Nica, vypravěčka vašeho románu, se v určité chvíli dostane do bodu, kdy si nemůže pomoci a musí začít sepisovat příběh své rodiny. Existoval pro vás během vzniku románu podobný bod?
Ne, na rozdíl od Nicy u mě nešlo o jeden konkrétní okamžik. Původně jsem chtěla psát o devadesátých letech v Gruzii, o době, již jsem sama zažila. Byla jsem sice ještě dítě, ale období po občanské válce, po perestrojce, ovlivňuje zemi dodneška. A když jsem o těch časech začala číst nebo se vyptávat lidí, uvědomila jsem si, že jimi něco skončilo. Ta doba je cosi jako závěr jedné epochy, není ji možné oddělit od gruzínských dějin dvacátého století, na něž zase nemůžete pohlížet odděleně od ruských dějin. Uvědomila jsem si, že by to nikdo nepochopil, nerozuměla jsem tomu ani já sama. Musela jsem tedy začít dřív, už v osmdesátých nebo sedmdesátých letech. V té chvíli mě to do sebe vtáhlo, ale nikoli ve smyslu „musím to vyprávět“, ale „musím to pochopit“.

Po čase mě všechny souvislosti fascinovaly natolik, že jsem se rozhodla porozumět celkovému obrazu, no a pak už jsem se ocitla u ruské revoluce. Neměla jsem tedy vůbec v plánu napsat román o jednom století. To by ostatně představovalo přespříliš silný tlak. Vzniklo to vlastně samo od sebe. Pochopitelně jsem se po jisté době úplně schovala za Nicu, protože bylo dobré mít někoho, kdo Brilku oslovuje — mít někoho, komu lze ten příběh vyprávět. Ten román koneckonců není učebnice dějepisu, ale subjektivní historie, perspektiva ze současnosti. V zásadě mi šlo o to pochopit, proč se z člověka stane to, co se z něj stane.

V jednu chvíli jsem si uvědomila, že i moje znalosti dějepisu jsou utvářené západním pohledem.

Jednou ze silných stránek románu je fakt, že nikdy neopustí gruzínskou perspektivu, tedy ze západního pohledu perspektivu odvrácené strany železné opony.
Ano, to bylo účelem. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že i moje znalosti dějepisu jsou utvářené západním pohledem. Než jsem začala na této knize pracovat, věděla jsem o nacismu podstatně víc než o komunismu, třebaže sama jsem se narodila v posledním tažení socialismu. Tato část dějin je na Východě extrémně málo zpracovaná.

Znamená to, že v tomto ohledu dosud na Východě neexistuje žádný obecně přijímaný narativ?
Přesně tak. Kupříkladu v Německu se shodli na tom, že Hitler byl špatný, a nezáleží, jestli jste liberál, nebo konzervativec. Ohledně Stalina nikdy k žádné shodě nedošlo. I od osvícených lidí vždycky uslyšíte: „Ano, ale…“ A to nemluvím o tom, že Stalin v současnosti v Rusku zažívá doslova revival.

I vaše kniha se v tomto ohledu zdržuje morálních soudů. Předestírá argumenty disidentů, stejně jako argumenty přívrženců systému. Jednotlivé životní dráhy se svými spletitostmi připadají čtenáři pochopitelné.
Ano, tato rozporuplnost existuje. Třeba moje babička milovala literaturu, četla i zakázané knihy a poslouchala ilegální hudbu, ale přesto sama sebe vnímala jako komunistku. Zhroucení Sovětského svazu se pro mnoho lidí rovnalo zániku štěstí. Lidé, kteří byli po rozpadu SSSR už o něco starší než já, si najednou připadali zbyteční.

Babička mi vždycky říkala: „Teď mám holt tu tvoji demokracii, ale já už si nemůžu dovolit někam jet. Sice teď smím, ale už nemůžu.“ Dřív jsem v debatách s ní vždycky zastávala velice extrémní stanoviska, a nyní, po knize, jsem si musela osvojit jiný způsob pochopení. Jistěže si člověk přeje, aby tenkrát proti Stalinovi všichni protestovali. I tady (v Německu, pozn. překl.) si přece lidé přejí, aby jejich dědeček nebojoval na špatné straně. Ale v konečném důsledku je to lidské, hodně lidské, že se člověk přizpůsobí, aby neměl problémy, aby žil, a drobné revolty se pak prostě odehrávaly u kuchyňského stolu.

