Proč jste si jako hlav­ní posta­vy vybra­la novi­nář­ku a policistu?
Vždyc­ky jsem byla závis­lá na zpra­vo­daj­ství a něja­kou dobu jsem měla ambi­ce, že se sta­nu repor­tér­kou. Nicmé­ně se jak­si při­ho­di­lo, že jsem zača­la pra­co­vat ve finanč­nic­tví, což je sice svým způ­so­bem také zají­ma­vé, ale ne tak vzru­šu­jí­cí jako kari­é­ra inves­ti­ga­tiv­ní novi­nář­ky (ale­spoň v mých před­sta­vách). Napřed jsem plá­no­va­la, že Jen­ny bude poli­cist­ka, ale pak jsem zjis­ti­la, že pra­co­vat v man­ti­ne­lech poli­cej­ních postu­pů mě tro­chu ome­zu­je. Jakmi­le jsem jí změ­ni­la prá­ci, posta­va oži­la. Také jsem díky Jen­ny moh­la nepří­mo lec­cos pro­žít, a dokon­ce jsem strá­vi­la něja­kou dobu stí­no­vá­ním sku­teč­ných novi­ná­řů, což bylo skvě­lé. Co se týče inspek­to­ra Gil­ber­ta, toho jsem vlast­ně vůbec neče­ka­la! Původ­ně měl mít v romá­nu jen malou roli, tako­vý zma­te­ný míst­ní poli­cajt, ale vyvi­nu­la se z něj mno­hem důle­ži­těj­ší posta­va – potře­bo­val svůj vlast­ní pří­běh. Tak­že navzdo­ry svým původ­ním výhra­dám jsem se pono­ři­la do poli­cej­ních postu­pů. Jsem vel­mi ráda, že jsem to udě­la­la. Výzkum této oblas­ti jsem si oprav­du uži­la a měla jsem to štěs­tí, že mi pomá­hal guern­seyský poli­cej­ní důstoj­ník na pen­zi, jehož vhled do téma­tu a vede­ní pro mě byly neo­ce­ni­tel­né. Psát posta­vu inspek­to­ra Gil­ber­ta bylo nako­nec uspo­ko­ji­věj­ší než prá­ce než na všech ostat­ních postavách. 

Jak pří­běh ovliv­ňu­je pro­stře­dí, ost­rov Guern­sey? A jaký máte k ost­ro­vu vztah vy sama?
Já jsem hol­ka z Guern­sey, na ost­ro­vě jsem se naro­di­la a vyrost­la tam, ale mys­lím, že jedi­neč­nost toho mís­ta jsem sku­teč­ně oce­ni­la tepr­ve ve chví­li, kdy jsem se odstě­ho­va­la. Když jsem při­šla na uni­ver­zi­tu a ostat­ní zjis­ti­li, odkud pochá­zím, fas­ci­no­va­lo je to a pořád se mě na něco vyptá­va­li – jaké to je, vyrůs­tat na ost­ro­vě? Mlu­ví tam všich­ni fran­couz­sky? Je Guern­sey to samé co Jer­sey? Ačko­liv se Nor­man­ské ost­ro­vy nachá­ze­jí tak blíz­ko u pobře­ží, pro spous­tu lidí jsou stá­le tro­chu záhad­né. Při­pa­da­lo mi při­ro­ze­né, že bych svo­je vědo­mos­ti a zku­še­nos­ti „člo­vě­ka z Guern­sey“ měla vyu­žít při psa­ní. Už celé roky jsem chtě­la napsat kni­hu a mám seši­ty plné nápa­dů ohled­ně záple­tek. Jsou to detek­tiv­ky, thrille­ry, jeden roman­tic­ký his­to­ric­ký pří­běh – a jedi­né, co je spo­ju­je, je mís­to děje. Vždyc­ky jsem vychá­ze­la z Guern­sey a pro­stře­dí je v pří­bě­hu stej­ně důle­ži­té jako Jen­ny a Micha­el. Prá­vě míst­ní ději­ny a kul­tu­ra zfor­mo­va­ly jed­not­li­vé posta­vy a geo­gra­fie ost­ro­va urču­je i mno­ho jejich činů. 

Co se týče mého vlast­ní­ho vzta­hu ke Guern­sey – pro dítě to bylo idy­lic­ké mís­to. V létě jsem cho­di­la na pláž s kyb­lí­kem a lopa­tič­kou, v zimě jsem pro­zkou­má­va­la opuš­tě­né bun­k­ry a pev­nos­ti z doby napo­le­on­ských válek. Celé dny jsem se svou nej­lep­ší kama­rád­kou jez­di­la na kole po úzkých ulič­kách, sedá­va­la jsem na moř­ském valu, jed­la sma­že­nou rybu a hra­nol­ky a díva­la se na západ slun­ce. Ale pak, v době dospí­vá­ní, jsem zača­la poci­ťo­vat nevý­ho­dy živo­ta v tak malé komu­ni­tě. To, jak je všech­no důvěr­ně zná­mé a stej­né, mě dřív uklid­ňo­va­lo, ale pak mi to zača­lo při­pa­dat jako ome­ze­ní. V Ďáblo­vě spá­ru jsem se zku­si­la zamys­let nad těmi­to pro­ti­chůd­ný­mi poci­ty svo­bo­dy a limi­tů, kte­ré člo­věk může zažít, když byd­lí na ostrově.

