Román Malej NY je hiphopovej a hlavně docela syrovej — určitě je v něm aspoň trochu autobiografie.
Jasně že je, ono to ani jinak nešlo — prvotní impulz k tomu, abych začal psát, byla právě touha nějak zaznamenat, co se dělo v době mýho dospívání, kdy jsem měl hiphopovou kapelu a cítil se být součástí té subkultury. Přišlo mi, že je škoda na spoustu z těch věcí zapomenout, a připadaly mi vcelku hodné zaznamenání. Většina věcí, které se v románu stanou kolem Dextera a kapely Skylla, nějak vychází ze skutečnosti. Netvrdil bych, že Dexter je moje alter-ego, ale pár společných rysů popřít nemůžu. Ohledně různých „kauz“, co tenkrát nějak pohnuly hiphopovou scénou, je to stejné, ač na ty narážím spíš jen okrajově, nicméně pro dokreslení atmosféry je považuji za důležité. Hudba, která v románu „zní“, je mix věcí, které se tou dobou zkrátka poslouchaly, i když hodně songů a kapel, co jsem chtěl zmínit, jsem tam nakonec nedostal. Stejně tak skutečné známé z té doby jsem musel zredukovat do menšího počtu postav, a navíc charakter těch postav je s jejich reálnými předobrazy mnohdy neslučitelný. A samozřejmě, někdy jsem si i v těch věcech kolem kapely musel trochu vymýšlet, a naopak spousta vzpomínek nebyla použitelná, a to ani nezabředávám do úvah nad tím, že každá vzpomínka je přinejmenším zkreslená… Thrillerová linka a stejně tak Dexterův život v současnosti jsou pak už prakticky zcela fiktivní, naopak u popisu komunity jsem se snažil vycházet co nejvíce z vlastních vzpomínek, a to u Dexterových setkání s Jarkem Nohavicou nebo Marpem.

Kdybych nenapsal Malej NY, tak by většina mých současných známých o téhle kapitole mého života ani nevěděla.

Jak vlastně člověka ovlivní subkultura, na níž vyrostl — pokud to mládí tedy přežije — nejlépe ve zdraví?
Zásadně. Asi to nejde nějak generalizovat, ten vliv se může projevit v lecčem a dost různorodě. Kdybych nenapsal Malej NY, tak by většina mých současných známých o téhle kapitole mého života ani nevěděla. Ale přesto je jasné, že kdybych si tím neprošel, nestala by se velká spousta věcí, které s tím zdánlivě nesouvisejí.

Román je situovaný do začátku nultých let — jak moc se od té doby změnil svět hip hopu?
Myslím, že hip hop se stal i v Česku mainstreamem a k nepoznání se změnil nejen samotný hudební žánr, ale i lidi kolem něj. Často zaslechnu nějakou hudbu, kterou by mě nenapadlo považovat za hip hop, nicméně je tak označována, protože se jedná o nějakou modernější žánrovou variantu… Obrovský rozdíl vidím také v tom, jak hiphopery vnímá okolí — přijde mi, že už ne tolik jako nějakou do sebe uzavřenou komunitu, která u mnohých budí (v něčem oprávněný) posměch. Dneska potkávám lidi, co se kdysi ušklíbali nad bejskou s rovným kšiltem, kterou mají dneska sami na hlavě. Hádám, že právě tyhle proměny komunitu hodně zdeformovaly a možná že se o nějaké hiphopové subkultuře už ani moc mluvit nedá. Nejsem si ani vlastně jistý, jestli se dnes dá vůbec mluvit o nějakých „hiphoperech“ — připadá mi, že současní fanoušci žánru vnímají sami sebe i hip hop jako takový dost odlišně oproti fanouškům na počátku tisíciletí. Rap dneska poslouchá kdekdo a mainstreamová média píšou jako o legendách o kapelách, které v době jejich největší slávy úplně ignorovala.

Tvůj román má výraznou krimi linku — proč jsou krimi a detektivky v popkultuře takovou stálicí?
Lidi zkrátka fascinuje zločin a určitě taky s žánrem související hra se čtenářem, který si může lámat hlavu a podle indicií hádat, kdo za vším vězí a proč se zločinu dopustil. Je to pohled někam „za hranu“ běžného chování kombinovaný s chutí namáhat mozek hrou, což je lákavé už dlouhá desetiletí a patrně ještě dlouho bude.

Vystudoval jsi literární obor na Univerzitě Pardubice, jak moc autorovi pomáhají při psaní teoretické znalosti? Nesvádějí jej na scestí experimentu?
Myslím, že období experimentu už mám úspěšně za sebou a teď se zkrátka soustředím víc na příběh. Nepokouším se být objevný v tom, jak knihu napsat, chci vyprávět. Teoretické znalosti jsou dobré k mnohému, člověk si například lépe uvědomuje, že většina věcí už byla napsána, a pokud chce přijít s něčím novým, musí se vážně snažit. Pak zbývá buď to experimentování, nebo hledání nového tématu, nejlépe nějakého aktuálního či přehlíženého. Já to nové hledal právě v popisu hiphopové subkultury, která se v románech neobjevuje zrovna často, minimálně ne tady ve středoevropském prostředí, kde má svá specifika, protože Nymburk není New York, jak víme. Psaní je vlastně pořád o hledání rovnováhy mezi originalitou a snahou vyprávět příběh.