Na dru­hém mís­tě letoš­ní­ho roč­ní­ku anke­ty se umís­ti­la sbír­ka Pet­ra Hruš­ky Dar­ma­ta, kte­rá zís­ka­la 11 hla­sů. 5 – 7. mís­to obsa­dil román Jiří­ho Hájič­ka Rybí krev (8 hla­sů) a na 12. – 15. mís­tě skon­čil s šes­ti hla­sy román Kate­ři­ny Tuč­ko­vé Žít­kov­ské bohyně.

Další zmíněné tituly nakladatelství Host

Jiří Šimá­ček: Charakter
pro kni­hu hla­so­va­li: Fran­ti­šek Fröh­lich, pře­kla­da­tel, Jan Mat­tuš, pře­kla­da­tel a nakla­da­tel (Julius Zir­kus) a Mar­tin Rei­ner, spi­so­va­tel a nakla­da­tel (Dru­hé město)

James F. Eng­lish: Eko­no­mie prestiže
Jan Děka­nov­ský, kul­tu­ro­log a Pavel Man­dys, orga­ni­zá­tor sou­tě­že Mag­ne­sia Litera

Pavel Hni­lič­ka: Sídel­ní kaše
Adam Gebri­an, architekt

Jan Bala­bán: Pub­li­cis­ti­ka a hry. Dílo, sv. 3. (mimo soutěž)
Danie­la Iwa­shi­ta, lite­rár­ní redak­tor­ka, orga­ni­zá­tor­ka Kni­hy roku 2003 — 2010

Milan Děžin­ský: Taj­ný život
Michal Jareš, lite­rár­ní his­to­rik, edi­tor, básník

Jaku­ba Katal­pa: Němci
Iva­na Myš­ko­vá, redak­tor­ka ČRo 3

Jeffrey Euge­ni­des: Hra o manželství
Mar­ké­ta Pilá­to­vá, spisovatelka

Simo­na Martín­ko­vá-Rac­ko­vá: 100 nej­lep­ších čes­kých bás­ní 2012
Mar­ké­ta Pilá­to­vá, spisovatelka

Radek Malý: Svět­lo­pla­ší (Host)
Milan Sucho­mel, lite­rár­ní kritik

Níže při­ná­ší­me recen­ze na kni­hy, kte­ré se umís­ti­ly na před­ních příč­kách. Tex­ty byly pub­li­ko­vá­ny v sobot­ním mimo­řád­ném vydá­ní pří­lo­hy Ori­en­ta­ce Lido­vých novin.

Recenze na sbírku Darmata Petra Hrušky

Karel Thein: Namaluj mi Hrušku

Ost­rav­ský bás­ník se pus­til do nové­ho prů­zku­mu širo­ké domácnosti
V zatím posled­ní bás­nic­ké sbír­ce Pet­ra Hruš­ky Dar­ma­ta tíh­ne řeč ke svým dvě­ma vněj­ším pólům: z mlče­ní se pře­klá­pí k hluku. 

Podob­ná kri­mi­na­lis­to­vi, jenž sní­má otis­ky prs­tů na bed­li­vě stře­že­ném mís­tě činu, pone­chá­vá báseň věci jejich náhod­né­mu sta­vu a sní­má z nich prů­svit­né vrst­vič­ky jazy­ka, bezděč­ně ulo­že­né lid­mi, kte­ří o ně zakopli. 

Bás­nic­ké vědo­mí je pro­to vždy dvo­jí: obsa­hu­je mož­nost ryzí­ho svě­ta bez člo­vě­ka, kte­rý ode­šel a nechal tu své monu­men­tál­ní i trap­né zbyt­ky, záro­veň však tuto mož­nost zachy­cu­je a pořá­dá v řeči, kte­rá je živlem více­znač­nos­ti vlast­ní pou­ze nám. Báseň je pře­čer­pá­ní kouz­la umí­ra­jí­cích věcí do slov, kte­rá zůsta­nou, aniž by moh­lo být jis­té, co budou zna­me­nat. Čas neo­sob­ní inti­mi­ty V nové sbír­ce Pet­ra Hruš­ky tíh­ne řeč ke svým opač­ným obru­bám: z mlče­ní, v němž se kou­pe domác­nost a z něhož vychá­zí měk­ké, mléč­né svět­lo („sepra­né volá­ny domá­cí­ho ticha“, v nichž visí „sto­py boje s němo­tou“), se pře­klá­pí k hlu­ku, kte­rý při­chá­zí zven­čí a z ost­ré tmy těch, kdo se pokou­še­jí něco říci spí­še silou než význa­mem (Silu­e­ty dra­vých ptá­ků / na skle / Cikán­ská uráž­ka z dru­hé­ho pat­ra / hle­dá kořist). 

