„Autor v knize zajímavě mísí žánry autobiografie, gastronomické reportáže, cestopisu a románu s existenciálními podtóny,“ píšou o knize ve švédských novinách Folkbladet. Food Junkie: Posedlý jídlem vychází v češtině už v únoru 2014.

Rozhovor s autorem

Mons Kalentoft se narodil v roce 1968 v Linköpingu (kde se odehrávají i jeho detektivky), nyní žije ve Stockholmu. Působí jako reklamní textař, gastrokritik a spisovatel. V roce 2001 získal cenu za nejlepší švédský debut Katapultpriset a zatím napsal dvanáct knih. Nejraději pije burgundské, Bordeaux nebo Barolo. Nesnáší švédskou zimu, miluje tropická rána a nejspokojenější je v restauracích.

Pro milovníky jídla jste známější jako gastrokritik a znalec špičkového kulinářství než jako spisovatel. Nyní navazujete na svou knihu Food Noir z roku 2004, která se zabývala právě vaší vášní pro jídlo.
Ano, knihou Food Junkie. Ovšem tahle kniha je mnohem osobnější. Její základ tvoří líčení různých mých cest, zároveň se snažím zachytit mechanismy ovlivňující moje chování, proč už pětadvacet let cestuju jako blázen po celém světě za jídlem a pitím. To totiž zřejmě není úplně normální…

Jste na jídle závislý?
Určitě se to tak dá říct. Podnět k napsání knihy byl docela závažný. Po jedné večeři se spoustou alkoholu v restauraci Operní sklípek ve Stockholmu jsem zkolaboval. Odvezli mě do nemocnice. Ukázalo se, že mám v trávicím traktu jakýsi virus a že došlo k perforaci střeva, zřejmě proto, že jsem byl tak strašně zřízený. Kdybych se do péče doktorů dostal o hodinu později, pravděpodobně bych to nepřežil, jak mi říkali.

Takže jste se skoro ujedl a upil k smrti?
Ano. Což mě samozřejmě přinutilo zamyslet se nad svými hodnotami. Napsání knihy bylo přirozeným východiskem. Jak jsem se vlastně dostal k tomu stolu v Operním sklípku? Co mě tam dohnalo?

Je to zřejmě dost sebeobnažující kniha.
Hodně. Opravdu strašně. Ale věřím, že je dobrá. Je to kniha, kde jakoby páté přes deváté míchám zážitky z různých restaurací. Bez chronologického řazení. Například všech svých sedm návštěv v restauraci El Bulli líčím v jedné kapitole. Dá se to brát jako hedonistický a subjektivní průvodce po nejlepších restauracích na světě. Klidně tam taky vyrazte, ale nechovejte se jako já, to je asi tak v kostce obsah knihy (smích).

Do jaké země cestujete nejraději?
El Bulli už je zavřená, takže je těžké najít experimentální gastronomické vzrušení nejvyšší kategorie. Ale v Japonsku samozřejmě pořád nacházím nepoznané, pokud jde o dokonalé suroviny. Byli jsme třeba v jedné malé restauraci v Ginze, řádil tajfun, takže jsme byli jedinými hosty. V tom sklepě nám donesli tác zakrytý bílým plátnem a pod ním šíleně prorostlé steaky. Naprosto bizarní. A pak nám servírka donesla malý papírek: 400 gramů nás přišlo na nějakých čtyři tisíce švédských korun (necelých třináct tisíc českých korun, pozn. red.)!

A stálo to za to?
Když už to s člověkem zajde takhle daleko, nezbývá mu než zatnout zuby a zaplatit. Ale nikdy jsem nejedl lepší maso.

Byl jste tam sám?
Ne, s rodinou. S manželkou a našimi dvěma dětmi.

A každé z dětí dostalo svůj čtyřsetgramový steak?
Haha, ne, rozdělili jsme si dvě porce, ale klidně by do sebe nacpaly i víc! Do většiny lepších restaurací ale nejde brát děti. A v Tokiu bývá někdy v podniku jenom šest stoliček u baru a pak tam člověk nesežene místo vůbec, pokud nemá nějakého známého.

Jak se vám podařilo sedmkrát získat stůl v El Bulli?
Byl jsem tam, už když začínali, v roce 1997, než získali tři hvězdičky. Tehdy jsem se seznámil se seňorem Garcíou, který měl na starosti rezervace. Užitečný kontakt.

