Dopo­sud vyšla v osmi jazy­cích: ukra­jin­šti­ně (Komo­ra, 2014), pol­šti­ně (Afe­ra, 2014), make­don­šti­ně (Kul­tu­ra, 2015), rumun­šti­ně (Cur­tea Veche, 2015), slo­vin­šti­ně (San­je, 2015), něm­či­ně (DVA – Deut­sche Ver­lags-Anstalt, 2015), bělo­ruš­ti­ně (Lohvi­nau) a slo­ven­šti­ně (Tatran). Aktu­ál­ně se pře­klá­dá do dal­ších pěti jazyků.

Připravili jsme pro vás ukázky z recenzí na německé vydání knihy

Olga Hochweis, Deutschlandradio Kultur – Lesart, 5. 10. 2015

deut​schlan​dra​di​o​kul​tur​.de/​k​a​t​e​r​i​n​a​-​t​u​c​k​o​v​a​-​d​a​s​-​v​e​r​m​a​e​c​h​t​n​i​s​-​d​e​r​-​g​o​e​t​t​i​n​n​e​n​-​m​a​e​h​r​e​n​s​.​1​2​7​0​.​d​e​.​print

Říká se, že na hra­ni­ci Mora­vy, v Bílých Kar­pa­tech, žily až do 50. let 19. sto­le­tí ženy s magic­ký­mi schop­nost­mi. Autor­ka Kate­ři­na Tuč­ko­vá vyprá­ví pří­běh ženy, kte­rá v jed­né tako­vé rodi­ně vyrůs­ta­la. Žít­kov­ské bohy­ně jsou kni­hou, ve kte­ré se mis­tr­ným způ­so­bem fak­ta pro­plé­ta­jí s fik­cí, a kte­rá čte­ná­ře s kaž­dou dal­ší stran­kou víc a víc pohlcuje. (…)
Kro­mě jedi­neč­nos­ti námě­tu a peč­li­vé­ho pro­po­je­ní sku­teč­nos­ti a fik­ce, spo­čí­vá doko­na­lé zpra­co­vá­ní romá­nu také v rafi­no­va­né kom­po­zi­ci a roz­ma­ni­tos­ti sty­lis­tic­kých a jazy­ko­vých prostředků.

Martina Winkler, Zeitgeschichte Online

zeit​geschich​te​-onli​ne​.de/​g​e​s​c​h​i​c​h​t​s​k​u​l​t​u​r​/​v​o​n​-​g​o​e​t​t​i​n​n​e​n​-​u​n​d​-​a​r​c​h​i​v​b​e​amten

Pub­li­kum oči­vid­ně doká­že oce­nit kom­plex­nost pró­zy Kate­ři­ny Tuč­ko­vé – není v ní vždy jas­ně čitel­ná záplet­ka, ale je svým zvlášt­ním pro­vo­ka­tiv­ním způ­so­bem semknu­tá a důsled­ná. Namís­to nejas­né­ho kon­ce nabí­zí tato kni­ha množ­ství kru­hů, kte­ré se fas­ci­nu­jí­cím způ­so­bem uza­ví­ra­jí. (…) Tuč­ko­vá napsa­la okouz­lu­jí­cí a napí­na­vý pří­běh, ve kte­rém ote­ví­rá řadu otá­zek, ty se týka­jí aktu­ál­ních i minu­lých před­stav o zao­sta­los­ti a pokro­ku, kate­go­ri­za­ce lidí a spo­leč­nos­tí, a zkou­má­ní mož­nos­tí a smys­lu dobo­vé­ho vědě­ní. Na žád­nou z otá­zek nedo­sta­ne­me koneč­nou nebo při­nejmen­ším roz­hod­nou odpo­věď – Tuč­ko­vá suve­rén­ním způ­so­bem vyu­ží­vá prá­vo belet­rie na nejednoznačnost.