V napě­tí těch­to poloh zde pokra­ču­je dlou­ho­do­bý, soudrž­ný pro­jekt prů­zku­mu domác­nos­ti (to slo­vo zahr­nu­je rodi­nu i mís­to, kde se nava­zu­jí a roz­va­zu­jí vzta­hy jejích čle­nů), pro­jekt patr­ně bez obdo­by v moder­ní čes­ké lyri­ce. Jeho napl­ňo­vá­ní uklá­dá bás­ní­ko­vi čas, nic jiné­ho: není zde žád­ný teo­re­tic­ký záměr ani dru­hot­ná psy­cho­lo­gi­za­ce. Základ­ní polo­hou je popis­nost, pro­vá­ze­ná vědo­mím, že ji stej­ně vždy naru­ší cit, kte­rý se line z věcí jako ulo­že­ná ozvě­na těch, kdo je opotřebovali. 

Dar­ma­ta jsou dal­ší auto­ro­vou sbír­kou, kte­rá líčí intim­nost jako sdí­le­né vědo­mí hra­nic kaž­dé blíz­kos­ti; v jejím zachy­ce­ní však činí dal­ší krok, jímž se tato intim­nost šíří jako kruh svět­la z ušpi­ně­né žárov­ky. Zno­vu zde nachá­zí­me inte­ri­é­ry spo­leč­né cizím lidem; hos­po­dy však více než jin­dy půso­bí jako vit­rí­ny či akvá­ria, nahlí­že­ná zevnitř i zven­čí zároveň. 

Hruš­ka při­tom nale­zl ori­gi­nál­ní motiv, jímž téměř neo­sob­ní šíře­ní inti­mi­ty vysti­hu­je: obraz i zvuk komo­le­né pro­mlu­vy. Nesro­zu­mi­tel­nost sdě­le­ní nepo­pí­rá jeho oprav­do­vost a zejmé­na vyu­ži­tí stro­jo­vých pře­kla­dů ze zma­te­né­ho spa­mo­vé­ho e‑mailu je mis­trov­ské pro­to, že nepů­so­bí jako paro­die. Nao­pak, mís­ty nese, jen napůl bezděč­ně, pla­men lyric­ké otevřenosti:
Na dál­ku, bar­vy či jazy­ko­vé nezá­le­ží, / ale lás­ka / hod­ně věcech v živo­tě, díky. Budu / čekat sly­šet – / Vy spřátelený. 

Ve slov­ně zhuš­tě­né i skla­deb­ně roze­vlá­těj­ší podo­bě se zde ozý­vá klí­čo­vá situ­a­ce, líče­ná ve dru­hé čás­ti bás­ně Chlap­če, kte­rá je ve své smíř­li­vé ote­vře­nos­ti vrcho­lem Hruš­ko­va dosa­vad­ní­ho vývoje: 

Dneska u řeky / řval jsi něco na mě / přes kal­né peře­je / a neby­lo ti rozu­mět, / zně­lo to jako // Dar­ma­ta! Ochca­ná dar­ma­ta! // Řeka byla straš­ně dlou­há, / řval jsi na mě, / chlap­če, / mával nahni­lou vět­ví / a oči jsi měl doši­ro­ka ote­vře­né. / Jako úvěr. 

V hos­po­dě i za oknem Jakož­to lid­ské dra­ma (dar­ma!) jsou bás­ně z nové sbír­ky bás­ně­mi zkla­má­ní a dob­ré vůle; to je však jen jed­na strán­ka věci, pro­to­že i zde pla­tí tri­vi­ál­ní, ale nevý­vrat­ná prav­da, že bás­ně se děla­jí ze slov a že lyri­ka nedo­ká­že být zásad­ně destruk­tiv­ní. Jazyk nových bás­ní navíc jako by se dále uvol­nil a při­jal za svou meta­fo­ru, jejíž kon­venč­nost je lhos­tej­ná („těž­ké stří­bro svě­ta“, „hák krá­sy“, „neu­r­va­lé tep­lo“). Hruš­ka záro­veň doká­že vyu­žít běž­né­ho pojme­no­vá­ní tak, že jím roz­bí­jí oče­ká­va­né obra­zy. (Cito­va­ný řev zní přes řeku, kte­rá není straš­ně širo­ká, ale dlou­há: je to náho­da? Nebo kla­sic­ká figu­ra času?) Jako by mu svět dával vět­ší svo­bo­du k při­zna­né samo­stat­nos­ti, za kte­rou se však pla­tí nut­ná daň: 

Lhal jsem ti, / že chlístan­ce po stě­nách / jsou dob­ré mapy, / že jsem četl smlou­vu se svě­tem / a že je psá­na sro­zu­mi­tel­ným pís­mem, / podob­ným mat­či­nu ruko­pi­su. / Lhal jsem. / Jen raj­ča­ta na beto­nu / jsou pravda. 

