Nica, vypra­věč­ka vaše­ho romá­nu, se v urči­té chví­li dosta­ne do bodu, kdy si nemů­že pomo­ci a musí začít sepi­so­vat pří­běh své rodi­ny. Exis­to­val pro vás během vzni­ku romá­nu podob­ný bod?
Ne, na roz­díl od Nicy u mě nešlo o jeden kon­krét­ní oka­mžik. Původ­ně jsem chtě­la psát o deva­de­sá­tých letech v Gru­zii, o době, již jsem sama zaži­la. Byla jsem sice ješ­tě dítě, ale obdo­bí po občan­ské vál­ce, po perestroj­ce, ovliv­ňu­je zemi dodneš­ka. A když jsem o těch časech zača­la číst nebo se vyptá­vat lidí, uvě­do­mi­la jsem si, že jimi něco skon­či­lo. Ta doba je cosi jako závěr jed­né epo­chy, není ji mož­né oddě­lit od gru­zín­ských dějin dva­cá­té­ho sto­le­tí, na něž zase nemů­že­te pohlí­žet oddě­le­ně od rus­kých dějin. Uvě­do­mi­la jsem si, že by to nikdo nepo­cho­pil, nero­zu­mě­la jsem tomu ani já sama. Muse­la jsem tedy začít dřív, už v osm­de­sá­tých nebo sedm­de­sá­tých letech. V té chví­li mě to do sebe vtáh­lo, ale niko­li ve smys­lu „musím to vyprá­vět“, ale „musím to pochopit“. 

Po čase mě všech­ny sou­vis­los­ti fas­ci­no­va­ly nato­lik, že jsem se roz­hod­la poro­zu­mět cel­ko­vé­mu obra­zu, no a pak už jsem se ocit­la u rus­ké revo­lu­ce. Nemě­la jsem tedy vůbec v plá­nu napsat román o jed­nom sto­le­tí. To by ostat­ně před­sta­vo­va­lo přespří­liš sil­ný tlak. Vznik­lo to vlast­ně samo od sebe. Pocho­pi­tel­ně jsem se po jis­té době úpl­ně scho­va­la za Nicu, pro­to­že bylo dob­ré mít něko­ho, kdo Bril­ku oslo­vu­je — mít něko­ho, komu lze ten pří­běh vyprá­vět. Ten román konec­kon­ců není učeb­ni­ce děje­pi­su, ale sub­jek­tiv­ní his­to­rie, per­spek­ti­va ze sou­čas­nos­ti. V zása­dě mi šlo o to pocho­pit, proč se z člo­vě­ka sta­ne to, co se z něj stane.

V jed­nu chví­li jsem si uvě­do­mi­la, že i moje zna­los­ti děje­pi­su jsou utvá­ře­né západ­ním pohledem.

Jed­nou ze sil­ných strá­nek romá­nu je fakt, že nikdy neo­pus­tí gru­zín­skou per­spek­ti­vu, tedy ze západ­ní­ho pohle­du per­spek­ti­vu odvrá­ce­né stra­ny želez­né opony. 
Ano, to bylo úče­lem. V jed­nu chví­li jsem si uvě­do­mi­la, že i moje zna­los­ti děje­pi­su jsou utvá­ře­né západ­ním pohle­dem. Než jsem zača­la na této kni­ze pra­co­vat, vědě­la jsem o nacis­mu pod­stat­ně víc než o komu­nis­mu, tře­ba­že sama jsem se naro­di­la v posled­ním taže­ní soci­a­lis­mu. Tato část dějin je na Výcho­dě extrém­ně málo zpracovaná. 

Zna­me­ná to, že v tom­to ohle­du dosud na Výcho­dě nee­xis­tu­je žád­ný obec­ně při­jí­ma­ný narativ?
Přes­ně tak. Kupří­kla­du v Němec­ku se shod­li na tom, že Hit­ler byl špat­ný, a nezá­le­ží, jest­li jste libe­rál, nebo kon­zer­va­ti­vec. Ohled­ně Sta­li­na nikdy k žád­né sho­dě nedo­šlo. I od osví­ce­ných lidí vždyc­ky usly­ší­te: „Ano, ale…“ A to nemlu­vím o tom, že Sta­lin v sou­čas­nos­ti v Rus­ku zaží­vá doslo­va revival.

