Sbír­ka sedm­nác­ti poví­dek obsa­hu­je pří­běhy top dva­cít­ky švéd­ských auto­rů detek­ti­vek. Svý­mi tex­ty při­spě­ly tako­vé hvězdy sever­ské kri­mi, jako jsou Hen­ning Man­kell, Håkan Nesser, Åsa Lars­so­no­vá, Johan The­o­rin a v nepo­sled­ní řadě také autor legen­dár­ní tri­lo­gie Milé­ni­um Stieg Lars­son. V kni­ze nalez­ne­me jeho dosud nezve­řej­ně­nou povídku.

Za vydá­ním sou­bo­ru Tem­něj­ší odstí­ny Švéd­ska, jejž má na svě­do­mí Lars­so­nův blíz­ký pří­tel a spo­lu­au­tor kni­hy o feno­mé­nu Milé­ni­um a svě­tu Stie­ga Lars­so­na Tajem­ství dív­ky s dra­čím teto­vá­ním (čes­ky vydal Host v roce 2012) John-Henri Holm­berg, sto­jí prá­vě Lars­so­nův text. „Když Holm­berg zjis­til, že Stieg Lars­son napsal povíd­ku, kte­rá ješ­tě neby­la nikde pub­li­ko­vá­na, v jeho hla­vě se zro­dil nápad na vytvo­ře­ní sbír­ky původ­ních pří­bě­hů od nej­vý­znam­něj­ších švéd­ských auto­rů kri­mi,“ popsal mluv­čí vyda­va­tel­ství Head of Zeus, kte­ré anto­lo­gii Tem­něj­ší odstí­ny Švéd­ska vyda­lo ve Vel­ké Bri­tá­nii. Povíd­ku Super­mo­zek napsal Lars­son ješ­tě jako nezná­mý autor ve svých sedm­nác­ti letech a pro mno­hé fanouš­ky Milé­nia bude mož­ná pře­kva­pe­ním, že se — i přes napí­na­vý děj sou­stře­dě­ný na trest­ný čin — jed­ná o science fiction.

Anto­lo­gie Tem­něj­ší odstí­ny Švéd­ska je prv­ní sbír­kou švéd­ské kri­mi, kte­rá vyšla v ang­lic­kém pře­kla­du. Někte­ré pří­běhy napsa­li auto­ři pří­mo pro úče­ly vydá­ní této kni­hy, jiné už dří­ve vyšly ve švéd­šti­ně. K reno­mo­va­ným auto­rům se se svou prv­ní zve­řej­ně­nou detek­tiv­kou při­po­ji­la i dlou­ho­le­tá part­ner­ka Stie­ga Lars­so­na Eva Gab­rielsso­no­vá. Spi­so­va­tel­ka Inger Fri­mansso­no­vá byla za svou povíd­ku Teh­dy v domě tem­ném nomi­no­vá­na na letoš­ní cenu brit­ské Aso­ci­a­ce kri­mi auto­rů CWA Short Sto­ry Dag­ger, udě­lo­va­nou za detek­tiv­ní povíd­ku vyda­nou popr­vé ve Vel­ké Bri­tá­nii v angličtině.

Stieg Larsson začínal jako autor science fiction

Lars­son jako mla­dý autor koke­to­val se science ficti­on. Tato infor­ma­ce se obje­vi­la v roce 2010, kdy čte­nář­ský zájem o Milé­ni­um dosá­hl své­ho vrcho­lu. Dospí­va­jí­cí Lars­son poslal své dva tex­ty do švéd­ské­ho sci-fi časo­pi­su Jules Ver­ne-maga­si­net. Oba byly zamítnuty. 

Edi­tor Jules Ver­ne-maga­si­net však věno­val zázna­my a archi­vy časo­pi­su Švéd­ské národ­ní knihov­ně, a tak ony dva odmít­nu­té tex­ty zno­vu vyšly na svět­lo. Ale do jedi­né sci-fi povíd­ky, kte­rou Lars­son napsal a kte­rá nyní vychá­zí, měly dale­ko. Pod­le spi­so­va­te­lo­va pří­te­le a edi­to­ra kri­mi anto­lo­gie Joh­na-Henri­ho Holm­ber­ga byl Lars­son obrov­ským fanouš­kem sci-fi už od svých sed­mi let a hltal veš­ke­rou sci-fi lite­ra­tu­ru, kte­rá se mu dosta­la do rukou.

