Je psaní jen práce?
Nevím, jestli „jen.“ Určitě je specifická. Ale práce to je. Mám k tomu velmi neumělecký přístup. Nemám problém bavit se o penězích, o stanovení částky, o termínu, o procentech. Pro mě je to elementární. Nepracuji zadarmo. Zásadně nepíšu knížky, které jsem ještě neprodal. Píšu jenom ty, na které mám smlouvu a za které jsem si vzal zálohu. Abych začal pracovat, musím mít deadline.

Píšeš ty vůbec rád?
Nenávidím to. Proto tomu říkám práce a někdo mi za to platí. Aby bylo jasno: nepochybuju o tom, že mám potřebu se vyjadřovat. Ale k jejímu uspokojení by mi stačilo napsat jednu povídku a dva fejetony ročně. Jeden román bych možná psal pět let. Tak by vypadalo moje literární dílo, kdybych byl bohatý rentiér. A jinak bych seděl na terase domu na Madeiře a pil bych víno.

Já až do úplného konce nikdy nevěřím, že se mi podaří knihu dokončit.

Ale samotné psaní tě baví?
Ne, opravdu to nemám rád. Je to utrpení. Potěšení mi přináší vymýšlení knihy. To mi jde výborně. Mohl bych sepsat třicet návrhů románů ročně. Ale většinu z nich by se mi nechtělo psát.

Co máš tedy rád?
Ten moment, kdy knížku prodám a dostanu zálohu. To mám hodně rád.

Máš nakladatele i smlouvu, a dál?
Samé nepříjemné věci, to znamená psaní. [...] já až do úplného konce nikdy nevěřím, že se mi podaří knihu dokončit. I když už mám 90 procent textu. Morfium má skoro milion znaků. To je strašně moc, připadá mi to skoro nemožné. Psát závěr knihy je tedy velké potěšení. Ale bohužel to trvá jenom jeden den, potom se mi knížka přestane líbit a začnu ji upravovat.

[...] Úžasná je také myšlenka, že několik tisíc lidí věnovalo pár desítek hodin svého života na čtení něčeho, co mě stálo dva roky práce. To znamená, že jsem ty dva roky nepromarnil, ty všechny hodiny, které jsem strávil za počítačem.

Pak se mi vydaná kniha dostane do ruky. To je báječné, ale ne tolik, jako poprvé. Když ti je šestnáct a poprvé rukou šátráš dívce pod blůzkou, tak je to jiný zážitek, než když to děláš po dvousté. Stejně tak je to s tím, když na obálce vidíš svoje jméno. Ale samotné psaní — to ne.

Čteš svoje knížky znovu, když vyjdou?
Ale ne! Proč? To by byla nejhorší verze intelektuální mastrubace, usednout, otevřít víno a číst vlastní knihu. Takové úrovně sobectví a sebeobdivu jsem ještě ani já nedosáhl.

Máš vymyšlenou celou knihu, než začneš psát?
Ony se po pravdě vymýšlejí samy. Do hlavy se mi dostávají v poměrně finální podobě. Nápady si nezapisuju. Zastávám názor, že pokud je nápad opravdu dobrý, tak si ho zapamatuju. A pak s ním jsem, a když se mnou týden, dva zůstane, tak si ho poznačím.

Velmi si dáváš záležet na historických detailech. Stalo se, že jsi kvůli nim musel něco v knize změnit?
Ano, dokonce to bylo v Morfiu. Měl jsem napsaných pár stran o tom, jak Konstantin hledá uhlí. A pak mi Olek Kopińsky dal vědět, že v tom domě, protože ten dům je reálný, bylo ústřední topení a žádná kamna. A tak Willeman už uhlí hledat nemohl. Musil jsem tu část odstranit.

Není tam jediný prvek, který by neodpovídal realitě. Poslouchal jsem dokonce i tehdejší hudbu.

Jak takové věci zjišťuješ? Ptáš se odborníků?
Při psaní Morfia to tak bylo. Měl jsem pár známých z Varšavy. Nejdřív jsem se musel sám všechno dozvědět, abych věděl, na co se mám ptát. Nikdo mi to nemohl naservírovat. Oni mi jednak pomáhali s vyřešením nejasností a za druhé mě občas zachránili, abych dva týdny nemusel sedět v knihách a hledat v nich nějaký detail, který byl pro ně naprosto jasný.
Navíc mi Olek Kopiński řekl takové věci, které bych v žádné knížce nenašel. Mohla mezi lety 1939 a 1940 služka mít svůj malý byt? Byl její nebo pronajatý?

Módu jsi taky ověřoval?
Všechno. Není tam jediný prvek, který by neodpovídal realitě. Poslouchal jsem dokonce i tehdejší hudbu.

Takže svět románů kontroluješ opravdu poctivě.
Promiň, já se teď budu trochu chlubit. Jestli někdo zná Varšavu, tak je to Paweł Dunin-Wąsowicz. Když si přečetl Morfium, tak se mu tam různé věci nelíbily, ale říkal, že chtěl strašně najít nějaký varšavský detail, na kterém by se dalo nachytat. Zamyslel se nad tím, že když Twardoch píše o tramvajích, tak to zkusí třeba tam a zjistí, jestli nějaký typ tehdy nejezdil. Ověřil to. A všechno je v pořádku.

Upozornění: Ke konci rozhovoru se doporučujeme vrátit až po dočtení knihy!

Na konec se zeptám, kolikrát jsi slyšel otázku, kým nebo čím, je černá bohyně v Morfiu.
Tisíckrát. Možná i dvakrát tolik. Nepočítám to.

A jak jsi odpověděl?
Občas, když jsem byl strašně znuděný, tak jsem řekl nějakou kravinu. Ale většinou říkám pravdu — nemám tušení.

Zdroj: logo24.pl
Foto: Jacek Kołodziejski
Překlad: Anna Halfarová