Váš román Všich­ni sou trap­ný se ode­hrá­vá na praž­ském Žiž­ko­vě v osm­de­sá­tých letech. V té době jste tam vyrůstala?
Ano, na Žiž­kov jsme se pře­stě­ho­va­li v polo­vi­ně sedm­de­sá­tých let. Prv­ní dva roky mě míjel, pro­to­že jsem dojíž­dě­la na základ­ní jazy­ko­vou ško­lu do Vršo­vic. Tam jsem ale měla tak mizer­né výsled­ky, že má mat­ka pocí­ti­la nut­nost pře­řa­dit mě včas na „nor­mál­ní“ ško­lu, abych si tro­chu vylep­ši­la prů­měr a nemu­se­la tak skon­čit jako „posled­ní metař“. Objek­tiv­ně měla úpl­nou prav­du a já pře­sko­či­la rov­ný­ma noha­ma ze ško­ly elit­ní, kde jsem byla za out­si­de­ra, do ško­ly žiž­kov­ské, kde jsem byla za špr­ta. Tak­že zatím­co ve ško­le sta­ré se mnou nikdo nemlu­vil, pro­to­že jsem byla nýmand, ve ško­le nové zase pro­to, že jsem byla „namyš­le­ná nána“. Ale to se brzy srov­na­lo a ško­la a mí spo­lu­žá­ci byli odra­zo­vým můst­kem, ze kte­ré­ho jsem sko­či­la do Žiž­ko­va jako do moře. 

V kni­ze je posta­va Šimo­ny. Vy a ona se liší­te jenom tím háč­kem nad prv­ním pís­me­nem křest­ní­ho jmé­na, nebo je toho víc?
Ano, Šimo­na a Simo­na se sku­teč­ně liší jen tím háč­kem. Jinak je to všech­no můj pří­běh. Původ­ně jsem jej chtě­la zpra­co­vat už ve své prv­ní kni­ze Máňa a my dru­zí, ale do ich-for­my se mi to vůbec neho­di­lo. Není to snad­né vyprá­vě­ní a potře­bo­va­la jsem vět­ší časo­vý i for­mál­ní odstup. 

Je to jako kra­so­hled. Otá­čí­te jím a jsou tam udá­los­ti, poci­ty, vůně, stra­chy, rados­ti. Jsem tam já sama

Román začí­ná věno­vá­ním, v němž se říká, že ať už bude­te žít kde­ko­li, bude­te navždy Žiž­ko­vá­kem. Z čeho se tako­vá iden­ti­ta hlav­ně skládá?
Nevím, jest­li to doká­žu správ­ně popsat. Je to jako kra­so­hled. Otá­čí­te jím a jsou tam udá­los­ti, poci­ty, vůně, stra­chy, rados­ti. Jsem tam já sama. Před Žiž­ko­vem jsem byla podi­vín­ské samo­tář­ské dítě, čet­la jsem Fogla­ra a may­ov­ky a najed­nou jsem — po počá­teč­ní obou­stran­né nedů­vě­ře – měla kama­rá­dy z úpl­ně jiné­ho svě­ta. Tak­že iden­ti­ta, na kte­rou se ptá­te, je vlast­ně zto­tož­ně­ní. Nevím, jest­li bych byla stej­ná, nebýt Žiž­ko­va. Zda bych psa­la stej­ně, jen jiné pří­běhy. Ale sta­lo se to tak, jak se to sta­lo, a Žiž­kov do mě vrostl. 