Už jako malý začal psát svou vlast­ní science ficti­on a byl hlu­bo­ce ovliv­něn auto­ry jako Robert Hein­lein. „Chtěl být spi­so­va­te­lem od svých dva­nác­ti. Tra­gic­ké na tom je, že se své­ho úspě­chu nedo­žil,“ řekl Holm­berg s odka­zem na to, že Lars­son zemřel v roce 2004, rok před vydá­ním kni­hy Muži, kte­ří nená­vi­dí ženy.

Jeho prv­ní autor­ské poku­sy zahr­nu­jí roz­sáh­lý sci-fi román, od kte­ré­ho nako­nec, stej­ně jako od řady poví­dek, Lars­son upus­til. Ale auto­ro­vu srd­ci zůsta­lo sci-fi blíz­ké navždy a pod­le Holm­ber­ga najde­me hod­ně prv­ků science ficti­on i v tri­lo­gii Milé­ni­um, a to zejmé­na v čás­ti Hac­ker­ská repub­li­ka, čás­teč­ně inspi­ro­va­né kyber­pun­ko­vým romá­nem Sníh od Nea­la Stephensona.

Vět­ši­na auto­rů sci-fi z pade­sá­tých a raných šede­sá­tých let včet­ně Hein­lei­na vytvo­ři­la sil­nou žen­skou hrdin­ku, kte­rá byla čas­to schop­na vypo­řá­dat se s pro­blémy lépe než mužští pro­ta­go­nis­té. Science ficti­on v té době také čas­to při­ná­še­la spo­le­čen­skou kri­ti­ku a důraz­ně pod­po­ro­va­la tole­ran­ci, začle­ně­ní a při­je­tí. „Tyto prv­ky byly cha­rak­te­ris­tic­kým zna­kem Lars­so­no­va psa­ní,“ říká Holmberg. 

Není jas­né, jak by se Lars­son díval na to, že pří­běh, kte­rý napsal jako sedm­nác­ti­le­tý, vychá­zí po toli­ka letech. Franz Kaf­ka naří­dil své­mu pří­te­li Maxi Bro­do­vi, aby jeho díla spá­lil. Lars­son naštěs­tí nic podob­né­ho neu­dě­lal. Holm­berg věří, že Lars­so­na by to, že vyjde jed­na z jeho raných poví­dek, poba­vi­lo. Stej­ně tak pozor­nost, jež je věno­vá­na jeho kri­mi romá­nům. „Lars­son byl ve sku­teč­nos­ti tichý, skrom­ný, až styd­li­vý muž; neu­ží­val by si slá­vu ani pro­ná­sle­do­vá­ní novi­ná­ři. Přes­to by byl rád, že se jeho kni­hy čtou a jeho prá­ce je oce­ňo­va­ná,“ dodal Holmberg.

Redakč­ně upra­ve­no a krá­ce­no, zdroj: Wall Street Jour­nal http://​blo​gs​.wsj​.com/​s​p​e​a​k​e​a​s​y​/​2​0​1​3​/​0​8​/​0​8​/​s​t​i​e​g​-​l​a​r​s​s​o​n​s​-​e​a​r​l​y​-​s​c​i​-​f​i​-​t​o​-​b​e​-​p​u​b​l​i​s​h​e​d​-​n​e​x​t​-​year/

