Proč bychom si měli pře­číst jeho román? „Pro­to­že se bude­te bavit a bát záro­veň. Před­stav­te si dal­ší­ho Jacka Roz­pa­ro­va­če, se vše­mi těmi legen­da­mi, kte­ré ho obe­stí­ra­jí. Před­stav­te si ženu, jež oprav­du exis­to­va­la a žila v Bar­ce­lo­ně před sto lety. A pak si před­stav­te poli­cej­ní vyšet­řo­vá­ní, k němuž nikdy nedo­šlo, s poli­cej­ním detek­ti­vem, kte­rý se cho­vá jako kov­boj. Doslo­va cho­dí jako kov­boj a je drs­ný jako Clint Eastwo­od ve fil­mech Ser­gia Leo­ne­ho. Před­stav­te si boju­jí­cí upír­ku ve sty­lu Clin­ta Eastwo­o­da v režii Roge­ra Cor­ma­na. Pořád to nesta­čí?“ před­sta­vu­je úspěš­ný thriller jeho autor.

Prodaná práva

  • Itá­lie, Neri Pozza
  • Němec­ko, Lübbe
  • Fran­cie, Actes Sud
  • svě­to­vá ang­lic­ká prá­va, Push­kin Press
  • Maďar­sko, Lib­ri Kiado
  • Turec­ko, Esen Kitap
  • Korea, Nike Books
  • Por­tu­gal­sko, Top­Seller, Edi­to­ra 20/20
  • Čes­ká repub­li­ka, Host

Ohlasy

Je v tom náznak Poea a Bra­ma Sto­ke­ra, ale také Sher­loc­ka Hol­me­se a Ray­mon­da Chan­dle­ra. Ten­to tem­ně ladě­ný kata­lán­ský román je smě­si­cí gotic­ké­ho horo­ru a drs­né kri­mi. Je to hrůz­né, stra­ši­del­né a ohrom­ně zábavné.
— The Times

Díky auto­ro­vým mís­ty až syro­vým popi­sům čte­ná­ři občas naska­ku­je husí kůže — nikdy však nechy­bí špet­ka čer­né­ho humo­ru, kte­rý vyprá­vě­ní dodá­vá zvlášt­ní jis­kru… Marc Pas­tor nám kro­mě kri­mi­nál­ní záplet­ky před­klá­dá obraz pul­zu­jí­cí Bar­ce­lo­ny, moder­ní, pokro­ko­vé a tech­no­lo­gic­ky vyspě­lé, i její odvrá­ce­né tvá­ře plné neřes­tí, poli­tic­kých nepo­ko­jů, hla­du a bídy.
— Celia San­to­so­vá, blog Más que palabras

Úžas­ně napsa­né, skvě­lý pří­běh, pod­ma­ni­vé posta­vy, vraž­da, záha­da a bahno!
— Mean Street

Zlá žena mimo jiné opět doka­zu­je skvě­lou kon­di­ci kri­mi­nál­ní­ho žán­ru v kata­lán­šti­ně… Vyni­ka­jí­cí román, kte­rý si zaslou­že­ně zís­kal pozor­nost kri­ti­ky i čtenářů.
— Anna Maria Villa­lon­go­vá, blog A l’ombra del crim

Hrů­zu nahá­ně­jí­cí vypra­věč je stej­ně pře­svěd­či­vý jako vra­žed­ky­ně, jejíž oblud­né zlo­či­ny zazna­me­ná­vá… Pas­tor vše­mu snad­no vde­chu­je život.
— Finan­cial Times

Kni­ha, kte­rá čte­ná­ře při­mě­je pochy­bo­vat o nor­mál­nos­ti samot­né­ho živo­ta… Stej­ně tak napí­na­vé, jako děsi­vé… Vře­le doporučuji.
— The Independent

Fas­ci­nu­jí­cí… skvě­le napsa­né, tohle je vzor elegance.
— Books, Bones & Buffy

Marc Pastor: „Smrt se mě přišla zeptat, jestli by mohla být vypravěčem tohohle příběhu“