Na Žiž­kov osm­de­sá­tých let vzpo­mí­ná­te ostře řeza­ný­mi věta­mi, bez jaké­ko­li nos­tal­gie, se kte­rou se dnes čím dál čas­tě­ji setká­vá­me. Štve vás, jak se na tu dobu dnes vzpomíná?
Samo­zřej­mě. Ta doba byla pří­šer­ná, a kdy­by nepři­šel lis­to­pad 89, tak by z něj, mám-li teď hovo­řit pou­ze o Žiž­ko­vě, nezby­lo lau­tr nic. Vždyť jeho likvi­da­ce byla naplá­no­va­ná až někam pod Ohra­du, celá Koněv­ka měla jít k zemi. Rodi­nu mé spo­lu­žač­ky ješ­tě stih­li vystě­ho­vat, i když byd­le­la tak tři blo­ky pod ní. Nechci ani domys­let, že by ten pane­lá­ko­vý hnus, kte­rý vysta­vě­li v dol­ní čás­ti, sahal až naho­ru. To už by byl Žiž­kov sku­teč­ně jen vzpo­mín­ka. Já nevzdychám po sta­rých časech, ve kte­rých jsem stá­la s kama­rád­kou přes noc ve špat­ných botách fron­tu v nadě­ji, že si urve­me po ote­vře­ní CKM dva kupó­ny na zájezd do Jugo­slá­vie. Netou­žím zno­vu ške­mrat v Čes­ko­slo­ven­ském spi­so­va­te­li, aby vyn­da­li na pult posled­ní­ho Fer­linghetti­ho. Nechci opi­so­vat se šes­ti prů­kle­py Demlo­vy bás­ně a rvát se o posled­ní lupen na Easy Rider a nechci vra­cet sta­ré flaš­ky před výpla­tou. To jsou všech­no drob­né patá­lie, se kte­rý­mi jsme se všich­ni více­mé­ně setká­va­li, sta­čí si zamě­nit Fer­linghetti­ho za kus flá­ko­ty nebo za pár vyšme­le­ných bonů na dží­ny. Ale za nej­hor­ší pova­žu­ju ďábel­skou nabíd­ku teh­dej­ší moci. Udá­vej, šmí­ruj, spo­lu­pra­cuj. Ti, kte­ří ji při­ja­li, se sta­li morál­ní­mi tros­ka­mi a zůsta­li jimi dodnes. 

Všich­ni sou trap­ný jste napsa­la v hovo­ro­vé „pražšti­ně“, v řeči žiž­kov­ských prů­jez­dů, dvo­rů a pavla­čí. Exis­tu­je ješ­tě ten­to jazyk? A exis­tu­je svět, ze kte­ré­ho vzešel?
Jsem už dlou­ho vystě­ho­val­cem z Pra­hy, ale přes­to nám sou­se­dé říka­jí, že po prv­ní větě pozna­jí, odkud jsme. Nedáv­no mi zdej­ší pro­da­vač­ka nero­zu­mě­la, když jsem ji požá­da­la, jest­li by mi nerozmě­ni­la pět­ku na dva bůry. Obec­ná „pražšti­na“ exis­tu­je urči­tě, sta­čí, když se setkám se svý­mi kama­rá­dy. Nedáv­no jsem byla na tříd­ním sra­zu ze střed­ní ško­ly. Val­ná vět­ši­na spo­lu­ža­ček se odstě­ho­va­la mimo Pra­hu, ale když jsme se sešly, bylo to jako na „Žiž­ka­per­ku“, to je žiž­kov­ský výraz pro Vít­kov, mimo­cho­dem. Jinak sta­rý, původ­ní Žiž­kov je pryč, to je bez debat. Byla jsem svěd­kem jeho funu­su a už ten­krát, ve svých pat­nác­ti letech jsem jej těž­ce pro­ží­va­la. Dovol­te, abych si vypůj­či­la větu z mé prv­ní kni­hy: „…sta­rý Žiž­kov ode­šel s šikéz­ně posu­nu­tou čepi­cí a s ruka­ma v kapsách do minu­los­ti, jako odchá­ze­jí fra­je­ři, kte­rým už nic nezby­lo.“ Mys­lím, že s ním čás­teč­ně vza­la za své i žiž­kov­ská „pražšti­na“, pro­to­že s domy ode­šli původ­ní oby­va­te­lé. Naštěs­tí ne všich­ni, ale nevím, kolik Žiž­ko­vá­ků zůsta­lo a jak ovliv­ni­li nové gene­ra­ce. Přá­la bych si, aby co nejvíc.