Jaký jste si z El Bulli odnesl nejsilnější zážitek?
Když jsem přijel naposledy, bylo to úplně nejlepší. Končil podzim. Olej z bílých lanýžů, křepelčí prsíčka na zlatých lžičkách, sluka na několik způsobů, na co si vzpomenete. Nejbláznivější chod byl „caviar trufa blanca“. Představte si, že máte opravdu hodně dobrý kaviár. Strčíte ho do sklenice s šíleně velkým lanýžem, utáhnete uzávěr a necháte to tak několik dní. Potom kaviár vyndáte a servírujete ho na lžíci. Úlet.

Objednáváte si v luxusních restauracích k jídlům doporučené kombinace nápojů?
Nikdy. Nebo ano, občas, když už someliér ví, co mám rád, třeba v restauraci Frantzén/Lindeberg. Často jsem ale zažil, že člověk dostane sedm různých vín, která jsou dobrá, ale ani jedno není skvělé. Raději si k večeři dám jednu opravdu dobrou láhev. Skutečně kvalitní bílé burgundské. Například Coche-Dury…

Zajdete si občas jen tak někam na skleničku?
Teď už málokdy. Často beru děti do Rolfs Kök, kde mají dobrý vinný lístek. Jinak si víno nejčastěji otevírám doma. Tu a tam dojde na nějaké to páteční martini.

Odhadl bych, že doma máte vína slušnou zásobu.
Samozřejmě mám doma několik chladniček na víno, ale začínají se mi plnit. Nekupuju si však víno proto, abych investoval, ale proto, abych ho pil.

Existuje nějaký alkohol, který vůbec nepijete?
Jeden kamarád má firmu, která dováží růžové víno, ale jinak bych odpověděl rosé (smích).

Proč to?
Ještě nikdy jsem nepil rosé, které by překonávalo bílé nebo červené. Je to kompromis. Prostě si nemyslím, že mají dobrou chuť.

Autor rozhovoru: Alf Tumble, Nöjesguiden: http://nojesguiden.se/artiklar/en-flaska-vin-med-mons-kallentoft
Redakčně kráceno a upraveno, přeložila Marie Voslářová

Recenze: Ďábelský apetit

Ráno po večírku v restauraci Operní sklípek, kde se svým nejlepším přítelem zkonzumoval neuvěřitelné množství jídla a alkoholu, se Mons Kallentoft hroutí ve sprše. Autor detektivek a milovník jídla narazil na svůj kryptonit a sousedi se dívají, jak ho na nosítkách odnášejí do sanitky. Taková ostuda, co si jenom pomyslí? Sousedi však už tuší a rodina ví, jak se věci mají: Kallentoft občas jí a pije trošičku moc. I on sám si to samozřejmě dobře uvědomuje, přesto cílevědomě a jako o život sešlapuje pedál až k podlaze. Jde mu výhradně o minimalizaci vlastního utrpení a maximalizaci požitků, je tedy ryzím hedonistou.

Mons Kallentoft strávil nějaký čas v nemocnici a přežil. Knihu Food Junkie napsal po probuzení, jedná se o čistě osobní a snad převážně soukromou reflexi. Není to ani román, ani deník, spíš jakýsi halucinační cestopis. Nebo něco jako písnička Sister Morphine od Rolling Stones, převedená do knižní podoby, přičemž opiáty nahrazují gastronomie světové úrovně, suchá martini a luxusní hotelová apartmá. Fet jako fet.

Peníze za detektivky se roztáčejí. Spisovatel se snaží uhasit v sobě následky traumat z dětství gastronomickými požitky, které ale působí spíš jako benzin. Ostatně nazývat Kallentofta milovníkem jídla není nijak přesné, ten výraz zní až moc roztomile, on sám si dává přízvisko gastrozávislák. Létá do Hongkongu za kachnami a žraločími ploutvemi, do Tokia za bifteky v ceně desetitisíců korun, v apartmá hotelu Mandarin Oriental v Bangkoku si užívá vynikající obsluhu, na Bali pečená selátka, v Baskicku obědy u rodinného stolu v kuchyni restaurace se třemi michelinskými hvězdičkami a v El Bulli vyhledávaný stůl u okna. S jídlem, především s předními restauracemi a luxusními hotely, operuje podobně jako Patrick Bateman se značkami produktů. Buď v tom jedete s ním, nebo ne. Neustále se objevují jejich výčty a popisy, které napohled nemají jiný účel než zajistit gastrozávislákovi další dávky.

