Pavle, z tri­lo­gie Pro­jekt Kro­nos vyšly dva díly, čte­ná­ři čeka­jí na vyvr­cho­le­ní a ty teď vydá­váš kni­hu, kte­rá s pří­běhy Jaso­na a Luca nemá nic spo­leč­né­ho. Je to trol­ling napja­tých fanouš­ků, nebo jsi měl k útě­ku k jiné kni­ze dale­ko raci­o­nál­něj­ší důvody?
Útěk je dob­ře zvo­le­né slo­vo! Přes­ně tak to totiž zača­lo: potře­bo­val jsem si už od Kro­na tro­chu oddech­nout. Tu sérii píšu straš­ně rád, ale záro­veň to zna­me­ná zůstá­vat po tři­nác­ti stech strán­kách stá­le věr­ný sty­lu, kte­rý jsem v prv­ním díle před lety nasto­lil. Meta pro mě byla tako­vou rekon­va­lescen­cí. Vymys­lel jsem si pří­běh hrdin­ky, kte­rá mlu­ví i pře­mýš­lí stej­ně jako já (tj. cha­o­tic­ky, nespi­sov­ně a snad polo­vi­nu času ang­lic­ky), a nechal jsem ten pří­běh odvy­prá­vět ji. Což se uká­za­lo být tím nej­lep­ším roz­hod­nu­tím, jaké jsem mohl udělat.
Psát Metu pro mě díky tomu bylo jako psát vlast­ní deník. Věřím, že je v ní mini­mum lite­rár­ní sty­li­za­ce, nesna­žil jsem se o načechra­ná sou­vě­tí a kniž­ní obra­ty, pro­to­že nejde o pří­běh, kte­rý by vám měl autor předžvý­kat, načan­čat a naser­ví­ro­vat na stří­br­ném pod­no­se. Sna­žil jsem se, aby to byla pros­tě upřím­ná zpo­věď hol­ky, kte­rá vám chce říct, co má na srd­ci, a dělá to stej­ně, jako kdy­by s vámi prá­vě sedě­la na pivu nebo na kafi. 

Přes­to­že Meta vyprá­ví o lidech se super­schop­nost­mi, jaké zná­me z komik­sů, při­jde mi, že tahle lin­ka pro tebe neby­la to hlav­ní. Sou­hla­sil bys s tím, že tvůj román je dale­ko více o nás a naší společnosti?
Prv­ní zárod­ky toho pří­bě­hu oprav­du vychá­ze­ly z myš­len­ky: „Jak by to vypa­da­lo, kdy­by lidé doo­prav­dy měli super­schop­nos­ti?“ (Odpo­věď: Nikdo by neza­chra­ňo­val svět, zato showbyz­nys by obje­vil novou doj­nou krá­vu.) Ale samot­né­ho mě pře­kva­pi­lo, jak moc se z toho­hle pra­po­čát­ku sta­la spíš kuli­sa v poza­dí, kte­rá mi umož­ni­la pro­zkou­má­vat mno­hem reál­něj­ší témata.
Vět­ši­na z nich při­šla tak nějak při­ro­ze­ně spo­lu s hlav­ní hrdin­kou: celý pří­běh je samo­zřej­mě pro­vá­zán moti­vem iden­ti­ty a pře­tvář­ky, ale postup­ně se naba­lu­jí i dal­ší, od dopa­du slá­vy mla­dých lidí na jejich psy­chi­ku přes pro­blémy se sebe­hod­no­tou, násled­ky roz­pa­du man­žel­ství na děti, mezi­ge­ne­rač­ní pro­blémy v komu­ni­ka­ci a samo­zřej­mě až k hlav­ní hvězdě pro­gra­mu: rape cul­tu­re. Nad­při­ro­ze­no v pří­bě­hu pomá­há někte­rá téma­ta zdů­raz­nit, ale všech­na tu pořád pla­tí za mno­hem vět­ší stra­šá­ky než něja­ký pří­pad­ný zápo­rák ve span­de­xu. Stej­ně jako v našem světě.