Román Zlá žena je zalo­žen na sku­teč­ných hrůz­ných zlo­či­nech. Může­te nám povyprá­vět o tom, jak jste se od své prá­ce kri­mi­na­lis­ty dostal k nápa­du napsat tuto knihu?
Prá­ce mě neo­vliv­ni­la. Popr­vé jsem pří­běh o Enrique­tě sly­šel v roce 2004, ve stej­ném roce jsem nastou­pil na forenz­ní oddě­le­ní (poli­cis­tou jsem od roku 1998). Kdy­si jsem stu­do­val kri­mi­no­lo­gii a vždyc­ky jsem chtěl něco napsat o všech těch teo­ri­ích, o nichž jsem četl. Chtěl jsem napsat pří­běh o šíle­ném dok­to­ro­vi, kte­rý věří ve fre­no­lo­gii. Chtěl jsem, aby ten pří­běh byl tem­ný, stra­ši­del­ný a vik­to­ri­án­ský. Když jsem se dosle­chl o Enrique­tě Mar­tío­vé, nepře­mýš­lel jsem o napsá­ní kni­hy. Pát­ral jsem po dal­ších infor­ma­cích čis­tě ze zvě­da­vos­ti, dokud jsem si neu­vě­do­mil, že je to veli­ce lite­rár­ní pří­běh. A že ho musím napsat! Dokon­čil jsem ho o čty­ři roky poz­dě­ji, poté co jsem pro­šel hro­ma­du mate­ri­á­lů a měl za sebou kupu prá­ce. Ten­to­krát už moje povo­lá­ní vyšet­řo­va­te­le do kni­hy proniklo.

Pou­žil jste toho nej­ne­ob­vyk­lej­ší­ho vypra­vě­če – smrt. To je oprav­du půso­bi­vé. Proč jste se roz­ho­dl pro ten­to způ­sob vyprávění?
Má to dva důvo­dy. Tím prv­ním logic­ky je, že smrt je spo­leč­ným jme­no­va­te­lem všech postav. Více­mé­ně všich­ni sdí­le­jí své živo­ty se smr­tí. Moisès je poli­cej­ní detek­tiv, jehož pra­cí je zatý­kat vra­hy. Enrique­ta si na živo­by­tí vydě­lá­vá zabí­je­ním dětí. Zlo­dě­ji těl pro­dá­va­jí mrt­vo­ly vyhra­ba­né na hřbi­to­vě. Dok­tor Baum­gar­ten hle­dá v mrtvých tělech „duši šílen­ství“. Smrt sou­vi­sí se vše­mi, tak­že kdo by mohl tenhle pří­běh podat lépe?

Dru­hým důvo­dem bylo, že jsem měl zku­še­nost s „blíz­kos­tí smr­ti“. Dok­to­ři mi muse­li dávat elek­tro­šo­ky a zasta­vit na chví­li srd­ce a tři dny mi tvr­di­li, že mám nemoc, kte­rou nemů­žou vylé­čit. Tři dny jsem u sebe cítil fyzic­kou pří­tom­nost smr­ti. Když mi řek­li, že mě můžou uzdra­vit (a ope­ro­va­li mě), věděl jsem, že smrt se mě při­šla zeptat, jest­li by moh­la být vypra­vě­čem toho­hle příběhu.