Zřejmě jen nemnozí z nás se dokážou orientovat v řadě odkazů na globální svět restaurací, a tudíž opravdu proniknout do závislákových temných vášní. Výčty názvů a utracených částek jsou často na překážku propracovanému, rafinovanému vyprávění. Ovšem naprostá nekompromisnost v tomto ohledu má svůj dramatický půvab. Fuck it, jak píše autor. Žádné, byť sebemenší ústupky. Žraločí ploutve čekají, Mons je chce, Mons si je bere. Nic není uhlazené, zaobalené ani učesané ve smyslu příjemného počtení o dobrém jídle a umírněných měšťáckých radovánkách. Kallentoft se nesnaží omlouvat svoje touhy a vynaloženou energii a ani se nesnaží brát ohledy na nějaké sociální konstrukty či okolnosti, které by mohly stát mezi ním a ohroženým druhem tuňáka nebo mořské okurky. Líčí čiré a nefalšované emoce. Dává své malé dcerce ochutnat nejdražší kaviár, a když se ukáže, že jí chutná natolik, že zhltne jednohubky dokonce i z jeho talíře, Mons se upřímně a z celého srdce raduje.

Jediným úkolem gastronomie a luxusních restaurací je zastavit čas. Tady a teď, ty, já a talíře. A žádné hloupé otázky. Když se podaří dosáhnout harmonie, jedná se o nepřekonatelný zážitek. Nejzákladnější potřeba je povýšena k tomu nejzbytnějšímu: k požitku. A naopak. Ale Food Junkie nezprostředkovává pouze chutě a pocity, s nimiž člověk konzumuje lahůdky. Autor se naštěstí příliš nepouští do zapálených technických výkladů na téma, jak se ten či onen pokrm připravuje, a vzdává se i vymýšlení výrazů charakterizujících chuť, které si stejně nikdo jiný s ničím nespojí. Pro Kallentofta je jídlo pocit, výraz a dojem. V tom s ním každý čtenář může držet krok. Gastronomie má v neposlední řadě funkci sociálního rituálu, jde tu o v pravém slova smyslu sofistikované vzorce chování lidí, kteří ještě celkem nedávno čmárali po zdech svých jeskyní. Ovšem lov, honba, přetrvává. A Kallentoft se této vášni se sklenkou burgundského u úst poddává. Někdy ve společnosti bankéřů či nakladatelů, často s rodinou, ale nejvíce si zřejmě jídlo užívá o samotě.

V jedné obzvlášť vydařené pasáži rozvíjí úvahy o svém kanibalismu. Nikoli formulovaném podle Wikipedie, Kallentoft má svou vlastní definici. Jíst v restauraci znamená jíst i lidi okolo, společnost a obsluhu. Kuchaře i someliéry, přátele i hosty u baru. Nasávat do sebe společnost, kterou člověk jinde nenajde a která je v neustálém pohybu. Vzájemně konzumovat své světy, životy a čas. Zkrátka stát se sociálními kanibaly, v rovině poezie a inspirace. Definice toho, jak být člověkem, stejně dobrá, jako každá jiná.

Nakolik je Food Junkie otevřenou výpovědí? Nejde jen o manipulaci, které by úspěšný autor detektivek byl jistě schopen? Historky se určitě zakládají na pravdě, o tom není pochyb, jinak však Kallentoft zůstává uměřený. Po emoční stránce si se čtenářem hraje, jako narkoman.

Stylově se Food Junkie pohybuje na pomezí mezi temnými básněmi Larse Noréna a horečnatým, zrychleným vyprávěním Breta Eastona Ellise. Kallentoft navíc nešetří metaforami. Jádro obsahu jakoby tvořil jeden jediný dlouhý a poutavý dopis. Čtenář podporuje autorovu závislost tím, že si koupil jeho knihu. A ten si svou neskutečně drahou a komplexní mánii v hloubi srdce užívá, nesnaží se pro ni získávat sympatie. Kallentoft nepotřebuje, aby ho zrovna za tohle někdo poplácával po ramenou, miluje svůj životní styl skoro stejně jako svou manželku a děti.