Ukázka z předmluvy Johna-Henriho Holmberga

Ame­rič­tí a brit­ští čte­ná­ři se se švéd­ský­mi detek­tiv­ka­mi sezná­mi­li před čty­ři­ce­ti lety pro­střed­nic­tvím tvor­by Maj Sjöwallo­vé a Pera Wahlööa. Pří­běhy kri­mi­nál­ní­ho inspek­to­ra Mar­ti­na Bec­ka s popi­sem poli­cej­ní­ho vyšet­řo­vá­ní se rázem sta­ly best­selle­ry. A co víc, vydá­va­jí se dodnes. Pozo­ru­hod­né­ho věhla­su dosáh­la v zahra­ni­čí i díla Hen­nin­ga Man­kel­la. Nelze tedy tvr­dit, že Švéd­sko zmi­ze­lo z detek­tiv­ní scé­ny a zno­vu se vyno­ři­lo až před šes­ti lety, kdy v roce 2008 vyšla prv­ní část tri­lo­gie Milé­ni­um Stie­ga Lars­so­na, Muži, kte­ří nená­vi­dí ženy, a sta­la se novým celo­svě­to­vým hitem. Avšak při­taž­li­vost Lars­so­no­va talen­tu a obrov­ský počet pro­da­ných výtis­ků měly za násle­dek vzrůs­ta­jí­cí počet pře­kla­dů švéd­ských detek­ti­vek, což se od úspě­chu dvo­ji­ce Sjöwallo­vá — Wahlöö nestalo.

Dnes už si téměř nikdo nepa­ma­tu­je, že stej­ně jako se Stieg Lars­son pro­sla­vil čty­ři­cet let po Sjöwallo­vé a Wahlööo­vi, i tato dvo­ji­ce pro­ra­zi­la čty­ři­cet let po prv­ním mezi­ná­rod­ně úspěš­ném švéd­ském detek­tiv­ká­ři, tvo­ří­cím pod pseu­do­ny­mem Frank Heller, jenž si ve dva­cá­tých letech dva­cá­té­ho sto­le­tí zís­kal pozo­ru hod­nou pro­slu­lost niko­li pou­ze v Evro­pě, ale i ve Spo­je­ných státech.

Frank Heller byl prv­ním švéd­ským spi­so­va­te­lem kri­mi­nál­ní lite­ra­tu­ry, kte­rý byl úspěš­ně pře­klá­dán v zahra­ni­čí, zda­le­ka však nebyl prv­ním švéd­ským detek­tiv­ká­řem: napí­na­vé pří­běhy o odha­lo­vá­ní zlo­či­nu a pát­rá­ní po pacha­te­lích ve Švéd­sku doslo­va buje­ly při­nejmen­ším od počát­ku dva­cá­té­ho sto­le­tí, jejich tvor­ba je však kro­mě domá­cí­ho pro­stře­dí prak­tic­ky neznámá.

Vět­ši­na švéd­ských odbor­ní­ků pova­žu­je za zrod tuzem­ské kri­mi­nál­ní lite­ra­tu­ry rok 1893, kdy vyšel román s názvem Stoc­kholm­ský detek­tiv (Stoc­kholms-detek­ti­ven). Sku­teč­né jmé­no auto­ra zně­lo Fredrik Lindholm, svá díla však vydá­val pod pseu­do­ny­mem Prins Pierre, a podob­ně si během dal­ších dese­ti­le­tí počí­na­lo i něko­lik dal­ších detek­tiv­kář­ských prů­kop­ní­ků. Kaž­dý z nich měl pro své roz­hod­nu­tí nepo­chyb­ně vlast­ní důvod, ale obec­ně lze říct, že jejich hlav­ní pohnut­kou byla oba­va, aby neby­li spo­jo­vá­ni se žánrem, kte­rý vět­ši­na lite­rár­ních kri­ti­ků a inte­lek­tu­á­lů pova­žo­va­la na pod­řad­ný brak.

(…)