V románu do detailů popisujete dějinné události i to, jak na ně lidé reagovali. A potom tu máme horkou čokoládu, která řídí lidské osudy.
Někteří lidé, s nimiž jsem mluvila, velmi často používali v souvislosti se Sovětským svazem výraz osud. Část jich tvrdila: „Já přece nemohl jinak.“ A pak tu byli ti, kteří se v absolutistickém systému nedokázali zorientovat.

Já se stejně jako dřív ptám, do jaké míry se my lidé určujeme sami a do jaké míry nás určuje kontext. Řekla bych, že je to otázka perspektivy. Myslím si ale také, že náš život je vždycky někam vepsaný, v závislosti na vnějších okolnostech.

V Gruzii existuje pojem „ztracená generace“. Která generace to je?
Tohle označení si pro sebe nárokují všechny generace. Generace třicátých let si prošla čistkami a druhou světovou válkou, všichni ztratili řadu příbuzných. I generace šedesátých let je považovaná tak trochu za „lost“, protože se ocitla někde mezi a stejně jako tady v Německu byla svým způsobem proti rodičům a proti systému. Lidem narozeným v sedmdesátých letech se přezdívá „džínová generace“, to byli ti s revoltou, zakázanou hudbou a zakázanými filmy, existovala subkultura, přes kterou to nesmírně silně fungovalo. V té době už byl systém hodně zkorumpovaný. Šlo už jenom o to, kdo koho podplatí a kdo má jaká privilegia. Přinejmenším v Gruzii.

A moje generace, narozená v osmdesátých letech, byla zajímavá, protože byla maličko neokonzervativní. Generaci svých rodičů jsem vždycky považovala za podstatně svobodnější, v knize ji zastupuje postava Elene.

Generace, která přichází teď, bude také zajímavá, protože se narodila ve svobodě a utváří ji internet. V tomto ohledu se zřejmě daleko víc podobá svým vrstevníkům tady (v Německu, pozn. překl.).

Vaši knihu otevírá anekdota, v níž Bůh rozděluje zeměkouli a po práci si chce odpočinout ve stínu stromu. Najde tam spícího muže, který u rozdělování nebyl. Bůh ho probudí a ptá se, co tam dělá a proč nestojí o vlastní otčinu. Muž odpoví, že je docela spokojený, že je nádherný den a on se spokojí s tím, co pro něj Bohu zbylo. A milý Bůh, ohromený mužovou uvolněností a absencí ctižádosti, mu daruje svůj vlastní ráj, tedy Gruzii. Změnila se gruzínská mentalita po téměř století ruské okupace?
V jádru se mentality nejspíš nemění. Ale i v Gruzii hraje v současnosti daleko větší roli výkon, efektivita, kapitalistické hodnoty. Přesto je základní nastavení vždycky trošku hédonistické. Za komunismu bylo devadesát procent Gruzínců oportunisty. Představa o slunné Gruzii s krásnými ženami a úžasným vínem je mýtus, s nímž se Gruzínci velmi dobře sžili. Sloužili Rusům jako projekční plocha a dělali to rádi.

V Gruzii jsou dodnes v porovnání s jinými bývalými svazovými republikami nejprudší odštěpenecké konflikty — ale příčinou je jistě její zeměpisná poloha.
Někteří lidé se domnívají, že Gruzie byla ušetřena, protože Stalin byl Gruzínec. Ale pokud jde o oběti stalinismu, stojí Gruzie procentuálně hodně, hodně vysoko.
Legenda o tom, že Stalin neušetřil dokonce ani svého vlastního syna, byla v Sovětském svazu všudypřítomná. Jeho syn upadne do německého zajetí a Stalinovi nabídnou, že ho může vykoupit výměnou za německého vrchního velitele. Načež Stalin údajně prohlásil: „Nevyměním generála za obyčejného vojáka.“ Připadá mi zajímavé, co obrovská popularita této legendy vypovídá o systému. Stalin slouží lidu natolik, že vydá dokonce i vlastního syna.