Vyrůs­ta­jí-li tyto ver­še z pohy­bu roz­ča­ro­vá­ní, nejde roz­hod­ně o pou­hé osob­ní zkla­má­ní, ale o roz­po­zná­ní sta­vu svě­ta, jehož neči­tel­ná syro­vost nepo­pí­rá zázrač­nost již zmí­ně­ných tro­sek. Cito­va­ná báseň je navíc o nut­né a hlu­bo­ce morál­ní lži, kte­ré se nesmě­jí vyhnout žád­ní rodi­če. Z podob­né nut­nos­ti pak zřej­mě pochá­zí slo­ka, kte­rá se ve sbír­ce opa­ku­je ne méně než čty­ři­krát, pro­vá­ze­ná pokaž­dé jinou slo­kou nava­zu­jí­cí: A viděl jsem, / jak vyzáb­lý / je ten dopis do léčeb­ny, / přes­to­že obsa­ho­val všech­ny důvo­dy, / pro kte­ré má smy­sl vrá­tit se zpát­ky, / sem, / do svě­ta důvodů. 

Tak zní for­mál­ní osno­va celé sbír­ky: popi­su­je sou­čas­né tíh­nu­tí dovnitř svě­ta a ven ze svě­ta, při­čemž všech­ny důvo­dy k návra­tu sem, do svě­ta důvo­dů, kla­de do obál­ky jako důvo­dy leží­cí mimo ten­to svět, důvo­dy čitel­né na jeho rubu a vnějš­ku. Vyzáb­lý dopis ukrý­vá cel­ko­vý nárys mož­nos­tí svě­ta. Dru­hé ze čtyř pokra­čo­vá­ní této slo­ky doklá­dá tutéž situ­a­ci jed­né a téže posta­vy, kte­rá žije „v hos­po­dě“ i „za oknem“ a zdá se být v celé sbír­ce tou jedi­nou, kte­rá je ve svě­tě doma a po níž zby­de, ale­spoň na oka­mžik, útul­né prázdno. 

A tělo se sta­lo slovem… 

Kolik z nás doká­že obý­vat svět stej­ně při­ro­ze­ně, než klid­ně zmi­zí­me a naši blíz­cí posmut­ní a v hlou­bi duše si oddech­nou? K odpo­vě­di na tuto otáz­ku nemá nikdo sku­teč­né opráv­ně­ní. Pro­sví­tá však řadou zdán­li­vě všed­ních popi­sů a pojme­no­vá­ní, jimiž Hruš­ka uka­zu­je, co je oprav­du nepřed­sta­vi­tel­né: uza­vře­ný stav věcí, sečte­ný a pod­tr­že­ný výkaz. 

Báseň Lin­ka (tma­vá lin­ka na stře­pu / mínoj­ské kera­mi­ky // ješ­tě neří­kej – / s tebou to nebyl život) tak nachá­zí svůj kon­tra­punkt v posled­ní bás­ni sbír­ky (Škrt), kte­rá líčí tou­hu vše dokon­čit a opravit: 

Aby to moh­lo dopad­nout a abych věděl jak. / Než jsem uvi­děl svou ženu, / jenom spí­cí, / uvlá­če­nou hád­ka­mi a dou­fá­ním, / jed­nu ruku polo­že­nou na hru­di / jak bílý škrt.
V tom­to závě­ru se náh­le pře­vra­cí vztah jazy­ka a těla, kte­ré jako by samo při­chá­ze­lo ke slo­vu, aby nás opra­vi­lo: Jsem to, co nedo­pa­dá, jsem vždy řečí i věcí, ale pře­ce jen víc a lépe tím druhým. 

Pro kni­hu hla­so­va­li Pavel Domi­nik, Ondřej Horák, Pavel Janá­ček, Vác­lav Kahuda, Inka Machul­ko­vá, Vít Slí­va, Jan Štol­ba, Karel The­in, Jiří Tráv­ní­ček, Marek Vácha a Tomáš Weiss.

Recenze na román Rybí krev Jiřího Hájíčka

Jiří Peňás: Jak se rozkládá vesnice

Hrdi­no­vé Jiří­ho Hájíč­ka jsou veskr­ze oby­čej­ní. Důvo­dem, proč si jich spi­so­va­tel vší­má, je sou­cit, jež jim poskytuje. 

