Koronavirus a s ním spojená opatření ochromily život nejen v Česku, ale doslova po celém světě. Ani svět knih a jejich příběhů, čtenářů, spisovatelů a nakladatelství nezůstal ušetřen. Knihkupectví zůstávají uzavřená, příprava nových knih se zastavila nebo zpomalila, autorská čtení se musela zrušit či přesunout. Vznikají nové iniciativy na podporu prodeje v e-shopech, čtení na síti a podobně. Všichni přitom vědí, že setkání autora se čtenářem nic nenahradí, stejně jako ani sebelepší e-kniha nemůže nahradit vůni a šustění papíru. Věříme však, že situace se v dobré obrátí, musíme jen vydržet. Děkujeme vám za podporu prostřednictvím nákupů na našem e-shopu i vzkazů ze sociálních sítí, které jsou pro nás velkým povzbuzením. A v době karantény vám na oplátku posíláme alespoň vzkazy některých našich autorů.

Bianca Bellová
Zažíváme zvláštní a nečekané okolnosti, pohybujeme se v románovém stavu snové nejistoty a zjitřených citů. V situaci, kdy se rozmývají a splývají kontury skutečného a fiktivního života, navzájem se prostupují. Kdy padají naše běžné jistoty a návyky. Kdy jindy jsme měli větší potřebu sdílet spolu příběhy?

Čas od času mi napíše nějaký neznámý čtenář, který se se mnou chce podělit o to, jak ho nějaký můj text zasáhl. Jako autorku mě to samozřejmě dojímá, žádné větší ocenění pro mě neexistuje. Teď se ale s takovými vzkazy roztrhl pytel a jsou zanícenější, vroucnější, více na dřeň. Dostávám jich několik denně, nebo spíš nočně. Jako by si čtenáři své prožívání více potřebovali porovnat s příběhy na papíře.

Kdy jindy jsme měli větší potřebu sdílet spolu příběhy?

A tak každý den zveřejňuji na sociálních sítích nějakou svou povídku a dávám ji k dispozici těm, kteří ji chtějí číst nebo poslouchat. A těší mě, když si najde své čtenáře, kteří ji ocení. Protože sdílení příběhů — ať už u ohně, nebo online — je jednou z nejstarších forem lidské sounáležitosti.

Alena Mornštajnová
Přiznávám, že vývoj epidemie mě zaskočil. Vůbec jsem si nedokázala představit, že přeroste v pandemii, která ovlivní životy nás všech. I když jsem dlouho dopředu avizovala, že se v roce 2020 chci věnovat hlavně psaní, měla jsem na jarní měsíce zase plný kalendář. Kromě akcí v Česku i několik pracovních zahraničních cest, besedy, veletrhy.

Říkala jsem si, kde vezmu čas na psaní, a pak se ze dne na den všechno změnilo a přede mnou se rozprostřela nezvyklá prázdnota. Bylo by hloupé říct, že si dny v nouzovém režimu užívám. Takhle by to prostě být nemělo. Nemám ráda, když za mě rozhoduje někdo jiný, když se dějí věci, které nemůžu ovlivnit

Na druhou stranu vím, že přijatá opatření mají smysl. Rozhodla jsem se, že čas, který se mi tak nečekaně naskytl, využiju co nejlépe. Že budu dodržovat pravidla, abych neohrozila sebe ani nikoho jiného, ale nebudu viru věnovat větší pozornost, než si zaslouží. Netrávím čas nepřetržitým sledováním zpráv o vývoji pandemie, nečtu záplavu příspěvků na Facebooku a nic neřešících komentářů a dohadů o tom, kdo za co může a jaká opatření mají či nemají smysl, jen se večer podívám na zprávy.
Na světě je spousta jiných věcí, kterým můžu věnovat čas. A tak píšu, dávám do pořádku dva roky zanedbávanou zahradu, čtu tlusté knihy, které jsem s sebou na cesty brát nemohla, poslouchám audioknihy a vyrážím se svým mužem na procházky za město.

Vir ať brzy zmizí, ale chuť a snaha pomáhat si by mohly zůstat napořád.

Uvědomuju si, že ne každý si může dovolit zůstat zavřený doma, ne každý bydlí na kraji města, do jisté míry chráněný před nákazou, a proto si kvůli nám všem přeju, abychom se brzy mohli vrátit do světa, který jsme znali. Vlastně ne do stejného — do lepšího světa, protože epidemie probouzí v lidech jejich lepší já. Vir ať brzy zmizí, ale chuť a snaha pomáhat si by mohly zůstat napořád.

Kateřina Tučková
Vidina časově (zatím) neomezeného pobytu v preventivních izolacích, homeofficech, nebo dokonce karanténách není na první pohled nic lákavého — člověk je společenská bytost a nutnost zavřít se ve čtyřech stěnách bytu může být pro leckoho bolavá. Ale může také skýtat dobrou příležitost k restartu — samota bývá přece očistná a inspirativní, pokud se tráví dobře. V čase, který se teď tolik zpomalil, na nás čekají sloupky odložených knih nebo nezhlédnutých filmů, skype rozhovory s příbuznými a přáteli, s nimiž jsme dlouho pořádně nemluvili, anebo třeba horká vana a klidný čas se sebou samým. Probrat se vlastními myšlenkami a udělat si v nich pořádek přece stojí čas od času za to. Tak příjemné rozjímání a k tomu hodně zdraví!

Samota bývá přece očistná a inspirativní, pokud se tráví dobře.

Jiří Hájíček
Listuju diářem, najednou nic neplatí. Autorské čtení v pražské knihovně Zahradní Město šestadvacátého března zrušeno. Předávání cen ve školní literární soutěži Textík v Jindřichově Hradci a následné čtení v místní knihovně zřejmě taky nebude. Veletrh Svět knihy odložen, tedy i uvedení nového románu. Konání varšavského veletrhu nejisté, čtení v Galerii Lautner v Mohelnici na začátku června rovněž nejisté. Jisté ale je, že tahle epidemie jednou skončí. Doufám, že brzy. A zase se rozběhne normální život, budeme se scházet na ulicích a v kavárnách a v divadlech. A spousta věcí, které nám předtím připadaly obyčejné a běžné, se nám pak třeba tak obyčejné zdát nebudou. Těším se na to.

I když jsou teď na chvíli zavřená knihkupectví, literatura a knížky ze světa nezmizí.

Petra Dvořáková
I když jsou teď na chvíli zavřená knihkupectví, literatura a knížky ze světa nezmizí. Spisovatelé tady stále pro své čtenáře jsou a budou a po skončení téhle nepříjemné životní situace to milovníkům knih pořádně vynahradíme. Čtenáři se mají rozhodně na co těšit a my věříme, že se společně zase brzy setkáme!

Jan Němec
Musím říct, že ve mně se v časech pandemie probudil sociolog. Ne každou sezonu probíhá takový experiment se společností. Se zájmem sleduji narativy, které začaly obíhat a k nimž se tady přidávají i mí kolegové: pandemie jako čas na vyznání od čtenářů, na tlusté knihy, dlouhé seriály či hovory s těmi, na které si běžně sotva vzpomeneme, pandemie jako výjimečná historická šance zajít si na procházku. Netvrdím, že se ve svém soukromém životě chovám jinak, ale něco ve mně teď spolu s Nietzschem stejně křičí: Lidské, příliš lidské! Psychologizujeme tu pandemii ostošest, tváří v tvář viru se utvrzujeme ve svém home office lidství. Na obojí se nejspíš zase brzy najde lék.

Kudy ke knihám? Tudy.