Len­ka, hlav­ní hrdin­ka tvé­ho romá­nu, doce­la čas­to komen­tu­je to, jak roz­díl­ně při­stu­pu­je­me k mužům a ženám nebo jak vní­má­me vzta­hy. Je pod­le tebe Meta femi­nis­tic­ká kniha?
Z téhle otáz­ky se vždyc­ky potím za krkem. Femi­nis­mus je pojem nato­lik roze­rva­ný mezi jed­not­li­vý­mi tábo­ry (ať už jeho pří­z­niv­ců, nebo odpůr­ců), že tvr­ze­ní „jsem femi­nis­ta a moje kni­ha je femi­nis­tic­ká“ si nej­spíš kaž­dý vylo­ží pod­le úpl­ně jiných měřítek.
Já jsem si takřka jis­tý, že pro spous­tu lidí bude Meta jenom poli­tic­ky korekt­ní agit­ka nebo femi­nis­tic­kej blemc o hol­ce, kte­rá dělá děs­ný dra­ho­ty. A záro­veň by mě asi ani nepře­kva­pi­lo, kdy­by pro někte­ré femi­nis­tic­ky ladě­né čte­ná­ře a čte­nář­ky byla stá­le pří­liš svá­za­ná fun­da­men­tál­ně patri­ar­chál­ním uva­žo­vá­ním její­ho auto­ra, kte­rý jejím napsá­ním skr­ze něja­kou zákeř­nou smyč­ku ve finá­le bez­tak pod­po­ru­je hege­mo­nic­ky mas­ku­lin­ní estab­lishment. Tak­že kudy z toho ven?

Potře­ba ška­tul­ko­vat lidi do urči­tých rolí na zákla­dě jejich pohla­ví mi při­jde jed­no­du­še absurdní.

Pokud jde o mě, pova­žu­ji se za femi­nis­tu, stej­ně jako se napří­klad pova­žu­ji za poli­tic­ky korekt­ní­ho člo­vě­ka. Oba dva tyhle ter­mí­ny si totiž pře­klá­dám jako „necho­vej­te se k ostat­ním jako hova­da“. Potře­ba ška­tul­ko­vat lidi do urči­tých rolí na zákla­dě jejich pohla­ví — pří­pad­ně sna­ha legi­ti­mi­zo­vat pato­lo­gic­ké cho­vá­ní vůči těm lidem pomo­cí jejich pohla­ví — mi při­jde jed­no­du­še absurd­ní. A vidět, kolik lidí tako­vé jed­ná­ní pova­žu­je za nor­mu a jak tako­vé smýš­le­ní obha­ju­jí, je občas pořád­ně frustru­jí­cí. Len­ka a její fun facts pro mě byly tako­vým pří­jem­ným způ­so­bem, jak se z téhle frustra­ce vykřičet. 

To všech­no jsou téma­ta, kte­rá jsou v čes­ké fan­tas­ti­ce poměr­ně nová. Proč se o nich pod­le tebe zatím sko­ro nepsa­lo? A nebo­jíš se, že tě někdo oso­čí, že se vezeš na impor­to­va­né mód­ní vlně?
No, tak ješ­tě done­dáv­na Nový Svě­to­vý řád nepla­til mla­dým auto­rům, aby do svých knih násil­ně cpa­li LGBT a podob­ně zvrh­lé tema­ti­ky s cílem roz­tříš­tě­ní tra­dič­ních rodin­ných hod­not a s nimi i svě­ta tak, jak ho známe…
No. Tak teď vážně.
Mys­lím, že jde jen o oby­čej­ný gene­rač­ní posun. Když se podí­vám tře­ba na Fle­min­go­va Bon­da, je těž­ké vidět něco jiné­ho než miso­gy­na, jehož pří­běhy mají uko­jit mocen­ské fan­ta­zie typic­ké­ho muž­ské­ho čte­ná­ře s kan­ce­lář­skou pra­cí v pade­sá­tých letech. Což byl ostat­ně přes­ně jeho účel. A není na tom nic zvlášt­ní­ho: je to odraz doby, ve kte­ré byl napsán, a tahle doba spo­lu se vše­mi svý­mi rysy bude snáz, nebo hůř stra­vi­tel­ná pod­le toho, jak blíz­ko k ní věko­vě máte. 