Hlav­ní posta­vou vaší kni­hy je Moisès Cor­vo, někdy prud­ký, ale sta­teč­ný detek­tiv, kte­rý by pro zís­ká­ní infor­ma­cí udě­lal coko­li. Inspi­ro­val jste se při vytvá­ře­ní jeho pova­hy někým kon­krét­ním, nebo se pros­tě vyno­ři­la během psaní?
Začal jsem s drs­ňá­kem, kte­rý má na všech­no rych­lou odpo­věď a pro ránu nejde dale­ko, ale Moisès veli­ce rych­le vyros­tl a stal se jakým­si stře­do­moř­ským kov­bo­jem, nave­nek tvr­dým, iro­nic­kým, zlým hochem s malým smys­lem pro spo­le­čen­skou morál­ku, pohřbe­nou hlu­bo­ko uvnitř jeho duše. Mám Moisè­se rád (a spous­ta lidí mi říká, že ho mají rádi), pro­to­že v jaké­ko­liv jiné kni­ze by mohl být padou­chem, ale ve Zlé ženě je osa­mě­lým lov­cem. Tahle nejed­no­znač­nost vyvo­lá­vá ve čte­ná­ři pocit, jako by Cor­vo pře­kra­čo­val hra­ni­ce. Moisès vyhro­žu­je, roz­dá­vá rány, kra­de a cho­vá se, jako by neměl žád­né city. A my jsme pořád na jeho straně.

Jste oce­ňo­va­ný autor, sou­čas­ně také pra­cu­je­te jako forenz­ní kri­mi­na­lis­ta – je tomu tak? Jak vyva­žu­je­te svůj život, co se týče psa­ní a běž­né prá­ce, a najde­te si také něja­ký vol­ný čas?
Musím při­znat, že je to vyčer­pá­va­jí­cí. Chci spát! Někdy se cítím tak, že chci jen sedět na gau­či, číst kni­hy a sle­do­vat se svou ženou tele­viz­ní seri­á­ly. Ale potře­bu­ju psát. Cítím se dob­ře, když vyprá­vím (své) pří­běhy, přes­to­že to není snad­né. Závi­dím těm auto­rům, kte­ří doká­žou sedět osm hodin den­ně, sedm dní v týd­nu a psát, psát, psát. Já boju­ju s kaž­dou strán­kou. Kaž­dá scé­na je zákop. A já zapa­dám do bah­na pokaž­dé, když si sedám před počí­tač. A když cítím, že jsem se roze­šel rych­le­ji, že mezi těmi mra­ky lenos­ti vidím slu­neč­ní paprsky, musím si dát sprchu, naobědvat se a jít do prá­ce. Chtěl bych mít víc času. Chtěl bych mít TAR­DIS (stroj času a vesmír­né pla­vi­dlo z brit­ské­ho sci-fi seri­á­lu Dok­tor Who, pozn. red.), zavřel bych se dovnitř a psal kni­hy. A taky bych ces­to­val časem a vesmí­rem. A pak bych se vrá­til zpát­ky na Zemi a bojo­val bych něko­lik hodin pro­ti kri­mi­na­li­tě, jako by se nic nestalo.

Pod­le Zlé ženy mohu říct, že máte veli­ce dobrou schop­nost psát. Jak dlou­ho už píše­te a jakou máte, pokud vůbec něja­kou, prů­pra­vu pro psaní? 
Děku­ju. Vždyc­ky jsem chtěl být spi­so­va­tel. Když jsem byl malý, chtěl jsem být taky detek­tiv a klaun. Dva ze tří, to vůbec není špat­né. Od té doby, co jsem se nau­čil číst, jsem chtěl psát. Jako dítě jsem napsal o inva­zi mimo­zemš­ťa­nů v naší ško­le. Jako tee­nager (kdy jsem byl posed­lý artu­šov­skou myto­lo­gií) jsem začal psát román, ve kte­rém se vysky­to­va­ly sek­ty, Came­lot a ces­to­vá­ní časem. Ale jak jsem řekl, byl jsem tee­nager a zají­mal jsem se víc o tee­nage­rov­ské zále­ži­tos­ti než o to, abych se stal roma­no­pis­cem. Kaž­do­pád­ně se den­ně učím s kaž­dou kni­hou, kte­rou čtu. Učím se od těch dob­rých (něco jako: sak­ra, to bych chtěl napsat!) i od těch špat­ných (ok, Mar­cu, nikdy nepiš tako­vé srač­ky). Rád sle­du­ju kost­ru kni­hy, její struk­tu­ru, dia­lo­gy, způ­sob, jakým autor pou­ží­vá adjek­ti­va, aby vyře­šil scénu.

