabingu.

Jan Meduna (nar. 1982)

je absol­ven­tem DAMU, hos­to­val na mno­ha scé­nách, vystu­pu­je v Měst­ských diva­dlech praž­ských, v Národ­ním diva­dle, ve Stu­diu Dva a v Čino­her­ním klu­bu; je čle­nem sou­bo­ru Diva­dla V Dlou­hé i sdru­že­ní Vese­lé sko­ky. Fil­mo­ví a tele­viz­ní divá­ci jej moh­li vidět ve sním­cích Tobruk (2008), Ryt­mus v patách (2008), Her­bert v rin­gu (2008) i v seri­á­lu Pří­pa­dy 1. oddě­le­ní (2014). Pro vyda­va­tel­ství One­Hot­Book ztvár­nil posta­vu pilo­ta Ran­ta­na­ga­na v audi­ok­ni­ze Myce­li­um: Jan­ta­ro­vé oči (2014) a roli rytí­ře Dan­ce­ny­ho v dra­ma­ti­zov­né čet­bě pod­le romá­nu Nebez­peč­né zná­mos­ti (2014).

Daniela Choděrová (nar. 1974)

vystu­do­va­la čino­her­ní herec­tví na JAMU, od té doby je na vol­né noze. Hrá­la např. v Diva­dle Kome­die, v Diva­dle Pod Pal­mov­kou, v Diva­dle v Celet­né, v Diva­dle Pala­ce a na scé­ně Diva­dla ABC – měst­ských diva­del praž­ských, kde hos­tu­je dopo­sud. Téměř tři roky vystu­po­va­la v seri­á­lu Rodin­ná pou­ta a obje­vi­la se ve fil­mech V jiném sta­vu (2007), Hid­den Tre­a­su­re (2007), Mr. John­son (2008), Last Night, This Mor­ning (2008).

Rozhovor s herci účinkujícími na audioknize Zmizet

Kryštof Hádek (Zmizel), Jan Meduna (Na krátko), Daniela Choděrová (Věneček)

Co vám při čet­bě při­pa­da­lo nej­ob­tíž­něj­ší, nebo jako nej­vět­ší výzva?
Kryš­tof Hádek: Neřekl bych nej­ob­tíž­něj­ší, ani výzva. Ale snad tro­chu neob­vyk­lý ruko­pis nebo styl vyprá­vě­ní autor­ky. Už jsem se s tím setkal v podob­né for­mě u Bohu­mi­la Hra­ba­la, tak­též při namlou­vá­ní audi­ok­ni­hy. Tak i Pet­ra Sou­ku­po­vá popi­su­je situ­a­ce plné jiných pod­pří­bě­hů a pou­ží­vá dlou­há sou­vě­tí plná vlo­že­ných vět až téměř vlo­že­ných sou­vě­tí. Což mě vel­mi baví jako čte­ná­ře, ale při nahrá­vá­ní se musí dávat pozor, aby se poslu­chač neztrá­cel v ději a vypra­věč zacho­val logi­ku děje. Snad se nám to povedlo.

Jan Medu­na: Čet­ba pro mě byla nároč­ná ve smys­lu pří­pra­vy tex­tu. V něm je spous­ta dlou­hých, roz­vi­nu­tých sou­vě­tí , kde myš­len­ka nebo záži­tek postav roz­ví­jí dal­ší úva­hy a asociace. 