Proč jste do pří­bě­hu zahr­nu­la míst­ní folklor a legendy?
Můj tatí­nek je skvě­lý vypra­věč a neu­stá­le mě a moji sest­ru bavil míst­ní­mi lido­vý­mi pří­běhy a legen­da­mi, hlav­ně když jsme v nedě­li ráno cho­di­li na pro­cház­ky se psem. Jeden z mých nej­ob­lí­be­něj­ších pří­bě­hů vyprá­ví o bez­hla­vém jezd­ci ve Fau­xquets Valley. Táta nám vyprá­věl, že jez­dec uhá­ní údo­lím na čer­ném koni, oble­če­ný celý v čer­ném. Cho­di­ly jsme poti­chu, abychom ho nevy­ru­ši­ly, ale stej­ně jsme taj­ně dou­fa­ly, že ho zahléd­ne­me. Občas, když jsme se pro­dí­ra­li mezi stro­my, táta zašus­til křo­vím nebo hodil do pod­ros­tu větev a já se sestrou jsme zača­ly utí­kat, ječe­ly jsme a smá­ly se, dokud jsme nedo­běh­ly na konec cesty.

Ačko­liv se Nor­man­ské ost­ro­vy nachá­ze­jí tak blíz­ko u pobře­ží, pro spous­tu lidí jsou stá­le tro­chu záhadné.

Ty pří­běhy nebra­ly kon­ce: u Vílí­ho kru­hu se setká­val ďábel se svý­mi kum­pá­ny, v lesích u ves­ni­ce Saint Savi­our žili skřít­ci, ve všech bun­krech stra­ši­li němeč­tí vojá­ci. Dodnes nedo­ká­žu pro­jít po Ped­vin Street v Saint Peter Por­tu, aniž bych se otřás­la při před­sta­vě čaro­děj­ni­ce, kte­rá mě pro­k­le­je, když budu dělat pří­liš vel­ký hluk. Pod­le mého táty má kaž­dá část ost­ro­va své­ho míst­ní­ho ducha nebo čaro­děj­ni­ci, pří­pad­ně ji pra­vi­del­ně navště­vu­je ďábel. Někte­ré z těch­to pří­bě­hů jsou zazna­me­na­né v kni­hách o míst­ním folklo­ru, jiné jsou dočis­ta vymyš­le­né, ale všech­ny mě nějak zasáh­ly – pro mě tvo­ří sou­část pře­di­va Guernsey. 

Část pří­bě­hu vyprá­ví­te z úhlu pohle­du vra­ha. Proč jste se pro ten­to postup rozhodla?
Hod­ně jsem se věno­va­la výzku­mu sku­teč­ných séri­o­vých vra­hů a zau­ja­lo mě, jak oby­čej­ní muse­li někte­ří z nich při­pa­dat okol­ní­mu svě­tu – měli rodi­ny, váže­ná zaměst­ná­ní, pra­co­va­li ve své komu­ni­tě jako dob­ro­vol­ní­ci, pod­le vše­ho ved­li „nor­mál­ní“ život. Bylo to děsi­vé, a pro­to mě to zača­lo fas­ci­no­vat. Pře­mýš­le­la jsem o vra­ho­vi z Ďáblo­va spá­ru, kdo to doo­prav­dy je. Jaké pro­žil dět­ství, s kým se přá­te­lil, jak uva­žo­val? Prv­ní kapi­to­lu jsem napsa­la z jeho úhlu pohle­du čis­tě pro­to, abych uspo­ko­ji­la vlast­ní zvě­da­vost, a vůbec jsem neza­mýš­le­la to v kni­ze pou­žít. Ale jakmi­le jsem zača­la odkrý­vat vra­ho­vu minu­lost, nemoh­la jsem pře­stat, potře­bo­va­la jsem se o něm dozvě­dět všech­no a vědě­la jsem, že to musí být jed­na z hlav­ních postav. Potom jsem samo­zřej­mě potře­bo­va­la vyře­šit jeden pro­blém – jak dosáh­nout toho, aby jeho totož­nost byla i přes­to záhadou!

Román je plný neče­ka­ných zvra­tů. Vědě­la jste, jak pří­běh skon­čí, nebo vás to překvapilo?

Když jsem zača­la psát Ďáb­lův spár, měla jsem v hla­vě dva výje­vy. Jed­ním z nich byla žena vra­ce­jí­cí se na rod­ný ost­rov poté, co pro­ži­la něko­lik let někde jin­de. Dru­hým z nich byla dra­ma­tic­ká kon­fron­ta­ce v bun­k­ru. Tak­že konec romá­nu mě nepře­kva­pil, ale nemě­la jsem vůbec poně­tí, jak se k němu dostanu!

Na kon­ci romá­nu zbý­vá něko­lik nezod­po­vě­ze­ných otá­zek. Vrá­tí se Micha­el a Jen­ni­fer v dal­ším příběhu?

Ano. Posta­vy Micha­e­la a Jen­ni­fer se během prá­ce na Ďáblo­vě spá­ru neu­vě­ři­tel­ně vyvi­nu­ly. Micha­el se z jed­né z okra­jo­vých postav posu­nul do cen­t­ra dění. A Jen­ny zača­la tepr­ve řešit své pro­blémy z minu­los­ti. Potře­bu­ji uzavřít růz­né věci a někte­ré linie se tepr­ve zača­ly roz­ví­jet. Navíc pro­stře­dí nabí­zí neko­neč­né mož­nos­ti – Guern­sey a okol­ní ost­ro­vy před­sta­vu­jí doko­na­lé dějiš­tě pro záha­dy a intri­ky. Micha­el bude mít až do důcho­du dost napil­no. A Jen­ny zase nedo­ká­že odo­lat dob­ré­mu námě­tu pro člá­nek, tak­že ani ona se nebu­de nudit.

Ďáb­lův spár před­sta­vu­je čte­ná­řům Jen­ni­fer Doreyo­vou a inspek­to­ra Gil­ber­ta, s nimiž se budou setká­vat i v dal­ších dílech série.