A něko­ho to mož­ná pře­kva­pí, ale femi­nis­mus (a s ním spous­ta, spous­ta dal­ších) je jed­ním z témat, kte­rá jsou pro dneš­ní mla­dé lidi sku­teč­ně důležitá

Stej­ně jako Fle­ming psal o hrdi­no­vi, kte­rý zosob­ňo­val teh­dej­ší ide­ál muž­ství, dneš­ní mla­dí auto­ři zase reflek­tu­jí dobu, ve kte­ré žijí oni, a téma­ta, kte­rá jsou důle­ži­tá pro ně. A něko­ho to mož­ná pře­kva­pí, ale femi­nis­mus (a s ním spous­ta, spous­ta dal­ších) je jed­ním z témat, kte­rá jsou pro dneš­ní mla­dé lidi sku­teč­ně důle­ži­tá. Já jsem žád­ný z hlav­ních moti­vů Mety dovnitř nepro­cpal pro­to, že bych si mys­lel, že jsou šik nebo cool — jsou tam pro­to, že jsou vel­kou sou­čás­tí mého živo­ta, a to samé nej­spíš pla­tí pro všech­ny auto­ry, kte­ří se ve svých kni­hách zabý­va­jí podob­ně „libe­rál­ní­mi“ motivy. 

Mys­lím, že časem, až nám autor­ská komu­ni­ta tro­chu omlád­ne, se s nimi bude­me setká­vat stá­le čas­tě­ji. Do té doby se potká­vá­me spíš s názo­ro­vou základ­nou star­ší gene­ra­ce. Na čemž samo­zřej­mě také není nic zvlášt­ní­ho nebo a pri­o­ri špat­né­ho, jen je občas tro­chu zará­že­jí­cí, s jaký­mi argu­men­ty se člo­věk v tako­vých deba­tách setká. Jak po pročte­ní jed­né obzvláš­tě blá­ti­vé dis­ku­se na tohle téma iro­nic­ky pro­hlá­sil jeden moud­rý redak­tor: „Pokud s tím názo­rem sou­hla­sím, je to v pořád­ku; pokud ne, jde o zákeř­nou poli­tic­kou agitaci.“
Já osob­ně tře­ba nechá­pu, jak někdo může ozna­čo­vat napří­klad zastou­pe­ní LGBT men­šin v sou­čas­né fan­tas­ti­ce za pokry­tec­ké kvó­ty a při­tom jed­ním dechem plá­cat po zádech „sta­rou dobrou fan­ta­sy“, kte­rou autor zakon­čil incest­ním sku­pi­no­vým sexem. Tenhle hod­no­to­vý sys­tém mi upřím­ně řeče­no uniká.