Román Rybí krev je obra­zem jiho­čes­ké ves­ni­ce minu­lých tří dekád, při­čemž akcent je polo­žen na léta 80. a počá­teč­ní roky popře­vra­to­vé. Pohled zpro­střed­ko­vá­vá čty­ři­ce­ti­le­tá Hana, kte­rá strá­vi­la léta v cizi­ně, pro­ces­to­va­la celý svět a nyní žije v Nizo­zem­sku. Teď si vza­la na měsíc vol­no a vra­cí se do pro­stře­dí, ze kte­ré­ho se muse­la před léty zachrá­nit útě­kem, neboť její dosa­vad­ní svět se zhrou­til. Od návštěvy si sli­bu­je, že pohléd­ne na sku­teč­nos­ti, kte­ré ved­ly k její­mu odcho­du, novým zra­kem, bez kom­pro­mi­sů a dospěle.

V násle­du­jí­cích kapi­to­lách je v ich-for­mě líče­no zrá­ní mla­dé dív­ky a poslé­ze ženy. Pro­chá­zí­me s ní pro­stře­dím rodi­ny, přá­tel, kama­rá­dek, vzta­hů a užší­ho ves­nic­ké­ho oko­lí. Děj se sune pozvol­na, s dra­ma­tic­ký­mi zlo­my Hájí­ček tra­dič­ně šet­ří. Chví­le­mi musí čte­nář mobi­li­zo­vat síly, neboť se toho vskut­ku pří­liš nedě­je. Z vět­ší­ho odstu­pu ale doce­ní, jak dis­ci­pli­no­va­ně autor kni­hu sta­ví a jak cíle­vě­do­mě splé­tá dějo­vou osno­vu, v níž posta­vy mají své mís­to a jejich osu­dy logi­ku. Cen­t­rál­ní je pří­běh vypra­věč­ky, kte­rá se v prů­bě­hu let­mě­ní z naiv­ní stu­dent­ky v dospě­le a aktiv­ně jed­na­jí­cí bytost. 

Tako­vé­mu typu romá­nu se říká „výchov­ný“, což má málo spo­leč­né­ho s peda­go­gi­kou. Jde o pro­ces zrá­ní pod tla­kem udá­los­tí. Od ní se postup­ně vět­ví osu­dy ved­lej­ších postav, s nimiž je Hana spo­je­na pře­di­vem vzta­hů rodin­ných, milost­ných, přá­tel­ských. To celé se pak ode­hrá­vá na poza­dí vel­kých dějin, kte­ré ty malé postr­ku­jí, ale jen vel­mi nená­pad­ným způ­so­bem. Vlast­ně jsou tam hlav­ně pro­to, aby tím více bylo patr­né, jak se lze obe­jít i bez nich. 

Hájí­ček je ve svých kni­hách záro­veň nepr­vo­plá­no­vě roma­no­pis­cem spo­le­čen­ským a – dějin­ným. Vidí a zná oby­čej­ný ven­kov­ský život nato­lik dob­ře, že u něj není ani sto­pa po idy­le, nao­pak zpra­vi­dla je ves­nic­ké pro­stře­dí poni­če­no ješ­tě více než to měst­ské, neboť se hůře brá­ní roz­kla­du. Ero­ze do ves­ni­ce při­chá­zí sice zvnějš­ku, ale stav ven­ko­va jí de fac­to napo­má­há, ba jde vstříc. Pro­ti roz­kla­du se posta­ví vždy jen out­si­de­ři a ide­a­lis­té, kte­ří ale stej­ně musí pod­leh­nout, byť jim samo­zřej­mě tato poráž­ka ve vyš­ším smys­lu stá­la za to. To je pří­pad Hany. 