I vaše kni­ha se v tom­to ohle­du zdr­žu­je morál­ních sou­dů. Pře­destí­rá argu­men­ty disi­den­tů, stej­ně jako argu­men­ty pří­vr­žen­ců sys­té­mu. Jed­not­li­vé život­ní dráhy se svý­mi sple­ti­tost­mi při­pa­da­jí čte­ná­ři pochopitelné. 
Ano, tato roz­po­ru­pl­nost exis­tu­je. Tře­ba moje babič­ka milo­va­la lite­ra­tu­ru, čet­la i zaká­za­né kni­hy a poslou­cha­la ile­gál­ní hud­bu, ale přes­to sama sebe vní­ma­la jako komu­nist­ku. Zhrou­ce­ní Sovět­ské­ho sva­zu se pro mno­ho lidí rov­na­lo záni­ku štěs­tí. Lidé, kte­ří byli po roz­pa­du SSSR už o něco star­ší než já, si najed­nou při­pa­da­li zbyteční. 

Babič­ka mi vždyc­ky říka­la: „Teď mám holt tu tvo­ji demo­kra­cii, ale já už si nemůžu dovo­lit někam jet. Sice teď smím, ale už nemůžu.“ Dřív jsem v deba­tách s ní vždyc­ky zastá­va­la veli­ce extrém­ní sta­no­vis­ka, a nyní, po kni­ze, jsem si muse­la osvo­jit jiný způ­sob pocho­pe­ní. Jistě­že si člo­věk pře­je, aby ten­krát pro­ti Sta­li­no­vi všich­ni pro­tes­to­va­li. I tady (v Němec­ku, pozn. pře­kl.) si pře­ce lidé pře­jí, aby jejich děde­ček nebo­jo­val na špat­né stra­ně. Ale v koneč­ném důsled­ku je to lid­ské, hod­ně lid­ské, že se člo­věk při­způ­so­bí, aby neměl pro­blémy, aby žil, a drob­né revol­ty se pak pros­tě ode­hrá­va­ly u kuchyň­ské­ho stolu.

V romá­nu do detai­lů popi­su­je­te dějin­né udá­los­ti i to, jak na ně lidé rea­go­va­li. A potom tu máme hor­kou čoko­lá­du, kte­rá řídí lid­ské osudy. 
Někte­ří lidé, s nimiž jsem mlu­vi­la, vel­mi čas­to pou­ží­va­li v sou­vis­los­ti se Sovět­ským sva­zem výraz osud. Část jich tvr­di­la: „Já pře­ce nemohl jinak.“ A pak tu byli ti, kte­ří se v abso­lu­tis­tic­kém sys­té­mu nedo­ká­za­li zorientovat. 

Já se stej­ně jako dřív ptám, do jaké míry se my lidé urču­je­me sami a do jaké míry nás urču­je kon­text. Řek­la bych, že je to otáz­ka per­spek­ti­vy. Mys­lím si ale také, že náš život je vždyc­ky někam vepsa­ný, v závis­los­ti na vněj­ších okolnostech. 

V Gru­zii exis­tu­je pojem „ztra­ce­ná gene­ra­ce“. Kte­rá gene­ra­ce to je?
Tohle ozna­če­ní si pro sebe náro­ku­jí všech­ny gene­ra­ce. Gene­ra­ce tři­cá­tých let si pro­šla čist­ka­mi a dru­hou svě­to­vou vál­kou, všich­ni ztra­ti­li řadu pří­buz­ných. I gene­ra­ce šede­sá­tých let je pova­žo­va­ná tak tro­chu za „lost“, pro­to­že se ocit­la někde mezi a stej­ně jako tady v Němec­ku byla svým způ­so­bem pro­ti rodi­čům a pro­ti sys­té­mu. Lidem naro­ze­ným v sedm­de­sá­tých letech se pře­zdí­vá „dží­no­vá gene­ra­ce“, to byli ti s revoltou, zaká­za­nou hud­bou a zaká­za­ný­mi fil­my, exis­to­va­la sub­kul­tu­ra, přes kte­rou to nesmír­ně sil­ně fun­go­va­lo. V té době už byl sys­tém hod­ně zko­rum­po­va­ný. Šlo už jenom o to, kdo koho pod­pla­tí a kdo má jaká pri­vi­le­gia. Při­nejmen­ším v Gruzii. 

A moje gene­ra­ce, naro­ze­ná v osm­de­sá­tých letech, byla zají­ma­vá, pro­to­že byla malič­ko neo­kon­zer­va­tiv­ní. Gene­ra­ci svých rodi­čů jsem vždyc­ky pova­žo­va­la za pod­stat­ně svo­bod­něj­ší, v kni­ze ji zastu­pu­je posta­va Elene. 

