Na druhém místě letošního ročníku ankety se umístila sbírka Petra Hrušky Darmata, která získala 11 hlasů. 5 – 7. místo obsadil román Jiřího Hájička Rybí krev (8 hlasů) a na 12. – 15. místě skončil s šesti hlasy román Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně.
Další zmíněné tituly nakladatelství Host
Jiří Šimáček: Charakter
pro knihu hlasovali: František Fröhlich, překladatel, Jan Mattuš, překladatel a nakladatel (Julius Zirkus) a Martin Reiner, spisovatel a nakladatel (Druhé město)
James F. English: Ekonomie prestiže
Jan Děkanovský, kulturolog a Pavel Mandys, organizátor soutěže Magnesia Litera
Pavel Hnilička: Sídelní kaše
Adam Gebrian, architekt
Jan Balabán: Publicistika a hry. Dílo, sv. 3. (mimo soutěž)
Daniela Iwashita, literární redaktorka, organizátorka Knihy roku 2003 — 2010
Milan Děžinský: Tajný život
Michal Jareš, literární historik, editor, básník
Jakuba Katalpa: Němci
Ivana Myšková, redaktorka ČRo 3
Jeffrey Eugenides: Hra o manželství
Markéta Pilátová, spisovatelka
Simona Martínková-Racková: 100 nejlepších českých básní 2012
Markéta Pilátová, spisovatelka
Radek Malý: Světloplaší (Host)
Milan Suchomel, literární kritik
Níže přinášíme recenze na knihy, které se umístily na předních příčkách. Texty byly publikovány v sobotním mimořádném vydání přílohy Orientace Lidových novin.
Recenze na sbírku Darmata Petra Hrušky
Karel Thein: Namaluj mi Hrušku
Ostravský básník se pustil do nového průzkumu široké domácnosti
V zatím poslední básnické sbírce Petra Hrušky Darmata tíhne řeč ke svým dvěma vnějším pólům: z mlčení se překlápí k hluku.
Podobná kriminalistovi, jenž snímá otisky prstů na bedlivě střeženém místě činu, ponechává báseň věci jejich náhodnému stavu a snímá z nich průsvitné vrstvičky jazyka, bezděčně uložené lidmi, kteří o ně zakopli.
Básnické vědomí je proto vždy dvojí: obsahuje možnost ryzího světa bez člověka, který odešel a nechal tu své monumentální i trapné zbytky, zároveň však tuto možnost zachycuje a pořádá v řeči, která je živlem víceznačnosti vlastní pouze nám. Báseň je přečerpání kouzla umírajících věcí do slov, která zůstanou, aniž by mohlo být jisté, co budou znamenat. Čas neosobní intimity V nové sbírce Petra Hrušky tíhne řeč ke svým opačným obrubám: z mlčení, v němž se koupe domácnost a z něhož vychází měkké, mléčné světlo („seprané volány domácího ticha“, v nichž visí „stopy boje s němotou“), se překlápí k hluku, který přichází zvenčí a z ostré tmy těch, kdo se pokoušejí něco říci spíše silou než významem (Siluety dravých ptáků / na skle / Cikánská urážka z druhého patra / hledá kořist).
V napětí těchto poloh zde pokračuje dlouhodobý, soudržný projekt průzkumu domácnosti (to slovo zahrnuje rodinu i místo, kde se navazují a rozvazují vztahy jejích členů), projekt patrně bez obdoby v moderní české lyrice. Jeho naplňování ukládá básníkovi čas, nic jiného: není zde žádný teoretický záměr ani druhotná psychologizace. Základní polohou je popisnost, provázená vědomím, že ji stejně vždy naruší cit, který se line z věcí jako uložená ozvěna těch, kdo je opotřebovali.
