Můžeš nám v krátkosti představit tři hlavní hrdiny — a prozradit, proč sis je vybral?

V první povídce vyprávím příběh zatčení, plahočení se po koncentračních táborech a smrti malíře a spisovatele Josefa Čapka a o úsilí jeho manželky Jarmily jej z těch trýznivých podmínek vysvobodit. Proč jsem si vybral právě „Peču“? Zajímalo mě, čím tenhle noblesní a málomluvný tvůrce musel projít. Také jsem na Vysočině ještě poznal svědky Čapkova zatčení gestapem a mohl s nimi celou událost rekonstruovat. A pak se mi díky Čapkově rodině dostaly do ruky dosud neznámé dokumenty svědčící o vytrvalém a neúnavném úsilí Čapkovy manželky zachránit „Peču“ — její dopisy nacistickým pohlavárům do Berlína, shánění potravin a hledání možností, jak manžela vyreklamovat z pekla, jsou silným svědectvím o věrnosti.

Druhá povídka přibližuje dramatickou životní cestu československého parašutisty Vladimíra Hauptvogela, vysazeného do protektorátu v rámci paraskupiny CHALK o Velikonocích roku 1944. Ten příběh mě od mládí velice zajímal, nejen pro Hauptvogelovu srdnatou a bojovnou povahu, doslova až do posledního dechu, ale také pro statečnost řady rodin s malými dětmi, které našim vojákům velkoryse pomáhaly a zaplatily za to životem.

Hlavní aktéři třetí části jsou vlastně dva. Josefina Napravilová, za války manželka ředitele banky, která nalezla smysl svého života v pomáhání druhým; a Václav Hanf, zavlečené lidické dítě, kterému život zachránily sestry při selekci a kterého po válce u Salcburku v jednom táboře našla právě paní Napravilová. Oba jsem poznal osobně a měl možnost bezprostředního vhledu do jejich životů.

Loni to byla hlavně velká osobní selhání, která jsi mapoval. Dnes píšeš o lidech, kteří neselhali. Co ty tři povídky spojuje a co jsi hledal tentokrát?

Ono to tak černobílé není. Třeba životní příběh Josefiny Napravilové — vždyť to byla panička z vyšších protektorátních kruhů, za války vedla pohodlný život, luxusní byt, hony a dostihy. Jenže postupně si začala uvědomovat, že tohle není její „úděl“, a hledala, co by dalo jejímu životu i v té protektorátní tmě hlubší dimenzi. Také v Čapkově případě vyvstávají vážné otázky — třeba kam až je možné zajít při snaze zachránit bližnímu život. Zajímají mě příběhy, ve kterých člověk bojuje se zlem, s idiocií a zupáctvím, je přitlačen ke zdi, pociťuje opuštěnost, bezmoc a úspěšně či neúspěšně odolává pokušení. To je patrně jeden ze svorníků téhle, předcházející a snad i budoucí knížky.

Řekl bych, že používáš vlastně takový neotřelý žánr, dokumentární povídku. Jak jsi na něj přišel? A máš v plánu ještě další pokračování?

Je to můj způsob reportážního ohledávání reality (nejlépe v kombinaci archivního bádání, pamětnických svědectví a pátrání v terénu), který jsem začal ponejprv „osedlávat“ v knížkách vzpomínek politických vězňů Antonína Bradny a Josefa Svobody a následně v knižním portrétu faráře Josefa Toufara.

Čurda a Čapek budou mít své knižní pokračování — v příbězích bezprostředně poválečných a z padesátých let, v knize s pracovním názvem Buď připraven k udání.

Využíváš tedy i svých dlouholetých zkušeností z novinářského prostředí?

Zcela určitě. Měl jsem možnost v devadesátých letech, kdy jsem pracoval v novinách a poté v Českém rozhlase, natáčet a přátelit se s tehdy žijícími pamětníky a aktéry II. a III. odboje, svědky holokaustu, letci RAF, dožívajícími příslušníky wehrmachtu, oběťmi kolektivizace a dalšími. Teď se k řadě jejich příběhů mohu vrátit a ještě důkladněji je uchopit. V textech nebo ve zvuku, v pravidelném podcastu na Aktuálně.cz.

Buď připraven k udání. To zní děsivě. To je tedy ta „snad budoucí kniha“?

Jednou z jejích kapitol je příběh z Vysočiny z roku 1956, kdy pionýři udali svého učitele náboženství, který je o vyučovací hodině požádal, ať z krků sundají rudé šátky. Případu se chopila StB a kněz putoval do kriminálu a následně do dolů.

Jaký jsi měl „spisovatelský“ rok?

Po špitálech a archivech. V podivné kombinaci zápasu o tělo a o minulost. Následek půlstoletého pobývání na světě?

A jak se ti daří v babím létě, chystáš uvedení knihy nebo nějaké návštěvy veletrhů? Něco dalšího?

Chystáme spolu uvedení knihy na veletrhu v Havlíčkově Brodě a poté v Praze. Též v Polsku, kde mi vycházejí dvě knihy, Čurda z Hlíny a Jízda na skle, by se měla uskutečnit řada čtení, ale co já vím, jak nás (ne)zavalí druhá vlna pandemie? Čínská nemoc snad ale nezabrání tomu, aby režisér Roman Vávra dokončil podle mých dvou scénářů pro Českou televizi dva dokumenty, které se věnují naší armádě v padesátých letech a na přelomu roku 1989/1990, které se mají na podzim vysílat.