Gene­ra­ce, kte­rá při­chá­zí teď, bude také zají­ma­vá, pro­to­že se naro­di­la ve svo­bo­dě a utvá­ří ji inter­net. V tom­to ohle­du se zřej­mě dale­ko víc podo­bá svým vrs­tev­ní­kům tady (v Němec­ku, pozn. překl.). 

Vaši kni­hu ote­ví­rá anekdo­ta, v níž Bůh roz­dě­lu­je země­kou­li a po prá­ci si chce odpo­či­nout ve stí­nu stro­mu. Najde tam spí­cí­ho muže, kte­rý u roz­dě­lo­vá­ní nebyl. Bůh ho pro­bu­dí a ptá se, co tam dělá a proč nesto­jí o vlast­ní otči­nu. Muž odpo­ví, že je doce­la spo­ko­je­ný, že je nád­her­ný den a on se spo­ko­jí s tím, co pro něj Bohu zby­lo. A milý Bůh, ohro­me­ný mužo­vou uvol­ně­nos­tí a absen­cí cti­žá­dosti, mu daru­je svůj vlast­ní ráj, tedy Gru­zii. Změ­ni­la se gru­zín­ská men­ta­li­ta po téměř sto­le­tí rus­ké okupace?
V jádru se men­ta­li­ty nej­spíš nemě­ní. Ale i v Gru­zii hra­je v sou­čas­nos­ti dale­ko vět­ší roli výkon, efek­ti­vi­ta, kapi­ta­lis­tic­ké hod­no­ty. Přes­to je základ­ní nasta­ve­ní vždyc­ky troš­ku hédo­nis­tic­ké. Za komu­nis­mu bylo deva­de­sát pro­cent Gru­zín­ců opor­tu­nis­ty. Před­sta­va o slun­né Gru­zii s krás­ný­mi žena­mi a úžas­ným vínem je mýtus, s nímž se Gru­zín­ci vel­mi dob­ře sži­li. Slou­ži­li Rusům jako pro­jek­ční plo­cha a děla­li to rádi. 

V Gru­zii jsou dodnes v porov­ná­ní s jiný­mi býva­lý­mi sva­zo­vý­mi repub­li­ka­mi nej­prud­ší odště­pe­nec­ké kon­flik­ty — ale pří­či­nou je jis­tě její země­pis­ná poloha.
Někte­ří lidé se domní­va­jí, že Gru­zie byla ušet­ře­na, pro­to­že Sta­lin byl Gru­zí­nec. Ale pokud jde o obě­ti sta­li­nis­mu, sto­jí Gru­zie pro­cen­tu­ál­ně hod­ně, hod­ně vysoko.
Legen­da o tom, že Sta­lin neu­šet­řil dokon­ce ani své­ho vlast­ní­ho syna, byla v Sovět­ském sva­zu všu­dypří­tom­ná. Jeho syn upad­ne do němec­ké­ho zaje­tí a Sta­li­no­vi nabíd­nou, že ho může vykou­pit výmě­nou za němec­ké­ho vrch­ní­ho veli­te­le. Načež Sta­lin údaj­ně pro­hlá­sil: „Nevy­mě­ním gene­rá­la za oby­čej­né­ho vojá­ka.“ Při­pa­dá mi zají­ma­vé, co obrov­ská popu­la­ri­ta této legen­dy vypo­ví­dá o sys­té­mu. Sta­lin slou­ží lidu nato­lik, že vydá dokon­ce i vlast­ní­ho syna.

Což má zna­me­nat, že nepři­pus­til žád­ná privilegia.
Ale obě­tu­je vlast­ní dítě, co to o něm vypo­ví­dá na lid­ské rovi­ně? Jak může dob­rý vůd­ce dopus­tit něco tako­vé­ho? Sta­li­no­vi jako člo­vě­ku se pod­le mě nelze přiblížit. 

Nikdy jsem nemě­la v úmys­lu psát o Stalinovi. 

Není to svým způ­so­bem reflex? Když je s někým spo­je­ný tako­vý kult osob­nos­ti, tak o něm člo­věk nechce psát román?
Nikdy jsem nemě­la v úmys­lu psát o Sta­li­no­vi. Přes­to jsem ho moh­la nechat vystu­po­vat výraz­ně­ji. Nebo ho dokon­ce nechat jed­nat jako postavu. 