Darmata jsou další autorovou sbírkou, která líčí intimnost jako sdílené vědomí hranic každé blízkosti; v jejím zachycení však činí další krok, jímž se tato intimnost šíří jako kruh světla z ušpiněné žárovky. Znovu zde nacházíme interiéry společné cizím lidem; hospody však více než jindy působí jako vitríny či akvária, nahlížená zevnitř i zvenčí zároveň.
Hruška přitom nalezl originální motiv, jímž téměř neosobní šíření intimity vystihuje: obraz i zvuk komolené promluvy. Nesrozumitelnost sdělení nepopírá jeho opravdovost a zejména využití strojových překladů ze zmateného spamového e‑mailu je mistrovské proto, že nepůsobí jako parodie. Naopak, místy nese, jen napůl bezděčně, plamen lyrické otevřenosti:
Na dálku, barvy či jazykové nezáleží, / ale láska / hodně věcech v životě, díky. Budu / čekat slyšet – / Vy spřátelený.
Ve slovně zhuštěné i skladebně rozevlátější podobě se zde ozývá klíčová situace, líčená ve druhé části básně Chlapče, která je ve své smířlivé otevřenosti vrcholem Hruškova dosavadního vývoje:
Dneska u řeky / řval jsi něco na mě / přes kalné peřeje / a nebylo ti rozumět, / znělo to jako // Darmata! Ochcaná darmata! // Řeka byla strašně dlouhá, / řval jsi na mě, / chlapče, / mával nahnilou větví / a oči jsi měl doširoka otevřené. / Jako úvěr.
V hospodě i za oknem Jakožto lidské drama (darma!) jsou básně z nové sbírky básněmi zklamání a dobré vůle; to je však jen jedna stránka věci, protože i zde platí triviální, ale nevývratná pravda, že básně se dělají ze slov a že lyrika nedokáže být zásadně destruktivní. Jazyk nových básní navíc jako by se dále uvolnil a přijal za svou metaforu, jejíž konvenčnost je lhostejná („těžké stříbro světa“, „hák krásy“, „neurvalé teplo“). Hruška zároveň dokáže využít běžného pojmenování tak, že jím rozbíjí očekávané obrazy. (Citovaný řev zní přes řeku, která není strašně široká, ale dlouhá: je to náhoda? Nebo klasická figura času?) Jako by mu svět dával větší svobodu k přiznané samostatnosti, za kterou se však platí nutná daň:
Lhal jsem ti, / že chlístance po stěnách / jsou dobré mapy, / že jsem četl smlouvu se světem / a že je psána srozumitelným písmem, / podobným matčinu rukopisu. / Lhal jsem. / Jen rajčata na betonu / jsou pravda.
Vyrůstají-li tyto verše z pohybu rozčarování, nejde rozhodně o pouhé osobní zklamání, ale o rozpoznání stavu světa, jehož nečitelná syrovost nepopírá zázračnost již zmíněných trosek. Citovaná báseň je navíc o nutné a hluboce morální lži, které se nesmějí vyhnout žádní rodiče. Z podobné nutnosti pak zřejmě pochází sloka, která se ve sbírce opakuje ne méně než čtyřikrát, provázená pokaždé jinou slokou navazující: A viděl jsem, / jak vyzáblý / je ten dopis do léčebny, / přestože obsahoval všechny důvody, / pro které má smysl vrátit se zpátky, / sem, / do světa důvodů.
Tak zní formální osnova celé sbírky: popisuje současné tíhnutí dovnitř světa a ven ze světa, přičemž všechny důvody k návratu sem, do světa důvodů, klade do obálky jako důvody ležící mimo tento svět, důvody čitelné na jeho rubu a vnějšku. Vyzáblý dopis ukrývá celkový nárys možností světa. Druhé ze čtyř pokračování této sloky dokládá tutéž situaci jedné a téže postavy, která žije „v hospodě“ i „za oknem“ a zdá se být v celé sbírce tou jedinou, která je ve světě doma a po níž zbyde, alespoň na okamžik, útulné prázdno.
