Spo­lu s nimi jsme pro vás na léto při­pra­vi­li akci, při níž může­te zís­kat při náku­pu nad 600 korun na našem e‑shopu vybra­nou pode­psa­nou kni­hu dle vlast­ní­ho výběru.
K akci jsme při­chys­ta­li také seri­ál, v jehož rám­ci vám bude­me kaž­dý týden zve­řej­ňo­vat odpo­vě­di auto­rek a auto­rů na otáz­ky, kte­ré se týka­jí (nejen) pode­psa­ných knih. 

Bian­ca Bello­vá pode­pi­so­va­la svůj Sen­ti­men­tál­ní román, Rad­ka Dene­mar­ko­vá román Kobold, Pet­ra Dvo­řá­ko­vá kni­hu Pro­mě­ně­né sny, Pet­ra Sou­ku­po­vá román Mar­ta v roce vetřel­ce, Jaku­ba Katal­pa Dou­pěJiří Hájí­ček Rybí krev.

Užij­te si spo­lu s nimi poho­do­vé léto!

Prv­ní otázka:
Když se za kni­hou ohléd­ne­te, jak ji hod­no­tí­te a co pro vás ješ­tě dnes zna­me­ná?

Bian­ca Bello­vá (o Sen­ti­men­tál­ním romá­nu)
Byl to debut, tak­že pro mě zna­me­ná všech­no. Není to vůbec kni­ha auto­bi­o­gra­fic­ká, ale řada v ní pou­ži­tých zážit­ků a kulis je z vlast­ní­ho živo­ta — pod­krov­ní ate­li­ér, ve kte­rém jsme byd­le­li, sou­sed­či­na dce­ra, kte­rá se před závě­reč­ný­mi zkouš­ka­mi obě­si­la, hor­ké léto v Kyt­li­ci, kama­rád, co nám sko­čil na auto, aby nám zabrá­nil odjet —, tak­že když jsem před dvě­ma lety děla­la redak­ci dru­hé­ho vydá­ní, bylo to jako pouš­tět si sta­rý film nebo číst dení­ko­vé zápi­sy z dospí­vá­ní… A nao­pak se někdy popr­vé ocit­nu na autor­ském čte­ní v mís­tech, kte­rá popi­su­ji v kni­ze — v Opa­vě či Miku­lo­vě —, a je to tedy taky hod­ně zvlášt­ní pocit.
Obec­ně mám ke svým dří­ve vyda­ným tex­tům poměr­ně chlad­ný vztah a někdy až pocit stu­du — samo­zřej­mě že si je autor vždyc­ky vědom toho, že to mohl napsat jinak, lépe —, ale Sen­ti­men­tál­ní román mám pořád doce­la ráda. Je jako děc­ko, kte­ré dáv­no ode­šlo z domu, žije si svým živo­tem, má své mou­chy, ale jen kvů­li tomu ho nepře­sta­ne­me milovat. 

Rad­ka Dene­mar­ko­vá (o romá­nu Kobold)
Pat­ří do tro­ji­ce knih, v nichž jsem zkou­ma­la men­ta­li­tu střed­ní Evro­py (A já pořád kdo to tlu­če, Pení­ze od Hit­le­ra, Kobold). S odstu­pem ji pova­žu­ji v jis­tém smys­lu za svou nej­lep­ší kni­hu, nároč­ný expe­ri­ment. Zpra­co­vá­vá cit­li­vé téma, podo­bu tota­lit na všech úrov­ních. Je záro­veň tako­vou parafrá­zí témat o fašis­mu mezi mužem a ženou, tedy závaž­né téma, ovšem zpra­co­va­né lyric­kým jazy­kem. Reflek­tu­je mož­nos­ti lite­ra­tu­ry a mož­nos­ti psa­ní. Je kohe­rent­ní, uce­le­ná. V zahra­ni­čí byl román zařa­zen do kate­go­rie knih Mali­na Inge­borg Bachman­no­vé nebo Hráč­ský instinkt Juli Zeh. Psa­li o něm jako o čes­kém romá­nu evrop­ské úrov­ně. Letos jsem si Kobold zno­vu pře­čet­la i v sou­vis­los­ti s jeho pol­ským vydá­ním. A nemě­ni­la bych ani jed­no písmeno. 