Což má znamenat, že nepřipustil žádná privilegia.
Ale obětuje vlastní dítě, co to o něm vypovídá na lidské rovině? Jak může dobrý vůdce dopustit něco takového? Stalinovi jako člověku se podle mě nelze přiblížit.

Nikdy jsem neměla v úmyslu psát o Stalinovi.

Není to svým způsobem reflex? Když je s někým spojený takový kult osobnosti, tak o něm člověk nechce psát román?
Nikdy jsem neměla v úmyslu psát o Stalinovi. Přesto jsem ho mohla nechat vystupovat výrazněji. Nebo ho dokonce nechat jednat jako postavu.

Je to důvod, proč se mu v knize říká „generalissimus“?
Byla to pro mě otázka důslednosti. Lavrentij Berija, šéf tajných služeb, a Josif Stalin, v knize „Malý velký muž“ a „generalissimus“, v Gruzii nejkřiklavěji utvářeli minulé století a rodinu. Jejich jména lze vyslovit, teprve když je kletba zlomená. Moc zmizí ve chvíli, kdy je možné všechno povědět, všechno vyslovit.

Jak vznikl popis vašeho dětství v Sovětském svazu?
Na základě mnoha interview. Vyptávala jsem se kamarádek ze své generace, ptala jsem se generace svých rodičů a také prarodičů. Úkol zněl jasně: uvést vůně, chutě, předměty, oblečení a podobně — takže nic politického. Autobusová kina třeba už moje generace nezažila. Ale pro mou matku představovala nejbáječnější věc na světě. Autobus, který zvonil jako zmrzlinářské auto a uvnitř měl malé promítací plátno, na němž jste mohli sledovat filmy. Hlavně bollywoodskou produkci nebo filmy o Angelice. Příšerné zamilované kýče, nesmírně populární. A všechny sovětské děti, i já si to ještě pamatuju, musely jíst ve školce mléčnou rýži a pohankovou kaši.

A přitom gruzínské jídlo je tak dobré…
Ano, v Gruzii jsme byli velice privilegovaní, pokud šlo o jídlo. Kromě devadesátých let jsme nikdy netrpěli nedostatkem potravin. A pak přišla doba, kdy Západ vtrhl i do gastronomie. Když jsem maturovala, otevřel v Tbilisi první McDonald’s. Věčně tam stála dlouhatánská fronta, lidé prodávali svoje věci, aby tam mohli jít. Jedna moje kamarádka založila na Facebooku skupinu, která požaduje, aby v Gruzii otevřel pobočku Starbucks. Nebo se v Tbilisi zanedlouho bude otevírat H&M, což Gruzínci považují za skvělé. Tenhle fenomén lze v postsovětských zemích pozorovat téměř bez výjimky. V Rusku a na Ukrajině nebo v Bělorusku to není jiné.

Osmou knihu, „Brilku”, tvoří prázdné bílé stránky. Proč? Aby bylo jasné, že román může pokračovat?
Je to naděje nebo snad výzva, aby Brilka pokračovala v příběhu jinak a hlavně sama. Ona přece musí nejdřív ze všeho žít — osmý život se tedy nejprve musí odehrát, aby se o něm někdy mohlo psát dál — a děje se to v naději, že její příběh vyjde z prázdné stránky a nepotáhne celou tu historii za sebou. Je to hodně symbolické. Nápad, že román skončí prázdnou stránkou, jsem dostala poměrně brzy. Ta představa se mi zalíbila.

Rozhovor s Nino Haratischwiliovou vedly Julia Lochteová a Emilia Heinrichová a byl součástí programu k představení Osmý život (Pro Brilku) vydaného Thalia Theater GmbH. Do češtiny jej přeložila Michaela Škultéty.