Lucie

Na stole mi přistálo zadání na novou obálku. Obvykle o připravovaných knihách vím dlouho dopředu, takže mám čas si design v klidu promyslet, sehnat potřebné materiály, obálku dvakrát překopat a ještě přitom sfouknout pár inzercí. Tohle je jiné. Spěchá to. V anotaci stojí „Takaši Hiraide: Kočičí host“ — a jde o první knihu přeloženou z japonštiny, kterou Host vydává. Kolegyně Nikola mi dává k dispozici originální výtisk, je to útlá knížečka s abstraktní malbou na obálce. Listuju stránkami a představuju si manželský pár, jejich malý domek v Tokiu, rozkvetlou zahradu a šumění větru. Představuju si kotě, které k nim jednoho podzimního dne zabloudí.

Je to výzva. Upravit japonskou knihu, to se vám nepoštěstí každý den. Inspiruju se v online archivech japonského umění, listuju zaprášenými svazky v brněnských antikvariátech. Hledám kočku. Japonský obraz, malbu, kresbu tuší… Všude spousta gejš, ale kočka žádná. Píšu kamarádce z japanistiky, jestli nezná někoho přes japonskou kaligrafii. Nezná. Píšu do japonského centra v Brně, ale ani tam nepochodím. Kolegové grafici i art director trpělivě naslouchají mému úpění.

Je to výzva. Upravit japonskou knihu, to se vám nepoštěstí každý den.

A pak to najednou je. Zničehonic, ani nevím jak, se na monitoru v záplavě růžových květů objeví kotě. Kočičí host. Jenže myšlenka doplnit obálku o japonskou kaligrafii se mě pořád drží jako klíště. Neko no kjaku… Rozhodnu se udělat ještě jeden krok.

René

Tokio, 8.45. Manželka odchází do práce na svou patnáctihodinovou směnu. Prší, zase prší. Dostávám e-mail od nějaké Lucie z Brna, která pracuje jako grafická designérka na obálce japonské knihy. Žádá mě o kaligrafii názvu „Kočičí host” na její obálku. Moc se mi do toho nechce. Podobné kšefty vždy končí vysvětlováním, proč jsem to napsal tak a ne jinak. Něco jako když je grafik donucen vyměnit Garamond za Comic Sans, a ještě se pod to podepsat.

Ze zkušeností vím, jaký styl kaligrafie se Evropanům líbí. Je to styl gjóšo — a o něj si píše i ta Lucie.

Ale e-mail je moc hezky napsaný a cítím z něj, že to tu Lucii dost baví. Knihu jsem samozřejmě nečetl. V našem mini-bytečku při zemětřesení vypadávají z knihovničky pouze slovníky. Žádná beletrie. Ze zkušeností vím, jaký styl kaligrafie se Evropanům líbí. Je to styl gjóšo — a o něj si píše i ta Lucie. Asi si o tom něco fakt zjistila. Listuju kaligrafickým slovníkem a nacházím znak pro kočku, který tak trochu jako kočka i vypadá. Namáčím štětec do tuše a po několika pokusech je kaligrafie hotová. Snad se bude líbit…

Lucie

Po dvoutýdenní dovolené se vracím do práce. Na stole leží poštovní zásilka z Tokia. Spolu s kolegy nadšeně obdivujeme originály Neko no kjaku a já už v duchu přemýšlím, kam si je po oskenování vystavím. Kromě nich však v balíčku nacházím ještě jednu kaligrafii. Svisle psané znaky se od ostatních liší. Teprve žlutý lísteček připevněný v rohu mi napoví: Lucie. Jsem naměkko. Sepisuju děkovný e-mail a snažím se, aby nezněl až příliš pateticky.

V redakci finišujeme korektury Kočičího hosta, kolegyně Pavla exportuje PDF se sazbou a já naposledy kontroluju čárový kód. Do tiskárny hlásíme specifikace výroby, s technickým redaktorem Petrem objednáváme Pantone barvy na potah a předsádky, kapitálek v přírodním odstínu a žebrovaný papír na přebal. Kniha může jít do tisku.

René

O měsíc později dostávám výtisk hotové knížky. Krásný design! Chlubím se manželce: [Mite! Boku no šo da!] „Koukni! To je moje kaligrafie!“

Manželka mi knihu zabavuje a začíná číst.

Text Lucie Zajíčková a René Ochiai.
Více o Reného tvorbě naleznete na www.facebook.com/ReneOchiaiCalligraphy