Pet­ra Dvo­řá­ko­vá (o kni­ze Pro­mě­ně­né sny)
Pro­mě­ně­né sny— je to urči­tě kni­ha, kte­rá radi­kál­ně změ­ni­la můj život, byl to ten skok do lite­rár­ních vod. Ale hlav­ně se v myš­len­kách čas­to vra­cím k tomu, co v úvo­du kni­hy ten­krát napsal Jan Jan­dou­rek. A sice, že tato svě­dec­tví „zezdo­la“ (církve) budou jed­nou sku­teč­nou kro­ni­kou toho, jak to ten­krát bylo. Když kni­ha vychá­ze­la, mož­ná jsem ten­to aspekt neu­mě­la tolik doce­nit. Dneska jsem ale prá­vě za ten­to roz­měr nesmír­ně vděčná.

Jiří Hájí­ček (o romá­nu Rybí krev)
Je to kníž­ka, se kte­rou jsem strá­vil nej­víc času. Jed­nak při psa­ní, vyšla až sedm let po romá­nu Sel­ský baro­ko, a pak jsem s ní pět let ces­to­val po autor­ských čte­ních doma i v cizi­ně. Potkal jsem díky ní zají­ma­vé lidi, čte­nář­ky a čte­ná­ři jez­di­li do již­ních Čech a chtě­li vidět mís­ta kolem Teme­lí­na, kde dřív stá­va­ly ves­ni­ce, kte­ré na pře­lo­mu osm­de­sá­tých a deva­de­sá­tých let zmi­ze­ly. Jed­nou za mnou dokon­ce při­je­la celá jed­na tří­da gym­ná­zia z Pra­hy s pro­fe­so­rem lite­ra­tu­ry. A hlav­ně je to jed­no z témat, kte­ré se mě osob­ně dotklo, jako kluk jsem vyrůs­tal ve ves­nič­ce, kte­rá je dnes z polo­vi­ny zbou­ra­ná. Je to zkrát­ka i kus mého života.

Jaku­ba Katal­pa (o romá­nu Dou­pě)
Na Dou­pě vzpo­mí­nám moc ráda. Bavi­lo mě držet v hla­vě a na spous­tě malých papír­ků všech­ny tři dějo­vé lin­ky, kte­ré se v pří­bě­hu pro­tí­na­jí. Díky Dou­pě­ti jsem pozna­la hod­ně nových, zají­ma­vých lidí, cho­di­ly mi dopi­sy od čte­ná­řů, občas jsem se dokon­ce setka­la s roz­hoř­če­nou reak­cí, že Kvě­ta, kte­rá ve skle­pě věz­ni­la poš­ťá­ka Bohu­mi­la, neby­la nijak potresta­ná. Ze začát­ku mi ten ote­vře­ný konec neva­dil, byl to můj záměr, ale teď už bych román zakon­či­la jinak. Mys­lím, že si pří­mo říkal o něja­ké preg­nant­něj­ší vyús­tě­ní, mož­ná že osvo­bo­ze­ný poš­ťák Ptá­ček měl bran­kou víc prásk­nout, mís­to toho aby ji za sebou tiše zavřel a pak se vytratil.

Pet­ra Sou­ku­po­vá (o kni­ze Mar­ta v roce vetřel­ce)
Mám ji ráda, mož­ná i pro­to, že je to moje nejmíň čte­ná a zřej­mě i nejmíň oblí­be­ná kni­ha. Při­pa­dá mi to někdy nespra­ved­li­vé, pro­to­že pro mě je to pořád cel­kem dob­rý text. Navíc je z mých knih pro dospě­lé roz­hod­ně nej­za­jí­ma­vě­ji gra­fic­ky zpra­co­va­ná a ilustrovaná.