Eugen Liška jr. (nar. 1981) vystudoval komparatistiku na FF UK a scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Je autorem scénářů k televizním filmům Daleko do Nashvillu (2008), Herbert v ringu (2009), Nevinné lži: Hra (2014). Kromě první ceny ve scenáristické soutěži České televize První dobrá v roce 2006 získal mj. cenu Filmové nadace RWE & Barrandov Studia za scénář Půlnoční míle (2010).

Vystudoval jste FAMU a až dosud jste byl znám jako scenárista, co vás přivedlo na pole literatury?
Řekl bych, že každý scenárista je z povahy své práce vždy rozkročený mezi filmem a literaturou. V mém případě je to propojení zvlášť intenzivní, protože paralelně s FAMU jsem vystudoval srovnávací literaturu na FF UK. Román a scénář nejsou tak rozdílné žánry, na počátku je vždy slovo — črta, záznam, povídka, ostatně i příběh Stvoření se původně rodil s myšlenkou na film. Své scénáře se snažím psát velmi „literárně“, tedy tak, aby se dobře četly a provokovaly představivost potenciálního producenta/režiséra. Zastávám názor, že pokud píšete scénář pro někoho jiného, přinejmenším v první fázi spolupráce je důležitější svého partnera nadchnout pro příběh a povzbuzovat jeho představivost a empatii k postavám než mu nabízet konkrétní filmové záběry.

Stvoření vypráví bizarní příběh chlapce pojmenovaného jako Čmelák, který z nudného sídlištního světa uniká do své fantazie, aby se odtud vracel jako nebezpečný šílenec. Co vás inspirovalo? Jaký byl prvotní impulz k tomu příběhu?
Na počátku roku 2007 mě můj spolužák z FAMU, režisér Jan Bušta, oslovil ke spolupráci na scénáři k jeho absolventskému filmu. Honza měl základní rámcovou představu experimentálního „slasher“ hororu, ve kterém role vraždícího monstra připadne malému dítěti posedlému archaickým pohanským božstvem. Napsal jsem tehdy pro něj na základě jeho vize filmovou povídku s názvem Krutost, záhy jsem však odjel na stáž do Lisabonu a na dálku nám spolupráce na scénáři bohužel moc nefungovala. Film nakonec po nejrůznějších produkčních peripetiích nevznikl, což mi bylo líto, a tak jsem se rozhodl zpracovat látku po svém. Příběh se mi pod rukama za tu dobu výrazně proměnil, řekl bych, že spolu se mnou dospěl — ostatně od sepsání původní povídky k vydání knihy uplynulo přesně deset let.

Znamená to, že se vám s odstupem (nebo tím, že jste starší) zdají děti méně kruté?
Text od začátku mířil spíše k alegorii a symbolice než k psychologii a realismu. Ten odstup tu tendenci ještě prohloubil. Dítě jako hlavní postavu mi zprvu „vnutilo“ zadání, ale postupně jsem ho přijal především jako metaforu pro jistou část lidské duše. Nicméně si myslím, že krutost patří mezi základní lidská pokušení bez ohledu na věk, inteligenci či pohlaví. Je to past, do které padáme, pokoušíme-li se náš svět přizpůsobovat „vyššímu dobru“. Když člověk zapomíná na to, že je stvořený ze stejné hlíny jako vše kolem něj, vede ho to vždy ke krutosti — ať už vůči jiným, nebo sobě samému.

Jaké jsou vaše další scenáristické a literární plány?
Co se psaní týče, tak nejvíc energie momentálně věnuji tvorbě scénáře celovečerního filmu, který připravuji se svojí ženou režisérkou Veronikou Liškovou. Scénář, jehož vznik podpořil Státní fond kinematografie, nese titul Rok vdovy a vzniká na základě skutečných událostí. Vypráví příběh ženy, která po náhlé ztrátě manžela prochází labyrintem českých úřadů, společenských konvencí a emocionálních zvratů.