A tělo se stalo slovem…
Kolik z nás dokáže obývat svět stejně přirozeně, než klidně zmizíme a naši blízcí posmutní a v hloubi duše si oddechnou? K odpovědi na tuto otázku nemá nikdo skutečné oprávnění. Prosvítá však řadou zdánlivě všedních popisů a pojmenování, jimiž Hruška ukazuje, co je opravdu nepředstavitelné: uzavřený stav věcí, sečtený a podtržený výkaz.
Báseň Linka (tmavá linka na střepu / mínojské keramiky // ještě neříkej – / s tebou to nebyl život) tak nachází svůj kontrapunkt v poslední básni sbírky (Škrt), která líčí touhu vše dokončit a opravit:
Aby to mohlo dopadnout a abych věděl jak. / Než jsem uviděl svou ženu, / jenom spící, / uvláčenou hádkami a doufáním, / jednu ruku položenou na hrudi / jak bílý škrt.
V tomto závěru se náhle převrací vztah jazyka a těla, které jako by samo přicházelo ke slovu, aby nás opravilo: Jsem to, co nedopadá, jsem vždy řečí i věcí, ale přece jen víc a lépe tím druhým.
Pro knihu hlasovali Pavel Dominik, Ondřej Horák, Pavel Janáček, Václav Kahuda, Inka Machulková, Vít Slíva, Jan Štolba, Karel Thein, Jiří Trávníček, Marek Vácha a Tomáš Weiss.
Recenze na román Rybí krev Jiřího Hájíčka
Jiří Peňás: Jak se rozkládá vesnice
Hrdinové Jiřího Hájíčka jsou veskrze obyčejní. Důvodem, proč si jich spisovatel všímá, je soucit, jež jim poskytuje.
Román Rybí krev je obrazem jihočeské vesnice minulých tří dekád, přičemž akcent je položen na léta 80. a počáteční roky popřevratové. Pohled zprostředkovává čtyřicetiletá Hana, která strávila léta v cizině, procestovala celý svět a nyní žije v Nizozemsku. Teď si vzala na měsíc volno a vrací se do prostředí, ze kterého se musela před léty zachránit útěkem, neboť její dosavadní svět se zhroutil. Od návštěvy si slibuje, že pohlédne na skutečnosti, které vedly k jejímu odchodu, novým zrakem, bez kompromisů a dospěle.
V následujících kapitolách je v ich-formě líčeno zrání mladé dívky a posléze ženy. Procházíme s ní prostředím rodiny, přátel, kamarádek, vztahů a užšího vesnického okolí. Děj se sune pozvolna, s dramatickými zlomy Hájíček tradičně šetří. Chvílemi musí čtenář mobilizovat síly, neboť se toho vskutku příliš neděje. Z většího odstupu ale docení, jak disciplinovaně autor knihu staví a jak cílevědomě splétá dějovou osnovu, v níž postavy mají své místo a jejich osudy logiku. Centrální je příběh vypravěčky, která se v průběhu letmění z naivní studentky v dospěle a aktivně jednající bytost.
Takovému typu románu se říká „výchovný“, což má málo společného s pedagogikou. Jde o proces zrání pod tlakem událostí. Od ní se postupně větví osudy vedlejších postav, s nimiž je Hana spojena předivem vztahů rodinných, milostných, přátelských. To celé se pak odehrává na pozadí velkých dějin, které ty malé postrkují, ale jen velmi nenápadným způsobem. Vlastně jsou tam hlavně proto, aby tím více bylo patrné, jak se lze obejít i bez nich.
Hájíček je ve svých knihách zároveň neprvoplánově romanopiscem společenským a – dějinným. Vidí a zná obyčejný venkovský život natolik dobře, že u něj není ani stopa po idyle, naopak zpravidla je vesnické prostředí poničeno ještě více než to městské, neboť se hůře brání rozkladu. Eroze do vesnice přichází sice zvnějšku, ale stav venkova jí de facto napomáhá, ba jde vstříc. Proti rozkladu se postaví vždy jen outsideři a idealisté, kteří ale stejně musí podlehnout, byť jim samozřejmě tato porážka ve vyšším smyslu stála za to. To je případ Hany.