Vněj­ším niči­te­lem je v romá­nu záměr zlik­vi­do­vat ves­ni­ce v oko­lí jader­né elek­trár­ny Teme­lín. V jed­né z nich Hana žije. Hájí­ček pří­mo nete­ma­ti­zu­je his­to­rii stav­by a její peri­pe­tie, stej­ně jako Hana nepo­le­mi­zu­je s jader­nou ener­ge­ti­kou. Teme­lín tu zastu­pu­je roz­klad­nou sílu, kte­rá pode­mí­lá už nahlo­da­né zákla­dy ves­nic­ké­ho živo­ta a obna­žu­je ome­ze­nou akti­vi­tu oby­va­tel, již se hroz­bě, že při­jdou o své domo­vy, neu­mí a vlast­ně ani nechtě­jí brá­nit. Vědo­mí, že někdo s nimi mani­pu­lu­je a roz­ho­du­je za ně, se uklá­dá v jejich duších amě­ní se v poci­ty poní­že­ní a bez­mo­ci. Hájíč­ko­vi hrdi­no­vé jsou veskr­ze oby­čej­ní, ničím zvlášt­ním se nevy­zna­ču­jí, nijak nevy­bo­ču­jí z před­stav, jak asi ves­nic­ký člo­věk oné či naší doby vypa­dal, čím žil – a co je v něm věč­né. Důvo­dem, proč o nich autor píše, jsou sym­pa­tie, jež jim posky­tu­je. Nemá to nic spo­leč­né­ho s figur­ka­ře­ním, nýbrž s důstoj­nou před­sta­vou, že v rám­ci mož­nos­tí prav­di­vě poda­ný osud si svůj důvod exis­ten­ce potvr­dí sám. 

Pro kni­hu hla­so­va­li Mar­ké­ta Hej­ka­lo­vá, Ondřej Horák, Pavel Janá­ček, Dob­ra­va Mol­da­no­vá, Ale­na Moráv­ko­vá, Mar­tin Nodl, Aleš Palán a Vik­tor Vondra.

Recenze na román Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové

Karolina Kamberská: Zloba silnější než magie

Mož­ná jsou Žít­kov­ské bohy­ně best­selle­rem omy­lem. Mož­ná leckte­rá čte­nář­ka sáh­la do peně­žen­ky pros­tě pro­to, že měla chuť si tak tro­chu zabě­hat s vlky… Kru­tý omyl, Žít­kov­ské bohy­ně nejsou dal­ší bib­lí „žen­ské mysti­ky“. Nicmé­ně se dá tipo­vat, že omy­lu nikdo neli­to­val. Po pade­sá­ti strán­kách důmy­sl­ně vysta­vě­né­ho detek­tiv­ní­ho romá­nu si těž­ko někdo vzpo­me­ne na před­sud­ky, s jaký­mi kni­hu otevíral. 

Hlav­ní hrdin­kou je bohy­ně (byli­nář­ka, čaro­děj­ka, léči­tel­ka) Sur­me­na z Bílých Kar­pat, ale vel­ko­rysý roz­mach autor­ky postup­ně zahr­ne celý Sur­me­nin rod, pro­po­je­ný kro­mě nad­při­ro­ze­ných schop­nos­tí i taju­pl­nou klet­bou. Mize­jí­cí svět folklo­ru kopa­nic­kých kop­ců je fas­ci­nu­jí­cí i pro pra­vo­věr­né skep­ti­ky, vzpo­meň­me jen drs­né Želary. 

Román je mimo jiné chvá­ly­hod­nou etno­lo­gic­kou stu­dií feno­mé­nu bohy­ní. Jen­že jako hlav­ní téma postup­ně vylé­zá spíš bez­rad­nost, s jakou sto­jí „kouz­la a čáry“ před zása­hy „vyš­ší moci“, tedy té svět­ské. Bohy­ně ze Žít­ko­vé se v kníž­ce potý­ka­jí s neví­ta­ným obdi­vem nacis­tic­kých pohla­vá­rů, kte­ří v nich vidí pozůstat­ky sta­ro­ger­mán­ských kně­žek, a poz­dě­ji i se záští míst­ní­ho sou­dru­ha. Ten se nako­nec – ačko­liv je to v kaž­dém smys­lu zou­fa­lec – sta­ne Sur­me­ně osudovým.
Žít­kov­ské bohy­ně své tajem­ství nepro­řek­nou. Nepři­jde­te na to, jest­li za vše­mi kouz­ly nesto­jí suges­ce, nebu­de­te ani schop­ni roz­šif­ro­vat, co je autor­či­na fik­ce a co rea­li­ta. Kníž­ka má mno­ho vrs­tev, a když čte­nář věří, že už se poma­lu dopra­co­val všech vysvět­le­ní, dosta­ne na závěr od autor­ky opět nalo­že­no v podo­bě napros­to neče­ka­né poin­ty. Dočí­tat tuhle kni­husmršť večer před spa­ním je rizi­ko­vé, ale za pře­čte­ní sto­jí! Zůsta­ne v hla­vě dlou­ho, a to je asi nej­lep­ší důkaz, že je v sou­čas­né čes­ké lite­ra­tu­ře unikátní. 

Pro kni­hu hla­so­va­li Mar­ké­ta Hej­ka­lo­vá, Pavel Kotr­la, Lud­vík Vacu­lík, Marie Vacu­lí­ko­vá, Marek Vácha a Jakub Železný.