V roce 1908 pub­li­ko­val pas­tor Oscar Wĺgham pod lite­rár­ním jmé­nem Stu­re Stig prv­ní ze dvou povíd­ko­vých sbí­rek paro­du­jí­cích Sher­loc­ka Hol­me­se: obě byly chyt­ré a zábav­né a jeho dílo před­sta­vu­je nej­ra­něj­ší švéd­skou detek­tiv­ní tvor­bu, jež je dodnes čti­vá. Jed­ním z jeho čte­ná­řů — tedy pod­le vlast­ních slov — byl mla­dý Gun­nar Ser­ner (1886 — 1947), vyni­ka­jí­cí stu­dent, kte­rý nastou­pil na uni­ver­zi­tu v Lun­du v pou­hých šest­nác­ti letech a již ve čty­ři­a­dva­ce­ti zís­kal dok­tor­ský titul (za diser­tač­ní prá­ci v ang­lič­ti­ně s názvem On the Lan­gu­age of Swinbur­ne). Vzhle­dem k bíd­ným rodin­ným pomě­rům byl Ser­ner nucen finan­co­vat svá stu­dia pomo­cí krát­ko­do­bých půj­ček a nako­nec se uchý­lil k padě­lá­ní spous­ty dluž­ních úpi­sů. V září 1912 opus­til Švéd­sko a poku­sil se o štěs­tí v kasi­nu v Mon­te Car­lu, při­šel však úpl­ně o všech­no a vsa­dil na spi­so­va­tel­skou dráhu. Pře­kva­pi­vě uspěl a jeho povíd­ky se rych­le pro­dá­va­ly pod růz­ný­mi pseu­do­ny­my — v Ser­ne­ro­vě pří­pa­dě to byla napros­tá nezbyt­nost, pro­to­že na něj měla spa­de­no švéd­ská policie.

V roce 1914 vyšla Ser­ne­ro­va prv­ní kni­ha, napsa­ná pod pseu­do­ny­mem Frank Heller, jejž od té doby výhrad­ně uží­val. „Heller“ vydal do své smr­ti cel­kem tři­a­čty­ři­cet romá­nů, povíd­ko­vých sbí­rek a ces­to­pi­sů; dále sesta­vil anto­lo­gii kri­mi­nál­ních poví­dek, stej­ně tak se zabý­val žánrem fan­tas­tic­ké lite­ra­tu­ry i science ficti­on, dokon­ce psal i bás­ně. Poz­dě­ji vyšlo něko­lik dal­ších krát­kých sbírek.

Heller nebyl nej­pro­dá­va­něj­ším auto­rem pou­ze ve své vlas­ti, ale i nej­ú­spěš­něj­ším švéd­ským tvůr­cem zábav­né lite­ra­tu­ry na dobo­vém mezi­ná­rod­ním poli. Jeho důmy­sl­né, humor­né a vzru­šu­jí­cí pří­běhy o pod­vod­ní­cích, gentle­man­ských zlo­dě­jích a zlo­čin­cích se sta­ly hitem v celé Evro­pě a poslou­ži­ly jako před­lo­ha k pěti celo­ve­čer­ním fil­mům; ve Spo­je­ných stá­tech vyšlo ve dva­cá­tých letech minu­lé­ho sto­le­tí osm jeho romá­nů v nakla­da­tel­ství Crowell. Dílo Fran­ka Helle­ra zůstá­vá až na jed­nu výjim­ku nej­lep­ším lite­rár­ním poči­nem v oblas­ti detek­tiv­ní­ho žán­ru prv­ní polo­vi­ny dva­cá­té­ho sto­le­tí, kte­ré je stá­le čte­nář­sky při­taž­li­vé a zajímavé.

(…)

V roce 2008, kdy byly pře­lo­že­ny romá­ny Stie­ga Lars­so­na, vyjá­d­ři­la spous­ta kri­ti­ků pře­kva­pe­ní nad nega­tiv­ním vykres­le­ním švéd­ské­ho bla­hobyt­né­ho stá­tu, kte­rý pře­ros­tl v pře­bu­je­lé mon­strum, jež je pro zacho­vá­ní vlast­ních pri­vi­le­gií a moci ochot­né obě­to­vat prá­va, svo­bo­dy a živo­ty svých obča­nů. Čte­ná­ři ve Spo­je­ných stá­tech a Vel­ké Bri­tá­nii vní­ma­li ten­to fakt jako dra­ma­tic­ký zvrat, jako zhrou­ce­ní „vzduš­né­ho zám­ku“, zide­a­li­zo­va­né­ho moder­ní­ho Švéd­ska, sym­bo­lu bla­hoby­tu a boha­té libe­rál­ní spo­leč­nos­ti, pro­slu­lé svou ote­vře­nos­tí, tole­ran­cí a soli­da­ri­tou. Drs­ný pohled na švéd­skou rea­li­tu vylí­če­ný v tri­lo­gii Milé­ni­um je však přímým pokra­čo­vá­ním soci­ál­ně­kri­tic­ké­ho pohle­du romá­nů Sjöwallo­vé a Wahlööa, z něhož se v nad­chá­ze­jí­cích čty­ři­ce­ti letech sta­lo ústřed­ní téma švéd­ské detek­tiv­ní literatury.