Danie­la Cho­dě­ro­vá: Roz­hod­ně nej­těž­ší byla dlou­há sou­vě­tí, kdy jsem napros­to chá­pa­la, proč není mož­né udě­lat teč­ku… myš­len­ky a napě­tí byly nedě­li­tel­né. Ale pře­číst to nahlas, sro­zu­mi­tel­ně, po smys­lu a záro­veň neztra­tit inten­zi­tu – to byla vel­ká výzva, kte­rá vyža­do­va­la nad­stan­dard­ní nasa­ze­ní a pří­pra­vu. Samo­zřej­mě mi při­tom hod­ně pomá­ha­la reži­sér­ka Jit­ka Šká­pí­ko­vá, kte­rá doká­za­la cítit, kam se sna­žím smě­řo­vat, pod­po­ro­va­la mě a když něco někde nefun­go­va­lo, tak oka­mži­tě vědě­la, jak pojme­no­vat pro­blém a tím mě vyvést ze sle­pé ulič­ky. Dal­ším oříš­kem pro mě bylo odli­šit cha­rak­ter Han­ky a Helen­ky. Asi hlav­ně pro­to, že jmé­na obec­ně mi děla­jí pro­blém. Tak­že ty dvě nepo­plést, když jejich jmé­na začí­na­jí stej­ným pís­me­nem, vyža­do­va­lo znač­né sou­stře­dě­ní jiné­ho dru­hu než samot­ná čet­ba. A přes­to­že jsem měla text barev­ně odli­še­ný nejen po posta­vách, ale i časo­vých obdo­bích, tak se mi něko­li­krát sta­lo, že jsem tře­ba čet­la lin­ku Han­ky s myš­len­kou na Hele­nu a nao­pak. Ale reži­sér­ka Jit­ka Šká­pí­ko­vá to vždyc­ky rych­le pozna­la, vrá­ti­la mě a pak jenom muse­la chvil­ku počkat, než jsem se pře­la­di­la na správ­nou posta­vu. Její trpě­li­vost a las­ka­vost pro mě byly vel­kou motivací.

Pama­tu­je­te si si na něja­kou křiv­du, kte­rá se vás v dět­ství dotkla, nebo na něja­ké dět­ské sou­ro­ze­nec­ké šarvátky?
Kryš­tof Hádek: Tak šar­vá­tek bylo samo­zřej­mě nepo­čí­ta­ně. Nej­víc si pama­tu­ji, jak se mezi námi tvo­ři­ly tzv. úče­lo­vé ali­an­ce, kdy se dva spik­nou pro­ti jed­no­mu. To byla legra­ce. Neza­po­me­nu­tá křiv­da z dět­ství se mi teď nevy­ba­vu­je – je mož­né, že žád­ná nebyla.

Jan Medu­na: Jed­ni zná­mí, k nám měli při­jet o prázd­ni­nách na cha­tu a já jsem vzal kolo a jel jim napro­ti. Čekal jsem, že je potkám někde na ces­tě. Ale dojel jsem doce­la dale­ko, až na odboč­ku do naše­ho údo­lí a tam jsem na ně čekal. Dlou­ho. A oni nikde. A když už bylo pozd­ní odpo­led­ne tak jsem to vzdal a jel domů. Nevě­děl jsem, že rodi­če už zača­li šílet stra­chy kde jsem. Táta objíž­děl autem oko­lí a hle­dal mě. A když jsem se obje­vil na ces­tě k cha­tě, táta mi vyra­zil napro­ti. Dost div­ně se na mě kou­kal, ale já měl čis­té svě­do­mí. Nesta­čil jsem se divit, když mi při­le­tě­la tako­vá fac­ka, až jsem spa­dl z kola. To byla vel­ká nespra­ve­dl­nost! Zná­mí pros­tě nepři­je­li, to ješ­tě neby­li mobil­ní tele­fo­ny a já jez­dil na BMX.

Danie­la Cho­dě­ro­vá: Tak asi jako kaž­dý si nosím hro­ma­du křivd, kte­ré se ale sna­žím zaho­dit a neře­šit, pro­to­že vět­ši­nou oprav­du o nic nešlo nebo byly neú­mysl­né, nicmé­ně si je pama­tu­ji. Občas si vyba­vím tu úpl­ně prv­ní, banál­ní, kte­rá se mi sta­la už v před­škol­ním věku. Byli jsme ten­krát na „škol­ce v pří­ro­dě“ a já se zabra­la do úkli­du noč­ní­ho stol­ku tak vehe­ment­ně, že jsem si nevšimla, že všich­ni už ode­šli na sva­či­nu. A když bylo všech­no ukli­ze­no a já se rado­va­la z per­fekt­ně odve­de­né prá­ce, obje­vi­la se ve dve­řích paní uči­tel­ka a pří­šer­ně mi vyna­da­la, co že tam dělám, když mám být někde úpl­ně jin­de. A samo­zřej­mě žád­né uzná­ní za úklid…

Zdroj: Tis­ko­vá zprá­va One­Hot­Book, upra­ve­no a kráceno