Je to jako fot­ba­lo­vý šam­pi­o­nát. Mož­ná jsem vyhrál posled­ní zápa­sy, ale pořád musím ješ­tě ode­hrát ty, co mě čeka­jí, a musím hrát nej­líp, jak umím, aby mě nepo­ra­zi­li. Je to všech­no prá­ce, prá­ce a zase prá­ce, a hlav­ně nikdy žád­né uspo­ko­je­ní. Ráno se pro­bu­dím, začnu psát a pomys­lím si: nikdy nebu­deš tak dob­rý, jako jsi byl před­tím, nebo tak dob­rý, jak ti říka­jí, že jsi, tak­že Mar­cu: nevzdá­vej to.

Může­te nám říct něco málo o tom, na čem teď pracujete? (…)
Píšu milost­ný pří­běh. O oprav­do­vé čis­té lás­ce osm­nác­ti­le­té dív­ky někde v Paci­fi­ku. Roz­to­mi­lé. Ale není to tak nablýska­né, jak se zdá. (…)

V romá­nu Bio­ko se zno­vu potká­te s Moisè­sem, teh­dy dva­ce­ti­le­tým. A zjis­tí­te, proč se cho­vá tak, jak se ve Zlé ženě cho­vá, a jaký byl jeho prv­ní pří­pad v Afri­ce v roce 1887. A taky zjis­tí­te, že exis­tu­je něco, co spo­ju­je všech­ny moje kni­hy. Někte­ré posta­vy se opa­ku­jí, romá­ny pro­po­ju­jí i někte­ré scé­ny. Může­te číst kaž­dý z nich zvlášť, ale pokud si pře­čte­te víc než jeden, uvi­dí­te, že se jim pod kůží ode­hrá­vá ješ­tě jiný děj. Pro mě je tak psa­ní zábav­něj­ší. Je to cena pro čte­ná­ře, kte­rý sle­du­je mou práci. (…)

Pro­zraď­te nám o sobě tři věci, kte­ré čte­ná­ři nej­spíš nevědí.
Mám rád kres­le­ní. Kres­lím celé dny, neje­nom když tele­fo­nu­ju. Kres­lí­val jsem poli­cej­ní ski­ci pode­zře­lých z vražd, zná­sil­ně­ní a lou­pe­ží. Ale kres­lil jsem až cho­rob­ně, pořád a všu­de (teda jen na papír, ne na stě­ny nebo dve­ře na zácho­dě, samozřejmě).

Jsem na všech soci­ál­ních sítích, kte­ré najde­te, vět­ši­nou jako @DoctorMoriarty. Nahrá­vám obráz­ky. Fotím figur­ky storm­tro­o­pe­rů na Instagram, například.

Jsem „Who­vi­an“, zary­tý fanou­šek seri­á­lu Doc­tor Who. Mám psa, čín­ské­ho cho­cho­la­té­ho psa. Jme­nu­je se The Doctor.

Redakč­ně upra­ve­no a kráceno.
Autor­ka roz­ho­vo­ru: Tammy Spark­so­vá, Books, Bones & Buf­fy. Zdroj: http://​booksbo​ne​sbu​f​fy​.com/​2​0​1​4​/​0​2​/​0​6​/​i​n​t​e​r​v​i​e​w​-​w​i​t​h​-​m​a​r​c​-​p​a​s​t​o​r​-​a​u​t​h​o​r​-​o​f​-​b​a​r​c​e​l​o​n​a​-​s​h​a​dows/

Recenze: „Je to skvělý příběh, který nepotřebuje přikrášlovat, aby byl strašidelný“

Bar­ce­lo­na v roce 1911: měs­to otře­se­né krva­vý­mi pou­lič­ní­mi boji mezi poli­cií a obča­ny, zapl­ně­né zra­ně­ný­mi vete­rá­ny špa­něl­ské­ho vojen­ské­ho taže­ní v Maro­ku. Chu­dí oby­va­te­lé čtvr­ti čer­ve­ných luce­ren El Raval jsou vydě­še­ní, pro­to­že ve měs­tě řádí pří­še­ra, kte­rá uná­ší děti. Jak se uká­že, zvěs­ti jsou pravdivé.