Je to důvod, proč se mu v kni­ze říká „gene­ra­lis­si­mus“?
Byla to pro mě otáz­ka důsled­nos­ti. Lavren­tij Beri­ja, šéf taj­ných slu­žeb, a Josif Sta­lin, v kni­ze „Malý vel­ký muž“ a „gene­ra­lis­si­mus“, v Gru­zii nej­křikla­vě­ji utvá­ře­li minu­lé sto­le­tí a rodi­nu. Jejich jmé­na lze vyslo­vit, tepr­ve když je klet­ba zlo­me­ná. Moc zmi­zí ve chví­li, kdy je mož­né všech­no pově­dět, všech­no vyslovit.

Jak vzni­kl popis vaše­ho dět­ství v Sovět­ském svazu?
Na zákla­dě mno­ha inter­view. Vyptá­va­la jsem se kama­rá­dek ze své gene­ra­ce, pta­la jsem se gene­ra­ce svých rodi­čů a také pra­ro­di­čů. Úkol zněl jas­ně: uvést vůně, chu­tě, před­mě­ty, oble­če­ní a podob­ně — tak­že nic poli­tic­ké­ho. Auto­bu­so­vá kina tře­ba už moje gene­ra­ce neza­ži­la. Ale pro mou mat­ku před­sta­vo­va­la nej­bá­ječ­něj­ší věc na svě­tě. Auto­bus, kte­rý zvo­nil jako zmrz­li­nář­ské auto a uvnitř měl malé pro­mí­ta­cí plát­no, na němž jste moh­li sle­do­vat fil­my. Hlav­ně bolly­wo­od­skou pro­duk­ci nebo fil­my o Ange­li­ce. Pří­šer­né zami­lo­va­né kýče, nesmír­ně popu­lár­ní. A všech­ny sovět­ské děti, i já si to ješ­tě pama­tu­ju, muse­ly jíst ve škol­ce mléč­nou rýži a pohan­ko­vou kaši. 

A při­tom gru­zín­ské jíd­lo je tak dobré…
Ano, v Gru­zii jsme byli veli­ce pri­vi­le­go­va­ní, pokud šlo o jíd­lo. Kro­mě deva­de­sá­tých let jsme nikdy netr­pě­li nedo­stat­kem potra­vin. A pak při­šla doba, kdy Západ vtr­hl i do gastro­no­mie. Když jsem matu­ro­va­la, ote­vřel v Tbi­li­si prv­ní McDonald’s. Věč­ně tam stá­la dlou­ha­tán­ská fron­ta, lidé pro­dá­va­li svo­je věci, aby tam moh­li jít. Jed­na moje kama­rád­ka zalo­ži­la na Face­boo­ku sku­pi­nu, kte­rá poža­du­je, aby v Gru­zii ote­vřel poboč­ku Star­bucks. Nebo se v Tbi­li­si zane­dlou­ho bude ote­ví­rat H&M, což Gru­zín­ci pova­žu­jí za skvě­lé. Tenhle feno­mén lze v post­so­vět­ských zemích pozo­ro­vat téměř bez výjim­ky. V Rus­ku a na Ukra­ji­ně nebo v Bělo­rus­ku to není jiné.

Osmou kni­hu, „Bril­ku”, tvo­ří prázd­né bílé strán­ky. Proč? Aby bylo jas­né, že román může pokračovat? 
Je to nadě­je nebo snad výzva, aby Bril­ka pokra­čo­va­la v pří­bě­hu jinak a hlav­ně sama. Ona pře­ce musí nejdřív ze vše­ho žít — osmý život se tedy nej­pr­ve musí ode­hrát, aby se o něm někdy moh­lo psát dál — a děje se to v nadě­ji, že její pří­běh vyjde z prázd­né strán­ky a nepo­táh­ne celou tu his­to­rii za sebou. Je to hod­ně sym­bo­lic­ké. Nápad, že román skon­čí prázd­nou strán­kou, jsem dosta­la poměr­ně brzy. Ta před­sta­va se mi zalíbila.

Roz­ho­vor s Nino Hara­tischwi­li­o­vou ved­ly Julia Loch­te­o­vá a Emi­lia Hein­ri­cho­vá a byl sou­čás­tí pro­gra­mu k před­sta­ve­ní Osmý život (Pro Bril­ku) vyda­né­ho Tha­lia The­a­ter GmbH. Do češ­ti­ny jej pře­lo­ži­la Micha­e­la Škultéty.