Již jsem nazna­čil důvo­dy, proč znač­ná část švéd­ských detek­tiv­ká­řů — i když by bylo na mís­tě podotknout, že zda­le­ka ne všich­ni — vyzná­va­la sil­ně levi­co­vé posto­je. Struč­ně řeče­no, způ­sob tvor­by Maj Sjöwallo­vé a Pera Wahlööa tra­dič­ní švéd­skou detek­tiv­ku od zákla­dů pro­mě­nil; auto­ři zaved­li výraz­ně rea­lis­tič­těj­ší pří­stup ke zlo­či­nu i k jeho odha­lo­vá­ní, psa­li z per­spek­ti­vy slab­ší­ho jedin­ce, kri­tic­ky napa­da­li neschop­nost poli­cie, pev­né pro­po­je­ní práv­ní­ho sys­té­mu a poli­ti­ky a zkou­ma­li poli­tic­ké i eko­no­mic­ké fak­to­ry, jež ke zlo­či­nu při­spě­ly. Levi­co­vé inte­lek­tu­ál­ní kru­hy tak jejich díla pova­žo­va­ly nejen za při­ja­tel­ná, ale pří­mo za nezbyt­ná, a ori­gi­nál­ní švéd­ský detek­tiv­ní román si tak zís­kal zce­la novou čte­nář­skou obec. Ve stej­né době, kdy vychá­ze­la tvor­ba této dvo­ji­ce, došlo k radi­ka­li­za­ci švéd­ské poli­tic­ké scé­ny. V roce 1968 vypuk­ly v mno­ha zemích západ­ní­ho svě­ta pro­tes­ty mla­dých pro­ti vál­ce ve Viet­na­mu a mimo­řád­ný ohlas měly prá­vě ve Švéd­sku, kde se pro­ti­vá­leč­ný odpor stal sym­bo­lem mno­ha radi­kál­ních poli­tic­kých usku­pe­ní: mar­xis­tů, mao­is­tů a nepo­čet­ných, zato inte­lek­tu­ál­ně význam­ných troc­kis­tů. Vůd­čí úlo­ha hnu­tí vystu­pu­jí­cích pro­ti viet­nam­ské vál­ce při­padla mao­is­tům a troc­kis­tům a ti potaž­mo ovliv­ni­li celou gene­ra­ci švéd­ských stře­do­škol­ských i vyso­ko­škol­ských stu­den­tů. Tyto sku­pi­ny veli­ce cíle­vě­do­mě pod­ně­co­va­ly své čle­ny, aby si vybra­li povo­lá­ní, kte­ré jim umož­ní půso­bit na ostat­ní; z mno­hých se sta­li uměl­ci, her­ci, uči­te­lé, soci­ál­ní pra­cov­ní­ci a v nepo­sled­ní řadě spi­so­va­te­lé a novi­ná­ři — stoc­kholm­ská fakul­ta žur­na­lis­ti­ky byla po něko­lik let nazý­vá­na „fakul­tou komu­nis­mu“. Je tedy zce­la při­ro­ze­né, že se mno­zí stu­den­ti vyda­li ve šlé­pě­jích Sjöwallo­vé a Wahlööa a své názo­ry a zájmy vyja­d­řo­va­li v kri­mi­nál­ních romá­nech. Sku­teč­ně lze říct, že vět­ši­na před­ních švéd­ských detek­tiv­ká­řů byla na kon­ci šede­sá­tých a na počát­ku sedm­de­sá­tých let čle­ny radi­kál­ních sku­pin. Stieg Lars­son byl troc­kis­ta, Hen­ning Man­kell mao­is­ta, stej­ně jako Gun­nar Ohr­lan­der; prá­vě tito tři o svém člen­ství ote­vře­ně hovo­ři­li, a pro­to jsou zde — na roz­díl od ostat­ních — jme­no­vi­tě uvedeni.