Nic z toho není vymyš­le­né. Zlá žena vychá­zí z hrů­zostraš­né­ho sku­teč­né­ho pří­pa­du nechval­ně pro­slu­lé Enrique­ty Mar­tío­vé, zná­mé jako „bar­ce­lo­n­ská upír­ka“. Býva­lá pro­sti­tut­ka, kte­rá obsta­rá­va­la děti boha­tým pedo­fi­lům, vdě­či­la za svou „slá­vu“ ješ­tě děsi­věj­ší­mu pod­ni­ká­ní, na něž se spe­ci­a­li­zo­va­la. Uná­še­la a zabí­je­la děti a čás­ti jejich těl pak pou­ží­va­la na výro­bu kré­mů a eli­xí­rů, kte­ré pro­dá­va­la své boha­té klientele. 

Pro­to­že toho o reál­ném poza­dí Enrique­ti­na živo­ta ani o počtu jejích obě­tí není zná­mo mno­ho, měl špa­něl­ský autor Marc Pas­tor vol­ný pro­stor, aby do fak­tů vetkal výstřed­ní pří­běh. Při­dal si do něj poli­cis­tu Moisè­se Cor­va, kte­rý vypa­dá jako král Alfons XIII. a morál­ku má při­bliž­ně jako Clint Eastwo­od ve fil­mu Hod­ný, zlý a ošk­li­vý. Komic­ké je, že inspek­tor Cor­vo čte pří­běhy o Sher­loc­ku Hol­me­so­vi a Augustu Dupi­no­vi, obě­ma pohr­dá a v jed­nu chví­li pou­ži­je pseu­do­nym Lestra­de. Neu­cti­vý, sym­pa­tic­ký, stá­lý návštěv­ník měst­ských nevěs­tin­ců, někdy až pří­liš nor­mál­ně lid­ský, chce zjis­tit, proč se ztrá­ce­jí děti pro­sti­tu­tek. Pas­tor zruč­ně pro­po­jil belet­rii s lite­ra­tu­rou fak­tu do poli­cej­ně-pro­ces­ní­ho romá­nu s vel­ko­le­pým dobo­vým poza­dím, kte­rý se v roce 2008 stal špa­něl­ským bestsellerem.

K prá­ci auto­ra kri­mi thrille­rů je Pas­tor nanej­výš povo­la­ný – ve svém běž­ném živo­tě pra­cu­je jako kri­mi­na­lis­ta v Bar­ce­lo­ně. Tak­že když nás vede do pitev­ny, cítí­me, že mu může­me věřit detai­ly, od čer­né­ho humo­ru po masař­ky. Jeho zna­lost měs­ta pul­zu­je žila­mi romá­nu a je v tom víc než jen hlu­bo­ké zau­je­tí zmr­za­če­ný­mi těly. Bar­ce­lo­na je „sta­rá dáma s mno­ha šrá­my na duši, kte­rou opus­ti­ly tisí­ce milen­ců, ale ona si to nechce při­znat“. V jejích zapad­lých ulič­kách plných rva­ček a chu­din­ských čtvr­tích pře­ky­pu­jí­cích podi­ví­ny, devi­an­ty, kapsá­ři a leh­ký­mi žena­mi se setká­vá­me s jed­no­ru­kou věšt­ky­ní a jed­no­o­kým vykra­da­čem hrobů, stej­ně jako s mužem s nekon­t­ro­lo­va­tel­nou sexu­ál­ní při­taž­li­vos­tí k pelar­go­ni­ím. Vykra­da­či hrobů odkrý­va­jí bez­hla­vé mrt­vo­ly, ty pak dodá­va­jí dok­to­ru Baum­gar­te­no­vi, pří­vr­žen­ci teo­rie Cesa­ra Lom­bro­sa o fyzic­kých rysech kri­mi­nál­ních typů, kte­rý by rád pitval sku­teč­né monstrum.