Vnějším ničitelem je v románu záměr zlikvidovat vesnice v okolí jaderné elektrárny Temelín. V jedné z nich Hana žije. Hájíček přímo netematizuje historii stavby a její peripetie, stejně jako Hana nepolemizuje s jadernou energetikou. Temelín tu zastupuje rozkladnou sílu, která podemílá už nahlodané základy vesnického života a obnažuje omezenou aktivitu obyvatel, již se hrozbě, že přijdou o své domovy, neumí a vlastně ani nechtějí bránit. Vědomí, že někdo s nimi manipuluje a rozhoduje za ně, se ukládá v jejich duších amění se v pocity ponížení a bezmoci. Hájíčkovi hrdinové jsou veskrze obyčejní, ničím zvláštním se nevyznačují, nijak nevybočují z představ, jak asi vesnický člověk oné či naší doby vypadal, čím žil – a co je v něm věčné. Důvodem, proč o nich autor píše, jsou sympatie, jež jim poskytuje. Nemá to nic společného s figurkařením, nýbrž s důstojnou představou, že v rámci možností pravdivě podaný osud si svůj důvod existence potvrdí sám.
Pro knihu hlasovali Markéta Hejkalová, Ondřej Horák, Pavel Janáček, Dobrava Moldanová, Alena Morávková, Martin Nodl, Aleš Palán a Viktor Vondra.
Recenze na román Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové
Karolina Kamberská: Zloba silnější než magie
Možná jsou Žítkovské bohyně bestsellerem omylem. Možná leckterá čtenářka sáhla do peněženky prostě proto, že měla chuť si tak trochu zaběhat s vlky… Krutý omyl, Žítkovské bohyně nejsou další biblí „ženské mystiky“. Nicméně se dá tipovat, že omylu nikdo nelitoval. Po padesáti stránkách důmyslně vystavěného detektivního románu si těžko někdo vzpomene na předsudky, s jakými knihu otevíral.
Hlavní hrdinkou je bohyně (bylinářka, čarodějka, léčitelka) Surmena z Bílých Karpat, ale velkorysý rozmach autorky postupně zahrne celý Surmenin rod, propojený kromě nadpřirozených schopností i tajuplnou kletbou. Mizející svět folkloru kopanických kopců je fascinující i pro pravověrné skeptiky, vzpomeňme jen drsné Želary.
Román je mimo jiné chvályhodnou etnologickou studií fenoménu bohyní. Jenže jako hlavní téma postupně vylézá spíš bezradnost, s jakou stojí „kouzla a čáry“ před zásahy „vyšší moci“, tedy té světské. Bohyně ze Žítkové se v knížce potýkají s nevítaným obdivem nacistických pohlavárů, kteří v nich vidí pozůstatky starogermánských kněžek, a později i se záští místního soudruha. Ten se nakonec – ačkoliv je to v každém smyslu zoufalec – stane Surmeně osudovým.
Žítkovské bohyně své tajemství neprořeknou. Nepřijdete na to, jestli za všemi kouzly nestojí sugesce, nebudete ani schopni rozšifrovat, co je autorčina fikce a co realita. Knížka má mnoho vrstev, a když čtenář věří, že už se pomalu dopracoval všech vysvětlení, dostane na závěr od autorky opět naloženo v podobě naprosto nečekané pointy. Dočítat tuhle knihusmršť večer před spaním je rizikové, ale za přečtení stojí! Zůstane v hlavě dlouho, a to je asi nejlepší důkaz, že je v současné české literatuře unikátní.
Pro knihu hlasovali Markéta Hejkalová, Pavel Kotrla, Ludvík Vaculík, Marie Vaculíková, Marek Vácha a Jakub Železný.