Ale opravdu palčivá je vlastně jen jedna pasáž, v samém závěru, kde Kallentoft odkrývá temná tajemství své rodiny. Zde se nám dostává určité vysvětlení toho, proč se lidé mezi sebou i k sobě samým často chovají tak krutě. A možná i toho, proč se snaží žít okamžikem, vždyť z okamžiků koneckonců sestává život.

Autor recenze: Mattias Kroon, Sydsvenskan: http://www.sydsvenskan.se/kultur--nojen/en-djavla-aptit/
Přeložila Marie Voslářová

Ohlasy

http://www.litteraturmagazinet.se/mons-kallentoft/food-junkie-livet-maten-doden

Kniha pro všechny milovníky jídla… O jídle bez receptů, zato se spoustou pokusů vystihnout smysl života.
— Metro

Už po několika stránkách mě kniha naprosto pohltila. Nemohl jsem se odtrhnout…
— Icakuriren

Vyprávění je ještě osobnější, vášnivější, temnější a maniakálnější, autor se čtenáři vydává na milost a nemilost. Příběhu nechybí poutavost a naplňuje jej láska k jídlu, k lidem, kteří s ním pracují, k životu a k rodině.
— Gourmet

Kallentoftovi jde ovšem i o nacházení útěchy v jídle. Ke zdařilejším pasážím knihy patří ty, v nichž se vrací do svého šedivého dětství: k návštěvám linköpinské restaurace Hamlet, kam chodil s matkou, k babiččině zapečenému zelí a k temnému rodinnému tajemství. Z těchto kapitol je cítit skutečná upřímnost, v neposlední řadě pokud jde o vztah k matce. Možná právě v něm se skrývá klíč k oné destruktivitě a k neustálé honbě za chuťovými požitky.
— Svenska Dagbladet

Z té touhy gastrozávisláka po dokonalosti, po okamžicích zapomenutí, „kdy nic nedrhne a existuje jen to, co člověk vnímá čichem a chutí“, na mě padlo zoufalství. Z té prázdnoty, která se rozhostí, když se život promění v honbu za chvilkovou útěchou. Často se o tom mluví, ale jen zřídkakdy se podaří tento stav zachytit zevnitř tak přesvědčivě jako tady. Silnou stránkou knihy je důsledná vnitřní perspektiva.
— Göteborgs-Posten

Nová autobiografická kniha Food Junkie pojednává o jídle jako umění vychutnávat požitek, o jídle povznášejícím okamžik, o jídle vyvolávajícím posedlost a o neustálé honbě za novými chutěmi a zážitky. Mezi řádky na čtenáře dýchá ztrápenost a neklid, hledání pravdy a smyslu života… Food Junkie působí dojmem osobní a upřímné knihy, kde Kallentoft popouští uzdu své zálibě v květnatém vyjadřování. Vydává se čtenáři všanc a nesnaží se dělat lepším, aby si získal jeho sympatie…
— Kristianstadsbladet

Tohle je totiž čtení, ke kterému se člověk prakticky nemůže stavět neutrálně. Kallentoft píše jako vždy exaktně, někdy se vydává za hranice brutality a zároveň občas přidá špetku poezie. Napsané je to krásně, o tom není pochyb.
— Jönköpings-Posten

Ve Food Junkie proměňuje Mons Kallentoft restauraci v chrám.
— TT Spektra

V jeho vyprávění nejde o honbu za úspěchem, ale o vášeň a zápal. Zeptejte se hokejisty, co cítí, když pošle puk do branky a rozhodne zápas na mistrovství světa. Zeptejte se básníka, co cítí, když najde metaforu, kterou svůj text otevře k bezedným hloubkám. Nebo se zeptejte labužníka, co prožívá, když polyká šampaňské dobrého ročníku a vnímá, jak se jeho chuť dokonale snoubí s chutí ústřice. Nejspíš budou všichni mluvit víceméně o tomtéž, o dokonalém naplnění okamžiku, o stavu, kdy člověk zapomíná na minulost i na budoucnost a nechává se unášet intenzivním, téměř religiózním pocitem životnosti. V gastronomickém světě zřejmě nenajdete moc lidí, kteří by dokázali odpovědět líp než Mons Kallentoft.
— Dagbladet

Toto fascinující, osobní, někdy vtipné, jindy trochu temné sebeobnažující vyprávění nelze číst bez rozechvění (anebo bez pousmání).
— BTJ