K napsání knihy Barakuda Tsiolkase inspirovala odvysílaná televizní reportáž z roku 2008 týkající se aféry, při níž australský olympijský plavec Nick D’Arcy napadl svého týmového kolegu Simona Cowleyho. Tsiolkas zaslechl zmínku o tom, že D’Arcy pochází z prostředí dělnické třídy, a okamžitě se mu v hlavě začal vykreslovat obrázek frustrovaného mladého sportovce, který si musí prošlapávat cestičku ve světě privilegovaných bohatých lidí. Jak později zjistil, přeslechl se. D’Arcyho otec je totiž úspěšný chirurg a plavcova minulost vůbec neodpovídá obrazu, jenž si spisovatel vysnil. Chybná interpretace události přesto vedla k vytvoření fiktivní postavy a hlavního hrdiny Tsiolkasovy nové knihy.
„Věděl jsem, že chci napsat příběh o současné dělnické třídě,“ říká Tsiolkas, který se sám pasuje do role „dělnického spisovatele“. Hlavní hrdina Barakudy Danny Kelly, syn řecko-australské matky a skotského otce, přechází ze státní školy na prestižní soukromou školu, kam dostal díky svému plaveckému talentu stipendium. Danny bojuje s tím, že nezapadá mezi spolužáky a snaží se jim vyrovnat. Tsiolkasův nelineární způsob vyprávění naznačuje, že se něco zlého stane ještě dřív, než Danny dosáhne svého snu.
„Není to příběh, jaký jsem si původně myslel, že vznikne, ale určitá podobnost tu zůstala zachovaná,“ říká Tsiolkas. „Je to jako s Nickem D’Arcym — můžeš se vrátit zpátky, když uděláš něco naprosto otřesného a zlého? Můžeš odpustit sám sobě a může ti být odpuštěno?“ Dopředu nevíme, co zlého se stane — na rozdíl od veleúspěšné Facky, v níž šokující čin knihu otevírá.
Tsiolkas je rovněž dobrý plavec a v Barakudě zachycuje podivné vzrušení plynoucí z hodin strávených ve vodě, kdy je člověk ve vodě sám a vnímá jen znamení a zvuky rozmazaného světa nad sebou. Jako třináctiletý kluk se spisovatel odstěhoval z multikulturního Richmondu do bělošského předměstí Box Hill — a stejně jako Danny se musel přizpůsobovat. Jeho rodiče do Austrálie emigrovali v šedesátých letech z Řecka, matka pracovala jako uklízečka a otec byl dělníkem v továrně. „Není to autobiografie,“ říká Tsiolkas o Barakudě, „ale vychází z mého nitra.“
Danny je stejně jako Tsiolkas gay, ale v knize nenajdeme žádný velký coming out — během Dannyho dospívání se o sexu s výjimkou masturbace téměř nepíše; a když Danny dospěje, schází se s muži — to je vše. „Chtěl jsem vytvořit homosexuální postavu, u níž by ale nebyl žádný prvek comingoutového příběhu,“ říká autor. „Když čtete knihu o heterosexuální postavě, taky nepotřebujete vědět, jak se v pubertě vyrovnávala s věcmi souvisejícími s její sexualitou.“
Spisovatel musel čelit obrovskému tlaku fanoušků, kteří měli po úspěchu předchozí Facky od nového románu velká očekávání. „Potřeboval jsem se fyzicky odpoutat od Melbourne, vypadnout z Austrálie a znovu si najít cestu k psaní,“ vzpomíná. „Nesejde na tom, jak moc mi na čtenářích a fanoušcích záleží, musel jsem ujistit sám sebe, že Barakudu píšu pro sebe, a ne pro ně nebo pro jejich očekávání.“
Redakčně upraveno a doplněno.
Zdroj: http://www.au.timeout.com/sydney/timein/features/12788/barracuda-christos-tsiolkas-interview
Z ohlasů na knihu
Další důkaz, že Tsiolkas je mistrem kronikářem ducha doby.
— Mary Kostakidisová, The Guardian
Pátá Tsiolkasova kniha je podle mě jeho nejlepší. Jako by pokaždé, když napíše knihu, odřízl další kus nejen z našeho národního já, ale také z každého čtenáře osobně. Na jeho knihy se těším jako na narození dítěte a tato má dokonalé tvary.
— Annette Hughesová, Newtown Review of Books
Pokud Tsiolkas stále bojuje na svých vlastních imaginárních olympijských hrách, potýká se s vlastními ambicemi a zdroji těchto ambicí, pak je Barakuda ukázkou nejen skvělé formy, ale také filozofického dosahu.
— Jennifer Millsová, Overland
Na stránce sedmdesát jsem si uvědomil, že čtu něco velkolepého a nanejvýš dokonalého. Poté jsem zjistil, že stále víc a víc obdivuju jemný, hluboce lidský způsob, jímž Tsiolkas vypráví svůj příběh. Barakudu jsem dočetl pohnutý, ponořený a v povznesené náladě… Je to práce skvostného autora, který zcela zvládl své řemeslo, ale neztratil přitom nic ze svého ohnivého ducha. A to je velký úspěch.
— Guardian