Carolin Herrmann, Coburger Tageblatt, 19. 11. 2015

V Žít­kov­ských bohy­ních čes­ké autor­ky Kate­ři­ny Tuč­ko­vé se ozý­va­jí eso­te­ric­ké tóny, ve sku­teč­nos­ti je ale tato kni­ha mno­hem více rea­lis­tic­ká a bohat­ší na fak­ta, než by člo­věk od romá­nu oče­ká­val. Ve všech mate­ri­á­lech, kte­ré Tuč­ko­vá v archi­vech pro­zkou­ma­la, zůstá­vá nevy­svět­le­ný a nevy­svět­li­tel­ný pro­stor, kte­rý obý­vá tajem­ství, magie, či jak se to dá ješ­tě nazvat. Ten Tuč­ko­vá jem­ně nazna­čí svým stříz­li­vým, a pře­ce psy­cho­lo­gic­ky cit­li­vým sty­lem, chví­li ho při­dr­ží a dokon­ce i opa­tr­ně odha­lí, aniž by ho chtě­la před­čas­ně vysvětlit.

Volker Strebel, Prager Zeitung, 21. 10. 2015

prager​ze​i​tung​.cz/​i​n​d​e​x​.​p​h​p​/​h​o​m​e​/​k​u​l​t​u​r​/​1​9​9​9​9​-​g​e​h​e​i​m​n​i​s​v​o​l​l​e​s​-​t​r​eiben

Žít­kov­ské bohy­ně Kate­ři­ny Tuč­ko­vé jsou mis­trov­ským dílem. (…) Podti­tul toho­to zne­po­ko­ji­vé­ho romá­nu zní Podi­vu­hod­ný pří­běh z Bílých Kar­pat. Čte­nář se oci­tá v nebez­pe­čí, že ho jeho tichá a zlo­věst­ná síla pohl­tí. (…) Poma­lu a vytr­va­le, jako se otá­čí lod­ní šroub, tak se napl­ňu­je Dořin osud. Závěr romá­nu je pře­kva­pi­vý a neú­pros­ný a my se ptá­me, jest­li se nám to jen nezdá­lo. V epi­lo­gu kni­hy na kopa­nic­kých kop­cích tiše šumí les a kýva­jí se vět­ve smr­ků. „Proč jsou v pohy­bu, když nefou­ká vítr.“ To je otáz­ka, na kte­rou už Dora odpo­vě­dět nemů­že. Neod­po­ví nám ani Kate­ři­na Tuč­ko­vá, díky kte­ré si může­me tuto zna­me­ni­tou kni­hu přečíst.

Der Standard (A), 24.11.2015

Mis­tr­ná smě­si­ce fak­tů a fikce.

Andrea Lieblang, WDR, 8. 1. 2016

Román pře­chá­zí z fik­ce k vyprá­vě­ní reál­ných udá­los­tí, pře­ska­ku­je v čase, mění sty­ly: dlou­hé komu­nis­tic­ké pro­to­ko­ly se stře­tá­va­jí s poe­tic­ký­mi popi­sy pří­ro­dy a mod­lit­ba­mi nebo zaří­ká­va­cí­mi for­mu­le­mi. Není to leh­ké čtení.

Katharina Granzin, TAZ. die Tageszeitung, 14. 1. 2015

Pří­běh, kte­rý vyprá­ví čes­ká autor­ka Kate­ři­na Tuč­ko­vá, je podi­vu­hod­ný a také do znač­né míry prav­di­vý. Téma může z počát­ku půso­bit eso­te­ric­ky, ale tako­vý ten­to román vůbec není. Pohled lite­rár­ní věd­ky­ně a kurá­tor­ky na čin­nost léči­te­lek, tak­zva­ných bohyň z morav­ské ves­ni­ce Žít­ko­vá, je ana­ly­tic­ko-výzkum­ný. V Čes­ké repub­li­ce, kte­rá má deset mili­o­nů oby­va­tel, se pro­da­lo 100 000 výtis­ků. Ten­to úspěch je dán tím, že román Tuč­ko­vé je neu­vě­ři­tel­ně napí­na­vý, kva­lit­ně napsa­ný a výbor­ně rešer­šo­va­ný. Naštěs­tí stá­le pla­tí, že krás­ným úko­lem lite­ra­tu­ry je vra­cet do svě­ta tro­chu magie. V tom­to pří­pa­dě se to urči­tě povedlo.

Jenny Schon, LandesEcho, leden 2016

Úvod romá­nu se nese ve zbě­si­lém tem­pu, jako by se čte­nář musel vrá­tit v čase dva tisí­ce let a ješ­tě dál, tak dlou­ho už v Kar­pa­tech žijí bohy­ně. Pří­běh ze začát­ku při­po­mí­ná pohád­ku, ale poz­dě­ji je čím dál jas­něj­ší, že se jed­ná o vel­mi cit­li­vý archiv­ní materiál.