Také mě zau­ja­lo — a sám ses o tom už zmí­nil —, jak vel­kou roli hra­jí v Metě dvo­jí živo­ty, pře­tvář­ka a záro­veň hle­dá­ní vlast­ní iden­ti­ty. Díky inter­ne­tu se mož­ná tohle budo­vá­ní vlast­ních alter eg vel­mi zjed­no­du­ši­lo, mož­ná i nor­ma­li­zo­va­lo. Vní­máš tohle jako pro­blém, kte­rý Len­či­na, a tedy i tvá gene­ra­ce řeší?
My to neře­ší­me — my to žije­me. Dvo­jí život je náš den­ní chle­ba. Kaž­dý páťák má dneska na mobi­lu pět soc­ka-appek a všech­ny do jed­né odmě­ňu­jí pře­tvář­ku dopa­mi­no­vý­mi dáv­ka­mi v podo­bě srdí­ček od kul­tu odda­ných followerů, kte­ří zapá­le­ně uctí­va­jí tu faleš­nou per­so­nu, za kte­rou jste se na inter­ne­tu přestro­ji­li. Ne kaž­dé­mu tohle cho­vá­ní mož­ná zapla­tí nájem, ale prak­tic­ky kaž­dý ho do něja­ké míry pro­vo­zu­je­me — i když si, na roz­díl od Len­ky, nej­spíš neu­mí­me doslo­va měnit obli­čej. Jakmi­le dáte dese­ti­le­té­mu dítě­ti do ruky smart­pho­ne s Instagra­mem, při­ví­ta­li jste ho do svě­ta, ve kte­rém nezá­le­ží na tom, kdo jste, ale na tom, co z vás ostat­ní vidí. A to může vést do zatra­ce­ně sple­ti­té krá­li­čí nory, obzvláš­tě ve věku, kdy se vaše repu­ta­ce a spo­le­čen­ské reno­mé zda­jí být cen­něj­ší než coko­li jiného. 

Pří­běh Mety se ode­hrá­vá de fac­to v dneš­ní Pra­ze. To je doce­la skok opro­ti posta­po­ka­lyp­tic­ké budouc­nos­ti Pro­jek­tu Kro­nos. Bylo pro tebe těž­ké psát o něčem tak blíz­kém, a při­tom tvé dosa­vad­ní autor­ské zku­še­nos­ti tak vzdáleném?
Sku­teč­né pro­stře­dí bylo urči­tě jed­nou z nej­vět­ších výzev celé kni­hy. Najed­nou si nemů­že­te upra­vit reá­lie tak, aby vám hez­ky sed­ly do pří­bě­hu, ale na dru­hou stra­nu vám to i spous­tu věcí usnad­ní. Kon­t­ro­lo­vat ces­tov­ní časy postav je mno­hem jed­no­duš­ší, když vám s nimi pomů­že dpp​.cz. Záro­veň asi bylo výho­dou, že Meta není akč­ní kni­ha. Kdy­by se şehi­ro­vé z Pro­jek­tu Kro­nos pro­há­ně­li po Vác­lav­ském náměs­tí, moh­lo by to půso­bit poně­kud směš­ně. Ale v Metě málo­kdy dojde na něco, co by čte­nář neza­žil na vlast­ní kůži — i pro­to reál­né kuli­sy Pra­hy nej­spíš pomá­ha­jí tu auten­ti­ci­tu umocnit.

Vní­máš Metu jako uza­vře­ný pří­běh, nebo už plá­nu­ješ něja­ká pokračování?
Ten svět k pokra­čo­vá­ní pří­mo vybí­zí! Ale zatím to na žád­né nevi­dím. Jed­nak pro­to, že jsem sobě i čte­ná­řům slí­bil kni­hu, kte­rá nepo­tře­bu­je žád­né dovy­svět­liv­ky. Tohle je samo­stat­ný pří­běh od prv­ní­ho do posled­ní­ho řád­ku. Ale hlav­ně i pro­to, že ačko­li se Meta ode­hrá­vá v tro­chu jiném svě­tě, jejím hlav­ním úko­lem je vyprá­vět o tom našem. Má čte­ná­ři uka­zo­vat věci, kte­ré zná z kaž­do­den­ní­ho živo­ta, na kte­ré už je zvyk­lý, nad kte­rý­mi ho snad ani nikdy nena­padlo uva­žo­vat a ptát se: „Při­jde ti to v poho­dě?“ A pro­za­tím dou­fám, že toho uka­zo­vá­ní bylo dost.