Jde o meta­fo­ru – oddě­lo­vá­ní jed­not­li­vých čás­tí lid­ské­ho těla, vysá­vá­ní krve a zvrá­ce­né obcho­do­vá­ní s mrt­vo­la­mi je sym­bo­lem roz­pa­da­jí­cí se spo­leč­nos­ti. Tak­to je to na talí­ři pěk­ně naser­ví­ro­va­né obzvláš­tě teh­dy, kdy Enrique­ta doslo­va mění těla nebo­hých dětí ve spo­třeb­ní zbo­ží pro boha­té. To ale nejsou nej­dů­le­ži­těj­ší ces­ty, kte­rý­mi se Pas­tor vydá­vá. Zásad­ní vli­vy jsou pod­le něj fil­mo­vé: Roger Cor­man a Ser­gio Leo­ne. Tak­že si před­stav­te gotic­ký, his­to­ric­ký tech­ni­co­lo­ro­vý wes­tern, stří­da­vě ponu­rý a stro­ze napí­na­vý a občas sku­teč­ně děsivý.

Pas­tor pra­co­val v Bar­ce­lo­ně na pří­pa­du jiné séri­o­vé vra­žed­ky­ně, což mu zjev­ně pomoh­lo s posta­vou Enrique­ty Mar­tío­vé, ale pokud oče­ká­vá­te, že se díky tomu poku­sí nastí­nit její moti­va­ci nebo šílen­ství, bude­te zkla­ma­ní; moc lid­ské­ho na ní není. S drá­py na rukách a zví­ře­cí­mi chout­ka­mi je jen jakousi noč­ní můrou: čaro­děj­ni­cí z Per­ní­ko­vé chaloupky. 

Pas­tor se vyhý­bá tvr­ze­ní, že vraž­di­la děti, pro­to­že je sama mít nemoh­la. Mís­to toho nazna­ču­je, že se Enrique­ta cho­vá jako muž. Dává před­nost ham­me­rov­ské horo­ro­vé ver­zi před čím­ko­liv slo­ži­těj­ším. A proč by vlast­ně nemohl? Je to skvě­lý pří­běh, kte­rý nepo­tře­bu­je při­krášlo­vat, aby byl strašidelný.

Pas­tor však dodá­vá pří­bě­hu tro­chu děsi­vé majestát­nos­ti a ponu­ré nevy­hnu­tel­nos­ti uži­tím vše­vě­dou­cí­ho vypra­vě­če nazva­né­ho „Neú­pros­ný“, kte­rý nene­se žád­nou kosu, ale pohy­bu­je se mezi lid­mi a někdy s nimi mlu­ví nebo jim kou­pí jíd­lo, což vytvá­ří někte­ré báječ­ně stra­ši­del­né oka­mži­ky: „Nevi­dě­li jsme se už někdy?“

Smrt obsta­rá­vá komen­tář, kte­rý je stří­da­vě mra­zi­vý a pochmur­ně vtip­ný, včet­ně jis­tých jem­ných pozná­mek, jimiž varu­je čte­ná­ře s cit­li­vý­mi žalud­ky, aby pře­sko­či­li na dal­ší kapi­to­lu, nebo „aby zůsta­li a obje­vi­li jed­no zákou­tí Enrique­ti­ny mys­li.“ Samo­zřej­mě, že si to tedy pře­čte­te, i když nechce­te. Oprav­du strašidelné.

Redakč­ně upra­ve­no a kráceno.
Autor­ka recen­ze: Lucy Danie­lo­vá, The Tele­gra­ph. Zdroj:
http://​www​.tele​gra​ph​.co​.uk/​c​u​l​t​u​r​e​/​b​o​o​k​s​/​f​i​c​t​i​o​n​r​e​v​i​e​w​s​/​1​0​6​0​9​5​3​6​/​B​a​r​c​e​l​o​n​a​-​S​h​a​d​o​w​s​-​b​y​-​M​a​r​c​-​P​a​s​t​o​r​-​r​e​v​i​e​w​.html

Enrique­ta Martíová